Dva ný songy

Spící víla

Pod Krudumem leží spící,

jako stíny na měsíci,

jako kámen na dne tůně.

V jejím dechu se topí věky,

jak kameny na dne řeky,

jako kapky rosy v pavučině.

Až v její tváři puknou ledy

pošle vítr na výzvědy.

Větrní koně běží travou.

A v běhu její vlasy zčeří,

stébla trávy mezi keři.

Stříbrná kopyta větrných koní.

Stříbrná kopyta větrných koní.

Dotek jejích dlaní čistý,

jako světlo mezi listy,

bílých jako břízy v háji.

Chladivých jak polštář mechu,

s lehkostí myšího dechu

se kmenů olší dotýkají.

Až v její tváři puknou ledy

pošle vítr na výzvědy.

Větrní koně běží travou.

A v běhu její vlasy zčeří,

stébla trávy mezi keři.

Stříbrná kopyta větrných koní.

Stříbrná kopyta větrných koní.

Otázky

Když slunce obzor spálí

mívám v hlavě zmatky.

Ptávám se občas zdali

se nemotám pořád tam a zpátky?

Zdali se v kruhu nemotám,

tak jako ryba u hráze.

Zdali se vkruhu nemotám

tak jako ryba

u hráze.

Kránu pak slunce svítí,

už hezkých pár let

na ztrouchnivělý niti

visí tenhle svět.

Dokud zbývá odvaha

pokládat si otázky.

Dokud zbývá odvaha

pokládat si

otázky.