ZA FRONTOVOU LINIÍ-2

ČÁST DRUHÁ

Ken Brichta běžel a vyhýbal se stromům a keřům. Netrvalo mu dlouho a zaběhl hlouběji do lesa. Pak běh zvolnil, přičemž se zhluboka několikrát nadechl. Teprve teď si plně uvědomil,  v jaké se ocitl situaci. Snažil se vzpomenout si na instrukce, které jim na základně sdělovali zpravodajští důstojníci,  co dělat v případě, když budou sestřeleni v nepřátelském týlu.

„ Hlavně se musím dostat co nejdál od místa, kde jsem přistál,“ řekl si při prodírání hustým porostem. Zrakem neustále těkal po nejbližším okolí. Každou chvíli očekával, že se objeví  němečtí vojáci. Na okamžik se zastavil a poslouchal. Odněkud zdálky zaslechl přibližující se šramot. Proběhl kolem několika stromů, načež se zpoza jednoho stromu pátravě zadíval v ten směr, kde byl slyšet šramot. O chvíli později uviděl několik postav, které šly v rojnici. Nebylo pochyb, že jsou to němečtí vojáci. Po zádech mu přejelo mrazení a pravou rukou sáhl na pouzdro, ve kterém měl pistoli. Hned nato se přikrčeně rozeběhl dále.

  Les se svažoval prudce dolů. Vzápětí běžel po strmé stráni dolů. Klopýtl, ztratil rovnováhu a spadl. Dopadl na sráz a po něm padal dolů. Jeho pád skončil dopadnutím do potoka. Studená voda ho hned přinutila postavit se na nohy. Vylezl z potoka po stráni, která byla na jeho opačné straně. Nad strání bylo velké množství houštin. Pomalu se porostem prodíral. Když rozhrnul poslední větve houštiny,  uviděl dvě namířené hlavně pušek, které svírali v rukou němečtí vojáci. Ve zlomku vteřiny byl povalen na zem. Vojáci ho několikrát kopli a poté byl odtáhnut.

  Vleže spatřil, jak se k němu přibližují spodní části černých holinek. Pomalu zvedal oči  a uviděl nad sebou stát důstojníka, který na něho pohrdavě hleděl. Pomalu se postavil. Zraky obou se střetly. Obličej důstojníka hyzdila velká jizva, která dodávala jeho obličeji zlověstný výraz.

„Jsem americký letec. Poručík Ken Brichta,“ řekl důstojníkovi a upřeně mu hleděl do očí. V jeho očích zahlédl zlověstný záblesk.

„Těší mě. Kapitán Schultz,“ vyštěkl Němec celkem dobrou angličtinou, přičemž se v jeho obličeji objevil křečovitý úsměv. A jizva mu vytvořila na obličeji podivnou grimasu.

„Tohle je památka na Normandii od bomby,“ řekl a dotkl se koncem ukazováčku jizvy.

„Měl jste štěstí, že jste přežil.“

„Já ano. Ale mnozí jiní ne.“

„Taková je už válka.“

Kapitán se na něho pichlavě podíval a naznačil dvěma vojákům ať jdou pryč. Poté opět Ken pocítil jeho ledový pohled.

„Běžte támhle!“ sdělil mu ostře a ukázal rukou v ten směr, kde byl hustý porost. Ken se pátravě zadíval v to místo a pomalu vykročil.

„Tahle válka už brzo skončí,“ pronesl kapitán, který šel za ním.

„To máte pravdu,“ odpověděl mu a upřeně se díval před sebe.

„Zbývá se jen toho konce dožít.“

„Jako válečný zajatec mám větší šanci na přežití,“ mínil a prošel kolem několika keřů,  za kterými byla zarostlá rokle. Už předtím vytušil, že kapitán s ním nehodlá jednat v rukavičkách.

„Stát!“ ozvalo se náhle za ním.

„Upozorňuji, že jsem válečný zajatec.“

„Byl jste,“ řekl kapitán a poté Ken zaslechl zvuk odjišťování pistole. Okamžitě pocítil mrazení v zátylku, jako by vycítil, že tam právě bude střelen.

                                               KONEC DRUHÉ ČÁSTI

---