Tvor

     Pamatuju si to, jako by to bylo před sto lety a zároveň včera. Byla zima a tma. Všechno okolo se zdálo být prostoupeno vlhkým studeným chladem, který se usazoval v předmětech okolo a tvořil na nich souvislou šedavou vrstvu, která takřka odmítala tát, i když jsem na ni položila své promrzlé ruce. Svět zšedivěl, ne nepodoben houbě nekonkrétních tvarů, v jejichž záhybech a zákoutích se skrývá tvor, který se ještě tou všeobecnou šedí nestačil nakazit a nestačil vstřebat prázdnotu věcí kolem. Chodila jsem okolo a hledala ho, protože byl tím posledním, co tu ještě stálo za snažení, za hledání, potažmo za smrt, pokud by se ukázalo, že to může být nebezpečné.

     Ponurým místem se rozléhal žalostný tvorův křik, který ve své intenzivnější fázi rozvibrovával vzduch, jenž se zdál chvět ještě v plicích po nadechnutí. V okolním tichu, přehlušovaném pouze praskáním drobných ledových plošek, zněl ten hlas, ať už patřil komukoliv nebo čemukoliv, naprosto zrůdně. Šla jsem za ním. Nebylo tím co ztratit. Procházet krajinou sem a tam a čekat, že se třeba něco stane bez mého přičinění, se již mnohokráte ukázalo bezcenným.

     Z šerých stromů se strašidelným šumotem pršelo jehličí. Než jsem prošla nízkým lesíkem, měla jsem vlasy plné drobounkých jehliček. Kůra na jehličnanech byla stržená až do výšky mé postavy a z míst po ní prýštila míza. Poněkud mě překvapilo, že ty stromy ještě vůbec nějakou mízu mají.

     Křik neustával, měnil se ve skřehot, pláč, kvílení a nakonec v to vše zároveň. Bylo to nelidské a nezvířecí. Nedovedla jsem si představit stvoření, které by bylo něčeho takového schopno. Šeřelo se čím dál víc, balvany rozeseté po krajině začaly splývat s okolím, když jsem k původci křiku došla. Už když mě z dálky spatřil, trochu ztichnul. Jen rychle dýchal a štkavě vzlykal, občas zlehka zakvílel jako dospělý pes, když si není jist, co se bude nebo má dít. Tvorovy obrovské vykulené oči neurčité barvy mě nehybně sledovaly. Čím jsem byla blíž, tím se sunul po zemi dál někam stranou, zanechávajíce za sebou mokrou, snad krvavou stopu. Zůstala jsem stát. Zírali jsme na se. Dlouho. Pak se ke mně tvor prudce pohnul, vydal ohlušující skřek a vrhl se mezi hromady kamení. Několik dlouhých skoků, dal-li se tak ten pohyb nazvat, a pak jedno vymrštění...tím překonal několik posledních metrů a s kvílením se to vrhl do průrvy v zemi. Viděla jsem v posledním světle jeho pád, ale dopad ke mně už nedolehl. Dolů bylo zřejmě velice hluboko. Chvíli jsem stála a dívala se do propasti, do temného prostoru, ve kterém zmizelo to, co jsem hledala. Na tomto šedém, jinovatkou a ledem porostlém místě, už nebylo zřejmě nic ke hledání. Co zbývalo? Odrazila jsem se a skočila dolů za tím podivným tvorem s obrovskýma vykulenýma očima, který neměl chuť na to, abychom si společně pověděli, k čemu se tak nutně potřebujeme.

     Cítila jsem po malou chvíli, jak mé tělo proráží vzduch a pak už si nepamatuju ze svého pádu nic. Samozřejmě jsem počítala do jisté míry s tím, že se zabiju, ale nestalo se tak. Nebo možná stalo, ale nemohu to dost dobře posoudit, proto nad tím nedumám a nepátrám po tom. Ostatně, kdybych byla bývala zůstala na tom šerém místě, byla bych zemřela tak jako tak. A mou preferencí pro onu chvíli se stalo nevzdálit se příliš od tvora.

