Deprese

DEPRESE                                                        

A najednou to bylo zase slyšet, to tiché pleskání můřích křidelek. To občasné ťuknuti o rozpálené sklo.
A osamnělá žárovka visici ze stropu sebou skoro nepatrně zakývala.
Probudil se a vstal. S úsměvem. I když věděl, co to všechno znamená. Bosý, polonahý došel ke dveřím na konci pokojiku a přitom si z brady stiral zaschlé sliny.
Ta obezní dáma v křiklavě žlutém vypadala v kukátku ještě tlustší, než ve skutečnosti. Byla ošklivá. Slzy z jejích velikých zkrvavených oči měly černou barvu. Smývaly ji stiny. V mohutných rukách se jí třásl malinký čivava.
Oba si byli ne nepodobni.
A on věděl, kdo to je a otevřel.
A skoro se zhroutil.

"V životě jsem nepotkala někoho tak hodného. Nechápu, že vás nechali žít takhle. A nechápu, proč vám to musím dělat já. Vy si to nezasloužíte.
Proč vás opustila žena? Proč žijete v jednopokojovém podnájmu? Mohl jste být vybornym tatínkem, nebo doktorem, ale oni se rozhodli, že ne.

Ovšem to je roztomilé!! Bobísek si značkuje vaše knihy!!"

A pak se odmlčela a zase si začala utirat oči od slz. Špinavym kapesníčkem, který žmoulala v ruce.

"Vy mě už znáte. Já vás taky. Já sem chodím nerada. Vy z mé přítomnosti taky nejste dvakrát šťastný. Jste ale velice příjemný muž. Proto vás nechci vidět zmoženého. Pojďtesem, já vás..."

Dala  mu pusu.
Sladkou, hezkou
nešťastnou pusu.
A pak ho vašnive objala a zase se rozplakala.
Unavena sama sebou mu usnula v objetí a můra v klidu klimbala na žárovce.

S úsilím se dostal zpod jeji mohutné tělo, přikryl jí a nechal spát. Opatrně přešel k třesoucímu se čivavovi, vzal si ho do náruče a s pokušením, trošku nervozní, ale hlavně kvuli soucitu:
Někdo by to zvíře měl jit vyvenčit
a já bych přece jenom mohl být lepší..
napadlo ho a brzo ráno se vydal zhroutit sousedku....