Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSégra z děcáku
Autor
evina
Myslím, že rodičům by se mělo zakázat, aby si brali dítě z děcáku.
Teda - aspoň tehdy, když už doma jedno dítě mají. A obzvlášť holku. 14- ti letý holky totiž nenávidí konkurenci. Jo, jenže to rodičům, a vůbec všem těm zahořklým a do sebe zahleděným dospělým, asi nikdo nikdy nevysvětlí…
Abych to upřesnila.
Bylo mi čerstvě čtrnáct, první zářijový týden, a já se zase otravovala se svým jménem. Hrůza. Abych se představila. Jmenuju se Hana. Hana Roštěnková. Hrrrozný jméno. HANA – VANA. To byl jedinej rým (když nepočítám HANU – PANNU a HANA – BLÁNA a …) , který jsem na toto slovo znala, a který mě dokázal vytočit k nepříčetnosti. A Roštěnková ? To bylo snad ještě horší. Pod tímto jménem jsem si představila ten nejtučnější kus řízku který jsem kdy viděla – teda, ten ze školní jídelny. Už kvůli těmhle věcem jsem nenáviděla nadepisování sešitů. Ááááá ! Často jsem přemýšlela jaký by to bylo, kdybych se jmenovala třeba Verča. Nebo Monika, Andrea, Tereza… Zuzana… Ale tuhle myšlenku mi zase hezky rychle zahnala myšlenka jiná a dost pravdivá, a to ta, že ať už se budu jmenovat Radana, Dalimila, Ester, nebo Lucka, budu pořád ta nicka z první lavice, holka s bledou pletí plnou pih, velkým nosem, šedýma vystrašenýma očima, blonďatým obočím, tupou bradou, absolutně nedokonalou postavou a slámou (a ještě k tomu zmoklou – jak to komentovalo pár ((všechny)) holek od nás ze třídy ), místo vlasů. Hlodalo mě to, trápilo, trýznilo, pronásledovalo, popichovalo, popuzovalo, štvalo, vytáčelo, zlobilo, rozčilovalo, dráždilo, škádlilo… snažila jsem se… bránila se myšlence na změnu, nechtěla si to připustit… nechtěla jsem aby to vyvřelo na povrch…
Ovšem jen do té doby, než mi rodiče oznámili, že budu mít sestřičku. Ségru z děcáku. Totiž. Mamka z neznámých důvodů děti mít nesměla, a na všechno ostatní živé byl zas alergickém tatík, takže na pejsánky, čičinky a jiné potvůrky jako myšičky a hady a sklípkany jsem si mohla nechat zajít chuť. (I když bych radši brala krysu než ségru…). Byla jsem zvyklá, že jsem jedináček, celkem rozmazlená… Prostě ťuťuťu – ňuňuňu. Nebyla jsem připravená měnit mé zajeté stereotypní koleje… A přesně tohle se mi trošilililinku vymklo z ruky..zvrtlo… Budu mít ségru. Prý jí bude devět a půl. Mladší. Předem jsem ji nenáviděla. Nemám ráda když se mi někdo plete do života. Obzvlášť nějaká cizí holka… Nejsem mimino, vim co si o sobě myslí tihle malí spratci a taky to, že se podle toho náležitě chovaj. Už jsem si představila jak za mnou dolejzá. Jak je na mě závislá. Jak se ode mne nehne na krok. Jak kopíruje můj životní st..y…l… POČKAT! Zdá se mi to, nebo nééé..?! Vždyť já přece žádný životní styl nemám !! Tahle myšlenka mě dorazila. Musim se sebou něco udělat. HNED TEĎ. A proto jsem se celý dva měsíce ani na krok nehla bez zrcátka. Maminka mi dokonce (po dvou letém přemlouvání ) konečně dovolila, že se můžu malovat. Byla jsem v sedmém nebi. Vlasy jsem si nechala zkrátit a obarvit na hnědočerveno, změnila svůj (až doposud )nudný šatník, styl, pohled na život a barvu očí. (K tomu mi zčásti dopomohly kontaktní čočky – takže mám ty nejzelenější očka na světě J ). Mohla bych přísahat, že po tomto dvouměsíčním náletu by mě nepoznala ani vlastní bábi…
