Vlčí město X

Přitiskli se ke stěně.

“Vypadá to…” šeptnul mrtvole, “na nějakou poradu nebo tak. Každopádně, můj šestej smysl mi říká, že tohle je kurevsky moc vlkodlaků a že bysme se jim měli sakra vyhnout.”

“To řekni sobě, ty chceš jít přímo mezi ně.”

“Já do toho baráku musim.”

“A proč? Teď můžeme krásně utéct.”

“Doprdele, přece se na to nevybodnu, když už je to jenom kousek. A hele!”

Dav se rozestoupil a odhalil postavu v černém plášti a kapucí se zlatým lemem. Postava zvedla ruce a pak začala mluvit, podivnou hrdelní řečí s příměsí zvířecích zvuků, ze které běhal mráz po zádech. Celé vlčí město mu naslouchalo.

“Eště že mu není vidět do ksichtu.” zašeptal s odporem. “Proplížíme se kolem. Všichni čumí na něho. Je to tamten barák.”

“Vždyť nás ucítí.”

“Neucejtí. V lidský podobě nemaj takovej čich. A navíc sou docela zranitelní.”

“Jak to víš?”

“Myslim si to. A je jenom jeden způsob jak to zjistit.”

Pomalu, kousek po kousku, se sunuli podél stěn domů, snažili se nadělat co nejmíň hluku a přitom stále sledovali zakuklence v černém a jeho nehybné posluchače.

“To není dobrý. Není to dobrý.” říkal si téměř neslyšně.

Byli asi patnáct metrů od domu. Řeč zahalené postavy nabírala na intenzitě. Téměř křičela.

“Kurva tohle mě děsí. Honem dovnitř.”

Těžké dubové dveře byly trochu otevřené, stačilo do nich jen mírně strčit a octli se uvnitř domu.

“A teď doleva, po schodech do sklepa, au kurva, bacha na hlavu! No a teď mě vodvaž.”

Sklep byl malinký, s kamennou klenbou a všudypřítomným pachem hniloby. Spousta krámů a harampádí, všechno co nebylo potřeba, skončilo tady.

“Měla by tu bejt velká kovaná truhla. Ale kde kruci…”

Z venku doléhal stále onen hrůzu nahánějící hlas, zapáleně křičící v šíleném tempu.

“Není to tohle?” řekl mrtvý a ukázal na velikou bednu, zpola zaházenou plesnivějícím dřevem.

“Jo to je vono!” křikl a opřel se do bedny. Musíme to šoupnout.”

Oba se zapřeli a s funěním truhlu posunuli. Ihned klekl na zem a zašátral. Našel malý dřevěný poklop, nadzvedl jej a…

“Kurva, Krysáku,…” rozesmál se, ” ty hajzle starej, doufám, že se vo tebe v pekle pěkně staraj! Nekecals!” rozzářil se, opatrně sáhnul do otvoru a pomaličku vytáhl velký oválný předmět.

“Je to, co si myslím, že to je?” zeptal se mrtvý.

“To si kurva piš! CHA CHA, mrtvoláku, mám pro co sme přišli, padáme!”

“Aby se nerozbilo.” Řekl starostlivě mrtvý, když viděl jak předmět balí do kusu hadru a opatrně strká do batohu, ze kterého předtím vytáhl lano s hákem.

“No musíme s ním zacházet jako v bavlnce! Rychle vodsud!”

Skočil mrtvole na záda, vyběhli po schodech a nakoukli ven. Na náměstí všichni leželi. Házeli sebou, cukali se a zmítali jako při padoucnici.

“Do prdele! Voni…rychle pryč, voni se měněj!”

Vyrazili a za zády jim znělo táhlé vytí tří stovek znovuzrozených vlkodlaků, hladových a toužících drásat maso a drtit kosti.

Tři sta metrů ke stěně. Sebemenší zaváhání, klopýtnutí či uklouznutí znamená smrt. Mrtvý utíkal jak jen mohl a on jen křičel a křičel. Otáčel se a viděl ty neúprosně se přibližující drápy a stovky krutých očí. Zahodili meče. Byly zbytečné.

Dvě stě metrů. Téměř cítili horký zkažený dech na svých zádech. Zeď byla stále tak strašně daleko.

Padesát metrů. Může se to podařit. Může. Ale to se budeš muset dědku trefit hákem na první pokus. Jeden pokus. Víc jich není.

Tři srdeční tepy a hodím.

Jeden.

Dva.

Tři.

Hák mu obloukem vylétl z ruky. Nekonečně dlouho visel ve vzduchu, pak začal pomalu padat. A s tichým cinknutím se zakousnul do zdi.

Mrtvola se odrazila, vyskočila co nejvýš, ve výskoku se chytila lana a začala rychle šplhat nahoru. Ve stejném okamžiku ke stěně doběhli první vlkodlaci. Sekali drápy a klapali čelistmi a vrčeli a kvíleli. Skákali a snažili se na ně dosáhnout. Marně.

Podařilo se. Seděli na vrcholku hradby, popadali dech a pot se z nich jen lil.

“Kurva…tohle teda…bylo…hodně těsný. Jestli mi neprasknou plíce tak už fakt nevim.”

Jeden ze stovek vlkodlaků se chytil visícího provazu a pokoušel se šplhat nahoru.

“Vodřízni ho, doprdele vodřízni ho honem!”

Mrtvý rychle řezal nožem, lano se přetrhlo a vlkodlak spadl dolů mezi své druhy.

“Bezva. A jak teďka, kurva slezem dolů?”

“Budeme muset skočit.”

“Kurvafix. Věděl jsem to.”

Odvázali se

“Běž první” řekl mrtvole, hodím ti pak batoh.

Mrtvý seskočil bez problémů. Pak batoh. A pak on. Dopadl s hlasitým čvachtnutím.Ležel na hromadě hnijících odpadků, funěl a usmíval se. Dlouho. Beze slova. Pak se posadil.

“Zvládli jsme to, kurva zvládli!”

Otočil se na mrtvého.

“Díky. Vopravdu.”

“Není zač.” řekl mrtvý a praštil ho kamenem do hlavy.

Tma.

Když se probudil byla noc. Všechno ho bolelo.

Jeden oční důlek byl prázdný. Mrtvý si vybral svou odměnu. Ležel tiše na zádech a mžoural do hvězd. Na prsou mu ležel balíček s tabákem. Dračí vejce v jeho batohu se pomalu začínalo klubat. A to oko, které bylo v druhém důlku mělo šedý zákal.

KONEC