Klec

Klec

Nedávno jsem v zajetí trudných myšlenek bloumal bezcílně krajinou. Zahleděn do země, pozorujíce své kroky, nevěnoval jsem slunci ani jediný pohled. Přejíždím rukou po klasech obilí a zdá se mi, jako by začínaly rudnout. Vidím, že do červena se zbarvují i stromy, zem a obloha. Slunce tedy již zapadá za obzor a svojí rudou tváří nahlíží na vše živé i neživé. Nemám v úmyslu vracet se domů k učebnicím latiny a teologie. Vydávám se proto po staré cestě vedoucí k lesu. Čas běží rychle a za pár okamžiků stojím u okraje lesa. Vzpomínám si, že jsem tu - jako malé dítě – trhal maliny. Rostly zde obzvláště velké a chutné. Rolníci, kteří nedaleko pásli ovce mě však zaháněli odtud pryč vždy, když mě zpozorovali. Snad se obávali, že v lese zabloudím. Dnes už nejsem malé dítě a postupuji i přes nápor zeleného porostu hlouběji do lesa. Stromy rozpínají své koruny do závratných výšin a květy zde voní tak omamně a pronikavě, že se z toho až točí hlava. Čmeláci a včely bzučí jako velký orchestr a doplňují zpěv ptáků.

Nechávám se unášet těmi libými zvuky, když tu najednou zpozoruji, že se sotva několik metrů přede mnou tyčí ze země mohutný skalní masiv. Přistupuji k němu blíže a můj zrak upoutá cosi, jako železná klec trčící z otvoru ve skále. S každým krokem je pro mě klec stále zřetelnější…Visí na jakémsi háku, jehož druhý konec je zaražen hluboko do kamene. Zdá se, jako by se uvnitř něco hýbalo, snad nějaké podivné zvíře. Čím více se ke skále přibližuji, tím intenzivnější mám pocit, že mě snad šálí zrak! Za mřížemi toho železného útvaru mě pozoruje cosi, co se neodvažuji popsat! Postava – dá-li se to tak vůbec nazvat – měří jen asi půl metru a z celého těla jí vyrůstají rezavé chlupy a oděna je do šatů z březové kůry. Hlava toho prazvláštního tvora jest napůl zvířecí, napůl lidskou, rovněž chlupy porostlá. Jeho pronikavé oči se mi zarývají hluboko pod kůži. Přesto mě osamělý výraz v jeho tváři nutí přistoupit blíže.

„Člověk!“, zachraptí to stvoření.

„Kdo jsi“, ptám se.

„Kdo jsem?! Jsem skřítek, plod tohoto lesa, jež je mi domovem!“

Až nyní si uvědomuji s kým mám tu čest. O skřítcích jsem slýchával jako dítě mnoho zvěstí, někdy dobrých, jindy zlých. V jejich existenci jsem však přestal věřit, když jsem vyrostl.

„A kdo tě zavřel do té klece?“, vyzvídal jsem.

„Ty sám! Protože jsi přestal věřit, že skutečně jsem! Uzavřel jsi mě sem, abych opravdu nebyl, a aby snad má přítomnost neodporovala tvým teoriím…Když tedy nejsem, jak ti mám potom vypovědět, kdo jsem?“.

„Ale já tě tu neuzavřel! To bych si přec musel pamatovat!“, opáčil jsem.

„Jenže ty sis to nechtěl pamatovat. Na ztrátu víry se nerado vzpomíná…“

Sklopil jsem hlavu a mlčel.

„Ty jsi člověk, žiješ venku a znáš věci, o kterých já slyšel pouze včelky bzučet…Pověz mi prosím, jaké to je okusit lásku, čistou lásku, jaká dokáže srdce ve tvém těle rozezpívat?“, zeptal se mě.

„Nevím, nic takového jsem jakživ nepoznal.“, nechápavě jsem odpověděl.

„Zvláštní…a co ten pocit volnosti, když se za ranního rozbřesku rozběhneš po poli a rozpažíš ruce jako pták? Popiš mi prosím ten zážitek!“, žadonil skřítek.

„To také neznám. Nerad běhám. Jsem potom udýchaný.“, řekl jsem skřítkovi a podivil se v duchu jeho zvláštním otázkám.

„Hmm, ale jistě víš o tom, jaké to je, když někomu pomůžeš, ten hřejivý pocit…jaký je?“, vyzvídal.

„Nemám pro tebe odpověďˇ, nikdo se mě ještě o pomoc neprosil.“

„Hmm, hmm…už vím! Určitě mi popíšeš, co cítíš, když se denně setkáváš s lidmi, jako jsi ty a netíží tě samota, jako mě – do klece uvězněného šeredného skřítka?!“.

„Zřejmě tě zklamu, ale ani to mi nic neříká.“, vypověděl jsem.

„A věříš v to?“, zeptal se.

„Možná, snad, asi ne…spíše ne.“

„Proč nevěříš, že skutečně jsem?“

„Protože tohle je jenom mámení horkého letního večera…Snad, kdybych se tě dotknul…tak…“

„Tak co?“

„Tak bych uvěřil, že jsi!“

„Mříže jsou však příliš uzké, než abys jimi ruku prostrčil…a dotknout se mě tedy nemůžeš, a i kdybys přeci jen mohl, pak už by to nebyla víra, že jsem, ale pouhá jistota.“

Zamyšleně pohlednu do země. „Ale já nechci, abys byl uzavřen navždy v kleci!“

„Proč to nechceš, když jsi tvrdil, že nejsem?“, prohlásil skřítek.

„Protože ti chci pomoci…protože nechci býti více bez přátel…a v tobě vidím svého dávno ztraceného kamaráda!“

„Ty si na mě vzpomínáš?“, rozzářil se skřítek.

„Ano vzpomínám! Hrával jsem si s tebou jako dítě v tomto lese!“

„Takže už věříš, že jsem?“, zeptal se a záblesk naděje mu svitl v očích.

„Ano! Ano! Ty…ty…ty jsi!“

Klec se náhle zatřásla a rozletěla na tisíce kousků. Skřítek vyskočil ven, k mým nohám. „Zvláštní“, pomyslel jsem si, „tolika lidem říkám bez výsledku ‚Jsi skvělý!´, ,Jsi úchvatný!´, nebo ,Jsi krásná!´ a tomuto malému tvorovi stačí říct jenom ,Jsi!´ a dějí se zázraky!

„Děkuji!“, vykřikl štěstím skřítek. „Budu při tobě vždy, protože nyní už na mě věříš!“ a odhopkal jako zajíc pryč.

„Děkuji i tobě, že jsi mě vysvobodil z mé klece!“, pomyslel jsem si.

Otáčím se směrem k domovu a tiše ve své hlavě třídím otázky. Chtěl bych o tom vyprávět lidem, ale myslíte, že mi budou věřit?