Čas letních bouří

Mladík vstal z prachu ulice otřel si krev z obličeje. Chvíli se bolestivě protahoval a pak si sedl na okraj chodníku.

            Zase ta Loewensonova parta, povzdychl si v duchu. Ty parchanti mě mlátí čím dál víc. Ještě chvíli a chcípnu.

            Pomalu se zvedl a začal se šourat domů. Pohledem zkoumal spáry mezi dlaždicemi a přemítl, jakou výmluvu pro své modřiny a podlitiny vymyslí dnes. Nevšímal si spěchajících chodců, kteří s obavami hleděli na oblohu, ani těžkých kapek, které se náhle začaly rozpleskávat na dlažbě. Když se rozpršelo naplno, překvapeně se zastavil a rozhlédl se kolem. Stál v zapadlé uličce, široko daleko nikdo. A přece se mu zdálo, že slyší nějaký hlas.

            Zaklonil hlavu. Letní deštík se pomalu ale jistě měnil v bouři nevídaných rozměrů. Mladík stál a pozoroval vířící mraky, protkané občasnými záblesky blesků. Šaty na něm promokly a ztěžkly, začaly se lepit na kůži.

Měl bych zmizet dřív než chytnu zápal plic nebo mě sejme blesk, napomenul se v duchu.

Nepohnul se však ani o centimetr. Myslí se mu proplétal jiný hlas, ševelivý jako déšť a ten mu tichými slovy našeptával aby zůstal, počkal si a nikam nepospíchal, sliboval mu něco, kvůli čemu stojí být chvíli zmáčený.

Stál, uhranut ševelivým hlasem, oslepen kapkami deště, ohlušen vytím větru. Pak se to stalo: oblohu projasnil bílý záblesk a k zemi sjel sloup bílého ohně?.

Mladík se posadil a promnul si oči. Zrak mu okamžitě padl na ohořelé tělo u jeho nohou. Chvíli jen nevěřícně zíral, pak udělal jeden klopýtavý krok a zastavil se.

Takže konec, pousmál se nevesele. Je to tak ? Posmutněl a utřel si oči. Pak uvědomil, že znovu slyší onen hlas. I tentokrát mu nedokázal odolat. Neznámý, víc živel než člověk, ho ponoukal k něčemu, co absolutně nechápal. Učinil však to, co mu řekl. Pocit blaženosti ho naplnil vzápětí?.

                                           ***

            Loewenson se vracel až pozdě večer. Byl rozmrzelý, od oné nešťastné události uběhly už tři měsíce a on si ji stále kladl za vinu. Kladl si ji za vinu i když věděl, že kdyby ho tenkrát s ostatními nezmlátil, stejně by na tom nic nezměnil.

            Mračen, stahujících se mu nad hlavou si nevšímal. Zastavil se, až když málem narazil do zdi. Vztekle se otočil. A zarazil se. Ulička v níž stál byla ta, ve které se našlo Jeho ohořelé tělo. Na zem dopadly první kapky.

            "Do háje," uklouzlo mu.

            Chtěl utéct, ale nemohl. Nohy ho odmítly poslouchat, zhypnotizovány impozantním hlasem, který  mu burácel v hlavě jako dravá horská řeka. Nebe se zatáhlo a prudký déšť ho zmáčel od hlavy k patě. Burácivý hlas se náhle vytratil. A do země před Loewensona se zabořil blesk. Loewenson zalapal po dechu. Na místě dopadu stál On.

            Zářil nepozemskou bělostí, která oslňovala. Zasmál se:

            "Role se obrací, Loewensone. Jak se ti líbí stát zády ke stěně, co ?"

            Usmál se ústy, očima však studil jako jedovatým ledem. Loewenson vyděšeně zíral, místo odpovědi se mu z hrdla vydralo jen slabé zachrčení. Mladík udělal několik kroků a natáhl směrem k němu ruku. Stále se usmíval. Loewenson klesl na kolena, zády se vzepřel o cihlovou zeď za ním. Oči plné panické hrůzy upíral střídavě na nataženou ruku a do mladíkových očí.

            "Ne, "zašeptal jen, "ne, prosím."

            "Jak snadné by to bylo, odvděčit se ti za ten čas boleti, který jsi mi věnoval." Položil mu ruku na tvář. Chvíli se nic nedělo. Pak se Loewensonovi zkřivil obličej bolestí. Bíle se zablesklo. Loewenson vykřikl a padl na bok do kaluže. Svíral si poraněnou tvář. Mladík se škodolibě usmál.

            "Trochu jsem si tě označil. Abys mi nezmizel v davu." Pak se mu tvář projasnila.

            "Vlastně jsi mi pomohl. Nebýt toho, žes mě s partou honil po půlce města, nedorazil bych nikdy do této uličky. Díky za přátelství, které jsme díky tobě poznali. Já i Bouře. Díky, Loewensone." Při posledních slovech se mu do hlasu vkradl burácivý podtón, který zaslechl v mysli. Zvonivě se rozesmál a zmizel.

            Déšť přestal tak náhle, jak začal, mraky se rozplynuly. Loewenson jen tiše zíral na prázdné místo držel si poraněnou tvář. Pak omdlel.