A pak věci najednou dostali rychlý spád. Kluci se po mně začali ohlížet, holky mně začaly nenávidět, mé „doteď“ kamarádky si mě přestaly všímat, rodina po čtrnácti letech začala vydávat zákazy. Bylo mi to jedno. Už jsem totiž nebyla jenom Hana.( A obzvlášť ne pro ty kluky co mě zvali na rande J.) Pro nějaký lidi jsem byla Haňuška, pro jiný Hanička, ale VANA už z mého života vymizela. Naprosto. Teď jsem byla prostě docela (ne)obyčejná čtrnáctiletá holka, a na ségru jsem s docela těšila…
Zuzka – tedy moje sestřička (která shodou okolností nesla mé vytoužené jméno ), k nám vpadla v docela nevhodnou dobu – totiž zrovna v době zkoušení, psaní a různých ostatních školních (zcela nepotřebných) blbůstek. Přišla v úterý. Byl slunný den a já jsem seděla v kupě učebnic a po očku sledovala kluky co hráli před našim barákem fotbálek. Nejhorší nebyli. Vlastně – docela ušli… Vlastně jsem spíš sledovala ty kluky a po očku koukala do učebnice… Ovšem z mého hlubokého přemýšlení mě vyrušilo bouchnutí dveří.
„Ahoj“řekla hnědovláska s hnědýma očima a širokým plachým úsměvem.
V puse měla na můj názor těch zubů až zbytečně moc.
„Ahoj“odpověděla jsem spíš ze slušnosti a mrkla co má na sobě. Žádná bomba. Džíny a vytahaný triko. Normální. Takový neutrální. Já jsem dávala přednost útlým svetříkům, nejlíp s kapucou. Ale v džínech bychom se shodly.
„Hezkej pokoj“kvíkla když si ho svýma vystrašenýma očima prohlídla. Ještě aby si stěžovala – můj (teď už teda NEJENOM můj) pokojík se pyšnil novou hifi věží, gaučem, ohromným oknem s modrými závěsy, dále obsahoval dvě postele (málem s nebesy), miliony poliček a přihrádek, jednu starou, ale přesto úchvatnou ručně vyřezávanou almaru, a světlounké modré tapety. Jedním slovem – dokonalý. Ale jí se zdál asi příliš velký když mluvila tak přidušeně…
„Dík, tvoje postel je támhle“řekla jsem a ukázala na postel těsně pod oknem. „A ještě něco. V tomhle pokoji jsem nejstarší, tak se podle toho chovej.“
Zasmála se. Asi si myslela že to nemyslím vážně. A já to taky vážně rozhodně nemyslela…
Byla mi totiž docela sympatická. Až na to, že moc nemluvila. Jenom příležitostně. Vlastně jsem ani nevěděla co si o ní mám myslet. Ale jedna věc byla jistá – že díky této změně mi maminka začala kupovat mnohem víc věcí na sebe. A Zuzince samozřejmě taky.
A pak mi bylo šestnáct. Chodila jsem na zdrávku ( Musim se pochlubit že jsem loni úspěšně složila přijímací zkoušky J), a místo učení jsem jednoduše koukala po klucích…Teda, spíš oni po mně..
Na to, že Zuzce ještě nebylo ani dvanáct, chovala se … jinak. Tak nějak rozvážněji. A všechno si předem promýšlela. Prostě – nerada dělala chyby – jak mi jednou oznámila. Až na to, že já jsem byla spíš zbrklá, byly jsme úplně stejné. Zuzka měla dokonce i stejné myšlenky. A jak to říct… pro mě byla i dítětem Štěstěny – dokázala mě vytáhnout ze všech problémů, ať to stálo co to stálo. Bylo jí jedno co za to dá.. Ovšem..ze všech přece jen ne… Ne z toho jejího…
Jak to všechno bylo, jsem se dozvěděla těsně před Vánocema. (Pak mi vykládejte že to jsou svátky klidu a míru…J )Všechno se seběhlo před pár dny, a jak mi Zůza vylíčila, tak docela rychle, a já musela uznat, že je docela odvážná. I když to z ní lezlo jak z chlupatý deky a i když jsem za její čin byla ochotna většinu lidí škrtit, toto jsem brala s klidem…
Venku bylo sněhu asi tak po kolena a všude stáli sněhuláci. To bylo dílo naší Zuzanky. Podle jejího chování jsem usoudila, že je značně nervózní. Můj úsudek se však potvrdil ještě o pár minut později, když vešla do pokojíku a tiše za sebou zavřela dveře – což obyčejně nedělala. Sedla si na postel a do náruče vzala svého méďu. Očividně ji dost krutě hlodalo svědomí…
„Blíží se problém ?“ zeptala jsem se opatrně.