     Probrala jsem se na břehu řeky, na kamenité naplavenině plné pravidelně kulatých a oválných oblázků. Nebyla zima ani teplo, takové až strašidelné bezvětří. Šedá, světle šedá obloha. Řeka zurčivě tekla a jediný zvuk, který byl k slyšení, pocházel od ní. Čistá chladná voda byla vzdálená z obou stran značný kus od skal...nebylo pochyb o tom, jak daleko jsem byla od místa, kde jsem skočila.

     Kde byl tvor? Taky přežil. Nevím, jak jsem to věděla. Nevím, kdo mi to našeptal. Nevím, kdo vtisknul do mé ruky cár z šatu, do nějž byl tvor zahalen a kdo potřísnil mou tvář krví, která nebyla má.

     Vydala jsem se na cestu. Na cestu po proudu řeky, po jejím kamenitém břehu, přerušovaném skalnatými útesy. Šedozelená tráva vylézala místy z děr, nevysoké šedozelené býlí obrůstalo skály a spoře olistěná křoviska okolo nich se ovíjející. Nešlo se špatně. Nebylo mi zima, jen neustále se cyklicky opakující obraz krajiny utlumoval mé myšlení jako šamanský bubínek se stále stejným rytmem.

     Šedý den...nakonec se zdálo, že jedinými pronikavými věcmi jsou cár tvorova šatu v mé dlani, vzpomínka na obrovské oči a ozvěna jeho křiku. Tvor žil. Žil ve mně svým novým životem a s určitou mírou zoufalství se pokoušel najít svůj protějšek, který se z ničeho nic ocitnul v tomto světě. Svět sám o sobě mi poněkud unikal. Tak, jako byl ten předchozí úděsně mrtvý a ztracený v ledu a jinovatce, tak byl tento vlažně lhostejný, šedavě nezajímavý, neustále stejný. Kdo ví, jaké vlastnosti budou mít další mé světy a jen já se matně upamatovávám, jaké byly všechny před tím. Teď, v této chvíli, byl svět tak podružný, že kdyby nebyl jediným použitelným nástrojem existence v mém dosahu, zavrhla bych ho docela. Mou prioritou byl tvor. Veliké oči s bílým bělmem protkaným krvavými žilkami...Kdykoliv jsem ho měla na dosah ruky, zmizel. Nikdy před tím jsem ho ale nespatřila, nikdy jsem nebyla tak blízko. A on zřejmě nikdy nespatřil mě. Jen ve snu jsem slýchala jeho pláč a křik, který se nyní stal realitou.

     Bylo pro mne tak trochu záhadou, co mne vždy přivedlo na jeho stopu. Ale stávalo se to po ty dlouhé roky tak pravidelně, až jsem to začala považovat za samozřejmost. Tvor byl stále blíž a blíž a dnes nebo to bylo včera nebo před kdo ví jak dlouhou dobou, jsme poprvé stáli tváří v tvář. A on to věděl a i já to věděla, že naše další setkání je neodvratitelné. On si nemohl pomoci, aby ho neoddaloval, já abych oň neusilovala.

     Tvor žil svým vlastním podivným životem a já o něm nevěděla nic. Zhola nic. Jen jsem poslechla tiché šeptání, které mne provázelo odnepaměti a přivedlo mne sem. To, co bylo na počátku toho všeho, bylo tak dávno a tak podružné, tak hloupé, naivní a slepé, že jsem své vzpomínky raději eliminovala na tyto jediné indicie, vyjadřující smutnou skutečnost mé uplynulosti. Má existenční norma nabyla nových, fatálních, ale přesto nevyhnutelných rozměrů. Jako když se prodíráte křovinatým bludištěm a v určité fázi vám už ani nic jiného nezbývá, protože vracet se nejenže je nemožné, ale hlavně bezúčelné. Časem ztrácíte ponětí o tom, jdete-li dál kvůli nějakému potenciálně dosažitelnému cíli nebo prostě proto, abyste šli.

