happy fuckiiir

Žil byl, jednou, když ještě sluníčko svítilo neonovým hypnotizujícím a opojným klidným světlem, za třemi pouštěmi a třemi skleněnými paláci, na deseti tisících hřebících jeden velký a mocný fuckiiir. Žil si ve svém gigantickém paláci postaveném z ranních červánků a růžového mramoru poklidným životem mladého tmavého fešného mladíka s turbancem na hlavě, pěstoval zebry, kobry, taky zmiji ve svém břichu, jedovaté oleandry a papoušky, někde ve sklenici si též určitě pěstoval bakterii pouštního amoku, sbíral provázky a píšťalky, indické róby … úplně měl mrtě moc úchylek, než bych to vypsala byla by půlnoc … a přesto jeho největší filií byla magie … MODRÁ MAGIE …    

Samozřejmě že to byla originální a jedinečná a neopakovatelná a úžasně sqvělá a hlavně JEHO vlastní magie … založená na uměle vyvolaném pocitu štěstí a happy nálady … prostě takový malý věčný usměvátko kterýmu nakonec sami uvěříte … 

            I stalo se, že do fuckiiirova paláce zabloudila jedna úplně nejsmutnější indická, znuděná a zamračená, vyschlá a zpocená unavená a ošklivá … teda ona asi nebyla zas tak ošklivá … ona prostě tu ošklivost vyzařovala … princezna. A ta princezna na sobě měla šaty plné slunečních paprsků, a i když sluníčko se na nás všechny obyčejně usmívá, tyhle šaty se měnily společně s princezninou náladou, a tudíž se na nás to sluníčko šklebilo a vůbec tahle dvojka vypadala skoro jak z hororu ( myslim sluníčkový šaty a princeznin face ). A ta princezna si jen tak vtrhla do poklidného červánkového paláce, a vylekala fuckiiira tak, že se mu všechny ty hřeby na kterých právě meditoval zabodly do těla. ( Auuu ). Bez omluvy, bez jediného znaku lítosti, nafoukaná sluneční princezna začala nadávat na fuckiirovu bezohlednost, a že prý jí kazí celé její království. Všichni po návštěvě u NĚJ – veleváženého fuckiiira chodí po slunečním paláci a chechtají se o sto šest a jí už z toho věčného zvonivého smíchu bolí uši. Nauč mě smát se, poprosila už trošku přívětivěji.

(Leda nasrat, pomyslel si fuckiiir -> s takovým přístupem a ještě po mě něco chce? Zvláštní děva.) Hmmm, odpověděl fuckiiir. Naučím tě smát se až začnou z nebe sněžit sněhové vločky, řekl, zacpal si uši dvěma hřebíky a v klidu se položil zpět do své dosti nebezpečné a bolestiplné a asi trošičku meditativní polohy. A sluneční princezna odkráčela.

A jak tak šla, nejednou jí napadlo, že by teda mohla zavolat svou sestřičku sněhovou princeznu když fuckiiir tak neskutečně touží po sněhu, a to také hned udělala.

Její sestřička sklouzla dolů po nebeském krápníku a sjela svou sluneční sestru mrazivým pohledem. Na jejích šatech se sluníčko ještě víc zamračilo, společně s princeznou. A sněhová princezna?  Na jejích šatičkách se třpytily modré a stříbrné sněhové vločky, krásné a velké a lesklé jako zrcadélka. A házely kolem sebe něco podobného…jako je cukr na bábovce. Jako kokos na perníku. Jako … jako něco čemu by se možná dalo říkat malilinké štěstíčko. Ale jak bylo vidět, na sluníčkovou princeznu žádný vliv neměli. Byla vůči štěstí absolutně imunní….

I řekla si sluníčková princezna, že se přemůže, a pro jednou se bude snažit mít aspoň trochu ráda svou sestru, protože po ní přeci jen něco potřebovala. A tak se usmála -> ale né od srdce - sluníčkové šaty zůstaly dál zamračené -> a požádala měsíční sněhovou princeznu o to, aby z nebe začaly padat sněhové vločky. Hmmm, řekla sněhová princezna když slyšela sestřin požadavek, nasněžím ti tu tak že si budeš muset pořídit sněhule anebo nějaký gigantický bufy má milá sestřičko, ale to bys pro mě první musela do mého sněhového království poslat kočár spletený ze slunečních paprsků a který budou řídit lední medvědi!, zvonivě se zasmála a sklouzla zpět do svého ledového království…

Nu což, řekla si princezna, dojdu do svého království a přikážu ať mi kočár přichystají… to je to nejmenší – pomyslela si. Ale co ti lední medvědi?, napadlo jí najednou… to snad abych se vypravila na Antarktidu….

A protože se její touha po smíchu začala neúprosně zvětšovat, skočila do svého království, zařídila zhotovení kočáru pro svou sestřičku, a s ( pro ní teď ještě nenáviděným cizím smíchem v zády ), zmizela ze svého sluníčkového paláce.

Šla dlouho, předlouho, mračila se jak mrak, a tu potkala starce. Starče!, křikla na něj, sežeň mi dva lední medvědy! A prosit neumíš?, podivil se stařík. Prosím, řekla princezna a trošku se začervenala. Hmmm, odpověděl stařec, prosit tedy umíš, ale co za to, když ti seženu lední medvědy? Antarktida už je odtud jen tři dny děvče. A tak princezna pohodila svými sluníčkovými vlasy a bez poděkování  odešla.

