Nenávist za srdce

Měsíc od pohřbu, během něhož měla Ella několik hysterických záchvatů, se rozhodla, že odjede pryč. Nevěděla kam, ale věděla, že hodně daleko. Nechtěla, aby jí cokoliv připomínalo Nikiho. Jejího Nikiho. Nechtěla na něj zapomenout, ale chtěla ho mít u sebe.

Odjela do Itálie. Dny jí tu nejdříve neubíhaly moc rychle. Nekonečné potulování po úzkých uličkách a prosluněných plážích ji už unavovalo. Po roce cestování se rozhodla, že se usadí a začne pracovat. Nechtěla být na nikom závislá, tak si zařídila krámek. Malou cukrárnu. Našla si pro ni úžasné místo. Malý dům v Portovenere, malebném rybářském městečku, do kterého ji to nevysvětlitelným způsobem táhlo. Dům byl úzký, vysoký a měl cihlově červenou omítku. Stál přímo na korzu, takže z něj byl výhled na moře.

Zařizování obchodu nebylo moc složité ani nákladné. Stačilo koupit lednici, sehnat pár stolků, židlí a slunečníků. Obchod otevřela po čtrnácti dnech. Chodilo tak hodně lidí. Hlavně turisté, ale brzy zde začali nakupovat i místní. Rychle Ellu mezi sebe přijali. Nebylo se co divit. Byla usměvavá a každému ráda pomohla. Tamní obyvatelé si ji velmi oblíbili. Během návštěv její Gelaterie s ní vždy prohodili několik vět. Každý se o ní chtěl dozvědět víc. Proč přijela? Na co myslí, když její tmavé oči jakoby zamrznou a hledí někam do dálky, do prázdna?

Jednou přišel do cukrárny muž. Byl ve středních letech. Na sobě měl černý oblek a šedou košili. Koupil si vanilkovou zmrzlinu a odešel. Vypadal nepřístupně, vznešeně a chladně. Nebyl jako ostatní. Začal sem chodit zmrzlinu kupovat pravidelně. Vždy před obchodem zastavila velká černá limuzína, on z ní vystoupil, řekl, že chce vanilkovou zmrzlinu a odjel. Nikdy neřekl ani o slovo víc. Až po třech týdnech se dal s Ellou do hovoru. Vypadal nejistě, ale na jeho hlase to nebylo poznat. Nakonec ji Matheo pozval na oběd. Nabídl jí, že ji vyzvedne v neděli v poledne.

Ella byla napjatá. Nevěděla, co do tohoto setkání může očekávat. Ptala se lidí, jestli ho někdo zná. Nikdo jí však neřekl víc, než že se přistěhoval asi před rokem po nějaké operaci, je velmi bohatý, má vilu nad městem, ke které se občas sjede mnoho černých limuzín. To bylo vše. Elle to ale stačilo. Byla si skoro jistá.

Přesně v poledne před domem zastavilo auto. Červený sportovní cabriolet. Ella seběhla dolů ze schodů a když otevřela dveře, tak tam stál Matheo s kyticí slunečnic. Nasedli do auta. Nejdříve projeli přístavem a pak začali stoupat po malých klikatých silnicích do kopců nad Portovenere. Asi po půl hodině jízdy přijeli k bráně obrovského pozemku. Když na něj vjeli, zavřela se za nimi těžká kovová vrata. Ocitli se v zahradě obehnané vysokou kamennou zdí. Byly zde nejrozmanitější druhy rostlin a kraťoučce střižený trávník, za který by se nemuseli stydět na žádném golfovém hřišti. Najednou se objevili před domem. Vystoupili z auta a vešli dovnitř. Prošli vstupní halou a vyšli na terasu. Byl odtud úžasný výhled na Portovenere. Měli ho jako na dlani. Sedli si ke stolu, do stínu slunečníku a začali jim servírovat oběd. Po obědě si ještě chvíli povídali. Pak je ale vyrušil telefon, po kterém se Matheo omluvil, že musí jít. Nechal Ellu odvést dolu do města. Té z tohoto setkání nezbylo nic jiného, než otázky. Hodně otázek. Je to skutečně on? Jak někdo takový může mít tak dobré srdce?