     Tvor postrádal konkrétní cíl. Respektive v určitém momentu žití se jeho cílem stalo vyhnout se mi, ale v podstatě byla jeho cílem cesta. I kdyby byla odnikud nikam, za ničím a před ničím, znamenala proň aktivní způsob, jak nevrůst do země, na kterou v noci uléhal. Zjednodušeně se dá říci, že našim do jisté míry společným cílem byla nyní má cesta za ním a jeho cesta přede mnou. Je otázkou, zda tato zdánlivá rozdílnost byla zapříčiněna tím, že on poslouchal jiné hlasy, než já, nebo zda jim jinak rozuměl.

     Tu noc se ke mně připlížil, když jsem spala. Nebo spíše nespala, ale jeho nenadálá přítomnost mi nedovolila se pohnout. Věděla jsem o něm, už když se z dálky obezřetně přibližoval. Byl to lehkonohý tvor. Přikrčil se k důlku v zemi, do nějž jsem ulehla. Cítila jsem jeho obličej blízko svého. Pátravě mě zkoumal a prohlížel, zlehka se o mě otřel a zmizel. Nezanechal jedinou stopu své přítomnosti. Uspokojilo mě to. Věděla jsem, že odteď se bude držet poblíž mne a nepokusí se utéci mi někam do jiného světa.

     Následující noc bylo za jakýmsi kopcem slyšet jeho pláč. Už jsem si zvykla poslouchat jej. Poprvé mě vyděsil, teď by mi možná už chyběl. Nechával mi po zádech běhat husí kůži a evokoval ve mně divokou, takřka zvířecí touhu přidat se k němu. Pozvednout hlas k tomu všemu, co zůstávalo nevyřčeno a mohlo nevyřčeno zůstat. Ovládla jsem se pro tuto bezhvězdnou a bezměsíčnou noc. Jediné dvě bytosti v prázdném a suše lhostejném světě, jedna naříkající a druhá tichá...a nebyla jsem to nakonec já plná křiku a nářku a tvor plný tichosti a klidu? To nelze rozhodnout bez jeho účastenství.

     Tvorův pláč mě ukolébal k spánku. Mé sny byly po dlouhé době klidné. Honba skončila, nastalo vyčkávání. Mé následující putování se již mohlo obejít bez mé léty zostřené intuice, která mi vždy neomylně řekla, kudy se tvor vydal. Ne. Teď jsem ho měla v zádech, to on teď šel za mnou. Nevím, co to způsobilo, možná to souviselo s mým skokem do propasti, jehož podrobnosti a ostatně celá dlouhá doba po něm, vymizely z mé paměti. Každopádně šlo o nečekaný obrat.

     Kdo ví, jak dlouho by ještě šel za mnou, kolik dní, měsíců či let by setrvával ve své nové roli, kdyby nedošlo k nepříjemné události. Nebo spíše k čemusi nevyhnutelnému. Řeka byla tím nástrojem osudovosti, jako vše, co je odsouzeno k věčnému pohybu, vše, co není s to setrvat na jednom místě, tak, jako já a tvor. Řeka měla tu moc zasáhnout ve svém plynutí do života jedinců a udělala to tím nejprozaičtějším způsobem, jakého byla mocna – spadla jsem jednoho rána do jejího proudu, který byl v těch místech velmi silný, a ona si mě vzala s sebou. Pohrávala si se mnou, smála se mi, laškovně mě postrkávala hned k tomu, hned k onomu břehu. Do té doby jsem si neuvědomovala, jaký má tahle řeka smysl pro humor. Neprojevila ani nejmenší snahu mě utopit a v okamžiku, kdy ze mě vyždímala veškerou sílu k zachování života, mě opět propustila a s potutelným zurčením ubíhala někam v dál.

     Když jsem se v noci probrala, ležel tvor vedle mě, či spíše z větší části na mně, a zahříval mě. Na krku jsem cítila jeho teplý dech. Zjistiv, že jsem vzhůru, upřel na mne své tmou zlatě světélkující oči a zafuněl mi do obličeje. Možná čekal, co já na to. Bylo zvláštně příjemné cítit tak blízko sebe něco živého, dýchajícího. Už ani nepamatuju, kdy se mi to stalo naposledy. Vyprostila jsem ruce z pod jeho těla a zabořila je do čehosi hustého a měkkého, co ho celého pokrývalo. Tvor zhluboka zavrněl, zavřel svítící oči a oba jsme usnuli.

