Umění lhát

Z očí do očí

dva ticha póly

jiskra přeskočí

"Jméno mé - Molly."

Možná že ovlivněn

Věrný i nevěrný

čpí echo ze čtyř stěn

"A já jsem z Giverny."

Jména jsou bubliny

a naše příslušnosti

už nejsou bez viny

když práchnivějí kosti.

Bez slov a bez lásky.

Když řetězy osudu

jsou méně než provázky,

vjeli si do vlasů.

Jak lékem na nudu

on líbal ji do pasu.

Bez vnitřních bojů,

jen čas umírá,

se v tichu sekvojů

obcházeli rty,

jak dýka vezíra

ji bodal pod šaty.

A poté vždycky vyšlo slunce,

však zas když Luna tryznu dne si zapěla,

se spojila každičká jejich fýsis unce,

by v mřížoví stínů bledla do běla.

Tak listí padalo

a uplynula voda,

co zvířecího bylo,

přešlo v trýzeň sterou

a z nudy

povstávala další nuda

a žádost narůstala

nebývalou měrou.

Jsou stejné snědá pleť a vlasy havraní

a rudé rty a zuby krve lačné

a dmoucí ňadra, dravost piraní

a ladné nohy a pas vosí,

neb to je to, co "lásku" začne,

nedbaje, která psyché tyto atributy nosí.

Tak biče touhy hnaly stádo vášní,

až praskly ledy, začal vítr vát.

Vždyť žádná žena není ničím zvláštní

- tak odklonem se psaly nových citů řádky,

když zuby blýskly, hned se chtělo smát.

Proč ten muž zradil sebe? Jen pro pocit krátký?

Zradil sebe a zradil také nitro její,

když oddálit chtěl svého srdce západ.

Chtěl otevříti dveře bez veřejí,

co způsobil tím - nemohl, nechtěl chápat.

A tak za roušky smutku, čistých slov,

opustil ženu, které všechno vzal,

jen aby jeho další věrolomný lov

mu více vášní, nežli předešlý lov dal.

A zase proplouvali sebou jako mořské proudy,

on chýlil se jak poutník v její stín

a tvaroval z ní jako hrnčíř z hroudy

nádobu, v níž utápěl se pak

utápěl sebe, v sobě pak svůj splín,

po čase ovšem opět přišel mrak.

Ač nechtěl vážně nikdy ublížit,

ranil zas hluboko, jak kdyby prudce ťal,

pod jeho korouhví rozkaz byl jinam zamířit,

tak, přestože doufal, že už teď se usadí

zanechal ve svých stopách zas jen žal,

a slečně jeho z orchideje lásky zbylo kapradí.

Jak předtím, teď zas opět otevřel

společně s další ženou další kapitolu

a, aniž na ty krásné předtím zanevřel,

zas s jinou sedával u svátečního stolu.

A to se ještě dlouho potom dělo,

stále se děje a i dít se bude,

tak jako jeho přelétavé tělo

je krví slz jen čím dál více rudé.

Jaké jsou kořeny, podněty, příčiny

té síly, která z bytosti tak božsky výborné

vytvoří mysl, která zločiny

rozsévá smutek za sebou a rány solí pálící

aniž by sama tušila, jak je to odporné

brát to, co srdcem dáno bylo; zanechat trpící.

Tak on si stále přebíral, co jedná,

sám sebe ptal se a zjišťoval, že není pomoci,

neb jeho láska může být jen jedna,

že není možné být svých citů kat,

však vytrácel se od svých ideálů za noci

neb, aniž věděl, sám sobě uměl lhát.

Přiznání:

Sám sobě uměl lhát

a totéž je i mojí schopností.

Já nechci si už o tom nechat zdát -

mám úděl tento pevně vetkán do kostí

a ač je zřejmě opouštění mojí sudbou,

já zatím ještě nikdy nezpůsobil lkaní,

však přesto už jsem svého hlasu hudbou

se vemluvil do přízně trošce laní.

Bojím se jich a bojím se i sebe,

bojím se sebe, neb se je třeba bát,

protože moje láska chladem smrti zebe,

a doufám, že tu řešením snad není celibát.

Dovětek:

Snad je tu klíč, který mi otevře

tu černou skříňku, která v hrudi tlačí,

někdo, kdo hlasem srdce podepře,

že černá není jenom barva na bodláčí

mých temných stínů v duši,

které snad se slunečním svitem

se všechny do jednoho zruší,

bych mohl žíti s čistým štítem.