potkala jsem žábu

Potkala jsem žábu. Kuňkala- jak to už žáby uměj a chtěla mi podat tlapičku. Takovou tu mokrou( pro někoho až slizkou) jak tam má blány. Jenže já jsem pištěla. Docela jsem se divila sama sobě, jak dobře dokážu pištět. Utíkala jsem pryč. A utíkala jsem rychle.

Potkala jsem žábu, já se jí ale bála. Vrátila jsem se, ale tráva mi připadala všude stejná. Chtěla jsem s žábou seznámit a taky se jí omluvit. Jen ona taky utekla- bála se, jak moc jsem se bála já jí.... Ztratila jsem žábu. Teď jen smutně tichotiše našlapuju. Zem je něžně temná. Ne, není. Je to šedý docela obyčejný beton. Jsem mokrá, líce mám studené, kape ze mě pot z toho běhu. Je mi z toho smutno. Ztratila jsem žábu...

Jdu po vydlážděné cestičce- jo, je to chodník. Zelený fiat, fialový šeřík, město. Nedokážu jít v opravdovém lese a podat žábě ťapku? Nedokážu potkat žábu ?!