Vlčí město VI

Mrtvola vykopla dveře a on si pomyslel, že má docela sílu a taky ho napadlo, že tohle je asi ta nejpitomější věc jakou kdy chtěl provést.

Rozhlídl se. Nikde nikdo.

“Tak běž, běž, běž!” zařval mrtvole do uhnívajícího ucha.

Mrtvý se rozdusal, těžkopádně a nejistě.

“Ocenil bych…”, funěla mrtvola, ”…kdybys mě nekopal do slabin. A taky…mi říkej, kam běžet…a upozorňuj…na překážky.”

“Zdrhej rovně! Rovně říkám, ne doleva! Teď doleva! A rovně, rovně. Bacha na ty šutry. Bacha! A rovně. Kurva jak poznám tu zbrojírnu?”

“Po-znáš.”

Zahnuli za roh.

“Ty VOLE! Máš pravdu, to se dá těžko minout! Stůj!”

Celé okolí domu bylo zčernalé popelem a sazemi. Ulice byla téměř zasypána hromadami suti, ohořelými trámy, rozmláceným nábytkem…a těly. Torza rozmetaných spálených těl. Černé cákance krve na špinavých zdech. Kusy masa válející se v prachu. A všudypřítomný pach smrti.

“Co se děje?” zeptal se mrtvý.

“Vlkodlaci.” Vydechl.

“Cože?”

“Klid. Tihle už sou vochočený. Vypadá to, že jsme prošvihli parádní mejdan.” řekl a zdálo se mu, že spatřil u strážnice nějaký pohyb. Zaostřil. Dveře budovy byly vyvaleny a ležely na zemi. Vchod byl zatarasený všemožným harampádím, cihlami, kameny a dřevem. A nějakou kovovou…

”DO PRD…!!!”

Jeho výkřik přehlušila obrovská rána a jakási mocná síla s nimi třískla o zem.

“To bude zřejmě…strážní dělo!” řekl mrtvý.

“Zřejmě, vole.”zasyčel. “Proč jsi mi o tom kurva neřek?” hekal. “Mohlo bejt po nás! Eště že neuměj střílet. Doprdele, to mě taky mohlo napadnout! Kruci! Mám přelámanou každou kost v těle. A eště ke všemu jsem přistál na žaludku a kusu tlustýho střeva nějakýho podělanýho vlkodlaka! Čemu se směješ? Čemu se doprdele směješ?”

“Tak co, hajzlové chlupatí?” zakřičel hrubý hlas od strážnice. “Líbí se vám to? Nemáte dost? CHA! Tak vy nemáte dost? Chtěli byste ještě? CHACHA! Není problém, milánkové, mám tu olova co hrdlo ráčí!”

“Héj! Nestřílej! My jsme lidi!” zakřičel. “No, teda víceméně, ale to mu teď vysvětlovat nebudu” šeptnul mrtvole.

“Lidi jo? Tady už žádný nejsou. Všecky sežraly ty svině zubatý!”

“Ne, vopravdu jsme lidi! Neblbni! Nestřílej! Potřebujem jenom nějaký zbraně ze strážnice, třeba meče nebo luk a šípy. Nechcem ti ublížit.”

“A hovno by vám bylo platný, kdybyste chtěli. Tak pomalu vstaňte. A žádný vylomeniny.Mám pochodeň u knotu!”

Pomalu, za nadávání, hekání a funění vstali.

“Hergot co ste vy dva za párek voblud?” zahulákal hlas.

“ Já jsem člověk. Sem zraněnej a nemůžu chodit, tak mě tendle nese. Neboj, von není vlkodlak.”

“ Rači se moc nepřibližujte. Ještě nevim, jestli vás náhodou nevodbouchnu.”

“Hele hoď nám ňáky zbraně a my vypadnem a můžeš si tu zas spokojeně mordovat koho chceš, třeba všechny svatý, to je fuk.”

Chvíli bylo ticho.

“No tak jo. Něco vám teda hodim.”

“Skvělý, díky!” zahlaholil rádoby družně.

Ticho.

Po chvíli nervózně řekl: “Doufám, že se teď na nás seběhnou všechny ty bestie z širýho vokolí, zatímco von si tam v poklidu kramaří. Proč mu to tak trvá do hajzlu? Pojďme blíž.”

Došli až k zátarasu. Vlastně nebyl až tak úplně pevný, spíš pár prken a nějaká zaprášená látka a několik šutrů na nichž trůnilo dělo.

“No jo kurva, von taky musí chodit ven, když se to nabíjí zepředu.”

“Už to nesu!” ozvalo se zevnitř.

“Tak tady to…” objevil se postarší muž s plnovousem, celý černý od sazí. “Ale co děláte sakra tady?”

Zeptal se nedůvěřivě, pustil náruč plnou zbraní a byl by chmátnul po louči, kdyby mu mrtvolova ruka jediným trhnutím nezlomila vaz.

(pokračování…)