denise levertov - a woman alone

Když si není jistá

s kterým ze svých dvou milenců cítila

ten nebo onen okamžik slasti, něčeho ohnivého

vystřelujícího od hlavy až do pat, způsobem jakým bílý

plamen vodopádu přetíná pohoří,

měnící rychlost, lemující sráz,

šplhající...

Když si po filmu může posedět nebo se procházet hodiny a hodiny

zatímco mluví vážně a s občasnými výbuchy smíchu

se svými přáteli, bez starostí o to,

že je už pozdě, večeře o půlnoci, utratila svůj čas

bez přepočítávání drobných...

Když je půlka její postele zarovnaná knihami

a nikoho nebudí rozsvícená lampička

a ona odpojí telefon, aby mohla spát až do poledne...

Potom

sebelítost vysychá, radost

nezkalená vinou ji pozvedá.

Má svoje strachy, ale ne o samotu;

strachy o to, jak se vypořádat se stárnutím

svého těla – jak se vypořádat

s fotkami a zrcadlem. Cítí se

o tolik mladší a krásnější

než vypadá. Ve své nejšťastnější

- nebo dokonce uprostřed nějaké

ne až tak šťastné hodinky, když se trpělivě

nebo když slyší vrabce za úsvitu, chmurně šedého,

bez barev, zvuk vyčerpání-

něco jako střídmá euforie ji přiměje uvěřit

v budoucnost jí samé jako staré ženy, poutnice

zjizvené a hnědé,

drobné radůstky půlky života všechny pryč,

pozorující města a řeky, lidi a hory,

bez toho aby byla viděna; ani vzteklá ani smutná,

stará žena napájející se vínem, která zná

staré cesty, porostlé travou, a směje se sama pro sebe...

Ví, že to nemůže být:

nikdo už nemůže chodit po tomhle světě,

světě z kouře a decibelů.

Ale myslí si, že se možná

může stát tvrdou a zmoudřet, nějak,

jakkoliv. Teď už se aspoň

přehoupla přes čas truchlení,

teď může říct bez studu nebo zákeřnosti,