Během dalšího týdne se v obchodě neukázal ani jednou. Jakoby něco tušil. Když poté přijel, omlouval se jí, že musel nečekaně odcestovat. Tušila proč. Před týdnem našli v moři mrtvolu místního bosse. Měla z něj divný pocit.

Pozval ji opět na oběd. Začátek měl stejný scénář jako naposled. Vyzvedl ji zase ve 12:00 před obchůdkem na korzu. Tentokrát ale nejeli do kopců nad městečkem, ale do přístavu. Zastavili před vstupem. Nejdřív šli po hlavním molu a pak odbočili na molo číslo 3. Došli až nakonec, kde stála velká bílá jachta. Pomohl jí po schůdkách na palubu. Loď se dala pomalu do pohybu. Nejdřív pomalu vykličkovala mezi loděmi v přístavu a pak se vydala na širé moře. Vlny se rozbíjely o skály. Číšník jim začal podávat jídlo. Jako předkrm byl kuřecí koktejl. Hlavní chod byly mořské plody. Jako zákusek jim přinesli jahody se šlehačkou. Když je jedli, Matheo se na Ellu zadíval. “Miluju tě.” “Já tebe taky.” Pak se k ní naklonil a políbil ji. Odpoledne, když už slunce nebylo tak ostré se rozhodli vykoupat. Ella si všimla jizvy na levé části hrudi.”Od čeho ji máš?”, zeptala se. Jeho reakce ji rozčílila “Přežil jsem vlastní smrt”, začal se smát. “Měl jsem už od narození slabé srdce. Asi před rokem se konečně našel vhodný dárce, tak mi ho transplantovali.” Ella se zahleděla do prázdna, do dálky. Tak, jak to občas dělávala. Najednou byla ledově chladná, vypočítavá. Matheo si toho ani nevšiml a pokračoval dál: “Dali mi srdce nějakýho kluka. Zemřel myslím při autonehodě.” Elle byla najednou zima. Snažila se ovládnout, ale nešlo to. 5ekla, že se chce vrátit.

Ella šla z přístavu pěšky. potřebovala si pročistit hlavu. Teď si všechno musí pořádně promyslet. Další den Matheo přijel pro zmrzlinu. Ella ho neviděla ráda. Teď už měla jistotu, ale musela to hru dohrát do konce. Matheo ji pozval na večeři.

Ella si na sebe večer vzala černé přiléhavé šaty. Musela vypadat sexy. K Matheovi přijela taxíkem. Dveře jí přišel otevřít sám Matheo. Zavedl ji do prostorné jídelny, kde byla připravena večeře. Elle bylo na zvracení, ale musela něco sníst. Po večeři Matheo navrhnul, aby si zatančili. Během tance jí začal líbat a rozepínat šaty. Ella navrhla společnou koupel. Matheo souhlasil. Požádala ho, aby šel napřed, že za ním přijde.

Když odešel, dala si ještě skleničku. Potřebovala se uklidnit. Pak šla nahoru. Když vešla do koupelny, Matheo byl ve vaně. To potřebovala. V koupelně hrála hudba a bylo tam šero. Matheo si Elly nevšiml. Ella vzala opatrně holící strojek, zastrčila ho do zásuvky, zapnula a hodila do vody. Hudba dohrála.

Mathea našla služebná další den. Zavolala doktora, který do úmrtní zprávy napsal: “Úmrtí v důsledku selhání srdce po ráně elektrickým proudem.” I když Mathea nikdo neznal, na jeho pohřeb přišli všichni obyvatelé Portovenere kromě Elly. Ta poslala kytici slunečnic s  cedulkou: “Jeho srdce patřilo mně.” Pravý význam této věty ale věděla pouze Ella.