Přikývla. Další trefa za dnešní den.
„Víš, musím ti něco říct“ – řekla Zuzka a moc sejí do toho nechtělo.
„Ten medvěd co ho mám…“
„Co je s nim ?“
„Nooo, víš přece jak se jmenuje..“
„Kamarád.“
„Jo, a to je právě to co bych potřebovala.“
„Cože ?“
Teď jsem se nějak nechytala – jak může mít nějakej kousek plyše něco společnýho s její bídnou náladou … ?
„Vždyť jsi říkala, Zuzko, že jsi ho dostala od kamarádky z děcáku.“
„Lhala jsem. Žádnou nemám.“
Vteřina nepochopení.
„Tak kdo ti ho dal ?“
„Nikdo.“
„C – O – Ž – E ?“
„Byl v obchoďáku. Já jsem byla naštvaná. Ty mi tady vyprávíš jaký máš kamarády a kamarádky, a mě prostě bylo líto že nikoho takovýho nemám… děcka mě spíš z jejich společnosti vyřazujou než aby mě vyhledávali… Tak jsem si ho prostě vzala.“
-
--
Ticho zaplavilo celou místnost…
„Chtěla jsi říct – půjčila - “ rozřízla jsem ticho svým nejistým hlasem.
„Myslím, že teď je řada na mně. Od teď řešim problémy já. Pojď, dem ho vrátit, Zuzko.“
„Ne, já nejdu. Běž tam sama. Já se děsně bojím.“ Pokusila se o úsměv.Moc se jí to nepovedlo.
„Dobře, ale slib mi že už podobnou blbinu nikdy neuděláš.“
„Slibuju. Ale nikomu to, Hani, neříkej… Prosím.“
„Žádnej strach – jsme přece NEJlepší kámošky – nebo ne ? Řekni našim, že jsem šla za Verčou psát úkoly. Hned jsem zpátky. A nevyváděj žádný hovadiny, škvrně.“
Z domu jsem vystřelila jak namydlený blesk, s medvědem pod paží a byla jsem připravená utkat se třeba se lvem. To ( naštěstí ) nehrozilo. Ředitele v obchodním domě jsem našla celkem snadno. O zlodějce Zuzance samozřejmě věděl. Teda – lépe řečeno o ní vědělo asi pět bezpečnostních kamer v oddělení hraček. Vyřídilo se to samozřejmě rychle. Zaplatila jsem mu požadovanou částku za „Kamaráda“, způsobně poděkovala za ochotu a šla domů.
Loudala jsem se už trochu rozbředlým sněhem, a myslela na Zuzku. Zuzka je moje nejlepší kamarádka a já její. Tak k čemu nám blastně ten plyšák je ? A obzvlášť tenhle. Vypadá to, že to nebude žádnej mílius. Naopak. Ten medvěd bude přinášet problémy…
Člověk je prý „nejchytřejší“ tvor na planetě. Tedy alespoň někdo to říká. A proto má právo měnit názor, a má právo dělat chyby.Takže oprava:
Myslím, že rodičům by se nemělo zakazovat, aby si brali dítě z děcáku. Obzvlášť když už doma jednu holku mají. Budou si totiž senzačně rozumět…
TenopravdickejJELEN
23. 05. 2003TenopravdickejJELEN
23. 05. 2003Paranoicus
19. 05. 2003Pes nebo dítě, hlavně, že mě poslouchá ... kouzlo nechtěného?