     Ráno mě probudil chlad. Tvor byl pryč a přede mnou ležela snídaně. Snesl z okolí všechno, o čem se domníval, že by to mohlo být k jídlu. Opatrně jsem protáhla rozlámané tělo, vybrala si nejjedlejší kousky a pomalu se vydala na cestu. Toto místo ve mně vzbouzelo ne zrovna jednoznačné pocity a, konec konců, nebyla jsem z těch, co zůstávají na jednom místě. Kolem poledne jsem zahlédla tvora na druhém břehu, kdo ví, jak se tam dostal. Skákal z kamene na kámen a ze skály na skálu, jako ten nejmrštnější opičák. Černé cáry čehosi, co mi prve připadalo jako oděv, za ním při každém skoku vlály a vzbuzovaly dojem, že létá.

     Jakmile nastala noc, ocitnul se opět na mé straně řeky a spustil svůj noční zpěv. Ano. Tentokrát jsem měla pocit, že jsem našla to správné slovo. Byl to, svého způsobu, zpěv. Chvíli jsem mu naslouchala a něco ve mně rostlo. Něco velikého, co mě trhalo na kusy a nedalo mi mlčet. Přidala jsem se k němu. Na chvíli ho to zarazilo, ale pak začal zvučet ještě hlasitěji, než kdy před tím, až mě docela přehlušil. Měl praxi.

     Když skončil, vmáčkla jsem se do toho měkkého, co ho pokrývalo a od té doby jsme se od sebe nehnuli.

     Potulujeme se spolu tímto podivným světem, tvor a já. Uvykli jsme si na sebe navzájem a přejali způsoby toho druhého. Nebo spíše já jsem postupně přejala způsoby jeho. Po setmění sedáváme na kamenech u řeky...a zpíváme. A líbí se nám to. Tvor jiný způsob vyjádření nezná, než svůj zpěv a svůj upřený pohled. Mně to ale nevadí. Rozumíme si. Za ty roky, kdy jsem nepotkala nic, co by mělo dar řeči, navykla jsem si mlčet. Mlčení je ostatně často ten nejlepší způsob, jak něco říct, proto mě tvor svými neverbálními projevy uspokojuje. Přinejmenším mezi námi nemůže dojít k nedorozumění způsobenému něčím, co mělo zůstat nevyřčeno. Tvor mě má rád. Je to nesobecké stvoření, které se se mnou o vše dělí a považuje mě za sobě rovnou, stejně jako já je. Dalo by se s trochou nadsázky říci, že jsem tvora uštvala, ale vítězem je nakonec stejně on. On je tím, kdo mě má, tak, jako mě měl už od počátku, kdy jsem poprvé zaslechla jeho volání. Pomalu, jak čas plyne, přetváří mě k obrazu svému, nebo spíše probouzí ve mně to, co uvnitř mě po dlouhé roky dřímalo a co probudil k neklidnému žití jeho zpěv. Člověku to možná připadá nepřijatelné, připodobovat se něčemu, co není také člověkem. Ale stejně tady není nikdo, kdo by to mohl odsoudit.

     Naše dlouhá honba skončila. Popsala jsem chvatně, než se zase vydáme dál, její poslední dny. Nevím, proč to dělám, když v tomto světě není nikoho, kdo by to chtěl číst. Možná je to jen poslední lidská touha zaznamenat zde něco člověčího dříve, než mé umění psát bude přehlušeno zvyky mého společníka, které vstřebávám každým dnem. K čemu také lidská umění, když tu není komu by je bylo možno předat. Třeba se jednoho dne probudím a zjistím, že se také začínám pokrývat tím měkkým, černým, do čeho je zahalen můj přítel. Třeba mi oči také vystoupí z důlků jako jemu, zvětší se, prostoupí červenými žilkami a budou po nocích zlatě světélkovat. Třeba za nějakou dobu budou v tomto světě skákat z kamene na kámen tvorové dva…nebo tři, čtyři...co já vím...ale pokud se tak stane, nebudu to už já, kdo o tom napíše zprávu…