Šla dlouho, předlouho, už ani neměla sílu na to se mračit, a došla k provazovému polorozpadlému mostu. Co si jenom počnu, zamyslela se. Když tu po tom mostě přiběhl tučňák. To je zvláštní, řekla si princezna, já sem určitě lehčí než ten hloupý pták. A už už natahovala svou spanilou nožku, a už jí také pokládala na první dřevěnou příčku mostku. Když tu ji tučňák zarazil. Ne ne spanilá krásko, řekl, po tomto mostě přejde na druhou stranu živ a zdráv jedině člověk s čistým svědomím, a podle tvého výrazu soudím že ty bys asi daleko nedošla, řekl. Taková drzost, pomyslela si princezna a malinko vysunula bradu na důkaz opovržení takovou radou. Ale což, poraď mi tedy jak se mám zbavit svých hříchů, řekla tučňákovi. Na to musíš přijít sama, mohu ti jen poradit, že nedaleko odtud bydlí jeden člověk který takovou kůru podstoupil.

A tak princezně nezbylo než vyhledat toho odvážlivce. To zas bude nějakej nudnej stařík, pomyslela si. A taky že byl. A byl to přesně ten stařík kterého potakala před třemi dny. No co, řekla si princezna, chci lední medvědy, tak to tu s tím staříkem trošku přetrpím. A tak jí stařík pozval dál do svého příbytku, měla tam toho vážně poskrovnu, a princezna zvyklá na svůj přepych byla míň než nespokojená.

Co prosím tebe chceš, holko nešťastná?!, rozkřikl se na ní stařík už při nejvyšším stupni vytočenosti po týdenním soužití s nafoukanou zamračenou princeznou. Co chci?, rozkřikla se prozměnu princezna na staříka, chci se smát, a chci mít víc prostoru. Chci tu mít své služky a chci aby se o mě někdo staral. A chci být doma!!! A tu stařík pochopil proč je princezna tak protivná. Neumí si odbourat tu závoru co má na ústech, neumí se zasmát… A tak si také hned řekl že s tím něco udělá… A dal se do práce. Bral princeznu každý den s sebou do lesa na procházky a vykládal jí o světě, o životě a o krásách né peněz, ale přírody, lidských příběhů a lidských duší. A pak jí také vyprávěl zážitky ze svého mládí… a tu, najednou, v princezně se něco hnulo, dostala tik do oka či co a koutky jí tak podivně cukly, ale stařík dělal jako by si toho nevšiml a vyprávěl dál. Princezna už o staříkovi věděla úplně všechno, a stařík také neměl nekonečnou fantazii, a tak si říkal že už se asi budou muset bez účinku rozloučit.

A v tom se to stalo. Princezna se jednoho dne do staříkova vyprávění sama zapojila, převyprávěla mu prozměnu ona celý svůj dosavadní život, a jak tak povídala a povídala, všechny problémy z ní spadly, neměla žádné starosti, jen vnímala ten krásný pocit že jí někdo naslouchá, a cítila se lehká jako vánek…. A začala se smát. První jen tak malinko.. a pak najednou, všechno se jí zdálo krásné a miloučké, smála se od srdce a smála se přenádherným zvonivým smíchem kterému se nic nevyrovná.      

            Vtom stařík poznal že je čas se rozloučit. A tak se stařík a princezna v dobrém rozloučili, a princezna? Přeběhla most, lehká jako vánek, vybrala si na Antarktidě dva lední medvědy, i když vlastně nevěděla proč, když už se uměla smát, ale něco vevnitř jí říkalo že by to ještě měla dotáhnout do konce, a tak je vzala a šla.

            Šla dlouho, předlouho, veselá a krásná a usměvavá, její šaty házely krásná prasátka a zlaté hvězdičky, až uviděla v dáli svůj palác. Rozběhla se k němu, chtěla vpadnout do palácového života s úsměvem na tváři, když tu ji nějaký vnitřní hlas zadržel, a ona se vydala přes tři pouště do jednoho gigantického paláce, poděkovat jednomu mocnému fuckiiirovi za to…. za to že se naučila smát.

            I stalo se, že do paláce vběhla nejkrásnější a nejusměvavější princezna jakou kdy svět spatřil. A za ní dva lední medvědi. Hmmm, spanilá a milá princezno copak tě sem přivádí, zaúpěl fuckiiir kterému se úžasem a hlavně princezniným vzhledem zapíchaly všechny hřeby do těla. Co by?, usmála se princezna a pohodila svými zlatými vlasy, upravila si šaty, a protože se jí fuckiiir velice líbil, trošičku se začervenala, přišla jsem ti poděkovat. A tak poděkovala, a už se chystala že uteče, když tu ji fuckiiir chytl za ruku a řekl, kampak tak spěcháš spanilá sluníčková princezno, ten tvůj smích se přeci musí pořádně oslavit. A tak spolu zůstali princezna a fuckiiir pozbytek dne, poznali se a také se do sebe neskutečně zamilovali.