Vlčí město IV

Vědomí se mu vracelo pomalu a neochotně. Už jen otevřít víčka ho stálo hroznou námahu. Krví podlité oči odmítaly zaostřit. Několikrát zamrkal a zatřásl hlavou, čehož ihned zalitoval, protože vidění se sice zlepšilo, ale příšerně ho rozbolela hlava. Vlastně ho bolelo úplně všechno.

Otočil hlavu na stranu, aby zjistil kde to sakra vlastně je. Spatřil obrovskou hlavu pokrytou rudou srstí, s divoce vyceněnýma zubama a vypláznutým jazykem.

“Panebože!”vykřikl přidušeně chraplavým hlasem. “Doprdele, to jsi ho musel dát zrovna sem?”

“Chtěl jsem,abys viděl, že umím držet slovo.” řekla mrtvola a vzala vlkodlačí hlavu do náručí.

“Málem jsem dostal infarkt!” zařval na něho a rozkašlal se.

“Ale jak vidím, žiješ.”

“Jak vidím, ty seš porád mrtvej. Podal bys mi batoh? Mám tam vodu.”

Mrtvý se sehnul, položil vlkodlačí trofej na zem a beze slova odešel pryč z místnosti.”

“Hergot a tohle je co?” zařval, když zjistil, že postel, na které leží je celá zacákaná zčernalou zaschlou krví.

Mrtvý se znovu objevil, podal mu měch s vodou a řekl: “Maskování. Vlkodlačí krev. Jinak by už tu pro tebe dávno byli.”

Zhluboka se napil a zašklebil se bolestí.

“Dávno? Jak dlouho jsem…”

“Pár dní. Nezapomeň, ztratil jsi hodně krve.”

“No jo, vlastně, vona mě jakási svině nemrtvá málem komplet vycucla, na to bych vopravdu málem zapomněl.”šáhnul si na krk a zasyčel bolestí,která se ozvala v rameni. Na krku nebyla ani ranka.

“A ta svině je tvým dlužníkem”

“Ještěžes neřekl až do smrti. A hele proč jsi mě vlastně nevysál úplně?”

“Dohodli jsme se, ne?”

“Zásadovej upír, to je teda fór.”

“Nejsem upír.”

“Ne? A co teda?”

“To bych sám rád věděl.”

“Aha, to zavání nějakým dalším průserem.Auu…kotník…parádně natekl, prevít.”

“ To ano, může z toho být zánět žil.”

“Co ty vo tom můžeš vědět?”

“Taky jsem byl člověk…kdysi…”

“Ušetři mě těch sentimentálních keců, prosímtě jo? Hele díky za pomoc, ale já z tohodle zkurvenýho města, kde vlci a upovídaný mrtvoly dávaj dobrou noc chci co nejdřív vypadnout.”

“A proč jsi sem vlastně šel? To nebylo moc chytré. Navíc neozbrojený.”

“Po tom ti nic není. A spolíhal jsem na svou vrozenou šikovnost.”

“S tou nohou tady nemáš sebemenší šanci.”

“No dobrý, tak už to řekni.”

“Co?”

“No že mi nabízíš pomoc, že mi to dlužíš a tak dál.”

“Sebevědomí ti tedy nechybí.”

“Neřek jsem že chybí. Chybí mi dvě zdravé nohy.”

“A mně dvě zdravé oči.”

“A kurva…myslel jsem, že máš třeba nějaký vnitřní vidění nebo tak.”

“To bohužel nemám.”

“A jak si zabil toho macka?”

“Se štěstím, řekl bych.”

“Samý lepší…a pomůžeš mi teda?”

“Pomůžu.”

“Ale?”

“Správně. Zadarmo to nebude.”

“Tušil jsem to. Takže?”

“Co že to ty máš dvakrát a já ani jednou?”

(pokračování...)