KRÁTKÁ ÚVAHA O PŘÁTELSTVÍ

tak nějak mi je mi z toho smutno... vlastně to ani není vyloženě úvaha... ale což... prostě se s Vámi všemi musím podělit o jeden moc špatný pocit..

     Vždycky jsem se uculoval nad frázemi o přátelství. Tak trochu lacině vyznívající věty jako: "Přítel je ten, kdo první příjde, když všichni odejdou..." mi připadaly trapné a hloupé... už tu, na světě, jsem pár pátků a tak přece svého přítele poznám, nebo ne? Spálil jsem se jen párkrát...  Ale ještě nikdy ne tak, jako dnes.
      Poznal jsem lidi, kteří  pro mne znamenali mnoho. Svým až otcovským přístupem  mne naplňovali pocitem hrdosti a radosti pod nimi pracovat. Byli to mí přátelé a já ybch za ně dal ruku do ohně... zklamali. To se stává... Někdy je těžké podržet druhého, když vám samotným teče do bot i když... Stalo se, stalo... Moudří lidé odpouštějí, moudřejší nezapomínají... Ale dnes?
      Představte si někoho, kdo pro vás znamená moc. Člověka, k němuž máte důvěru. Je pro vás jako pomyslný prám, stéblo, kterého se chytáte v bouři zmatků každodenního života... dýchali byste za něj, protože si myslíte, že on by totéž udělal pro vás...
 A pak se všechny romanticky slastné iluze o přátelství rozplynou a vám je do pláče. Je mi z toho smutno. Celým pokojem hřmí Wanastowi vjecy a já hledám v paměti, kde se stala chyba... Hledám, ač vím, že ji nenajdu, protože je ukrytá někde daleko za horizontem našich vzpomínek...
      Dávejte si pozor na přátele. Někteří umí zranit tam, kde byste to od nich nečekali... Odpouštím Ti, M., ale nezapomenu... Nikdy nezapomenu...

---