Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽivě z podsvětí
Autor
Artista
Živě z Podsvětí
Minulý rok se mnoho fanoušků taneční hudby konečně dočkalo. Do Čech zavítala zásadní formace tohoto stylu- Underworld. Stali se headlinery festivalu Creamfields, který k nám z Británie importovala Benešovská agentura JPA. Ačkoli bych měl k samotnému festivalu a jeho pojetí mnoho výrad, chci se věnovat spíše samotnému koncertu, který byl také hlavním důvodem, proč musím nakonec JPáčku poděkovat. Nejdříve bych chtěl ale ty méně znalé uvést do problematiky. Tady je tedy krátká diskografie pohledem Artisty…
Underworld (Podsvětí) vznikli jako kapela v polovině 80tých let, jako synth-popová formace s prvky rocku a funku. Základem skupiny v té době byly Rick Smith (syntezátory,klávesové nástroje,hudba) a Karl Hyde (kytary, baskytara, texty, zpěv). Seznámili se v jednom hudebním baru na začátku 80. let. Smith tehdy studoval elektroniku na Cardiff University, Hyde tamtéž umění (oba prošli ještě art-rockovou kapelou Freur
). Vyprodukovali dvě alba, která se setkala se solidním úspěchem, ale o nějaké díře do hudebního světa by se hovořit asi nedalo (i když Hyde spolupracuje na nahrávání např. i s Princem). V roce 1990 však dochází k zásadním změnám. Underworld se nechávají očarovat novou elektronickou taneční hudbou a rozhodují se pro zásadní změnu v hudebním směřování kapely. Rick přizve do kapely začínajícího a talentovaného techno Dje Darrena Emersona a tím začíná nová éra Underworld. Zpočátku vydají pár singlů pod jménem Lemon Interupt. Ty jsou překvapivě úspěšné (3000 prodaných kusů je na taneční scéně té doby velký úspěch!), což všechny tři přesvědčuje o tom, že už se v “nové” hudbě plné rytmů a zvuků dostatečně rozkoukali. Následuje práce na materiálu pro první album. V roce 1993 jejich debut vychází. Jmenuje se Dubnobasswithmyheadman a znamená převrat ve světě tehdejší taneční hudby a obrovský úspěch u kritiky. Album, které novým neotřelým způsobem fůzuje techno, ambient a alternativní rock a vše podkresluje magickými deep zvuky, všechny přesvědčuje, že taneční hudba nemusí znamenat jen hloupoučké discojuchání, nebo zběsilé undergroundové rave parties, ale může být i svébytnou formou uměleckého vyjádření. Zaznamená však jen zlomky prodejnosti oproti albům popových hvězd. Na taneční scéně je to však úspěch. Rick Smith je hlavním hudebním guru (základní groovy,syntezátory,samplery,zvuk), Karl Hyde vše oživuje (zpěv,texty,živé nástroje) a Darren Emerson se stará o finální podobu (rytmické textury,efekty).V roce 1993 také Smith a Hyde spoluzakládají umělecké uskupení Tomato, zabývající se moderním uměním, grafikou a videem. To se pak stará o vizuální podobu Underworld (obaly,klipy, projekce), ale také pořádá samostatné umělecké workshopy a přednášky po celém světě, vytváří svérázné reklamní kampaně a samozřejmě i vystavuje. Poprvé také představují svůj jedinečný koncept live vystopení. O tom se však zmíním později. Naprostý průlom přichází s původně nenápadným singlem Born Slippy (Zrozen slizký). Ten se totiž objevuje v závěrečné scéně dnes už kultovního snímku Trainspotting režiséra Dannyho Boylea (Underworld jsou přátelé Boylea a podíleli se na hudbě k zatím všem jeho snímkům). Díky tomu se náhle s hudbou Underworld seznamuje široké posluchačstvo a Born Slippy se stává doslova hymnou celé generace. Následující album Second Thoughest In The Infants (Druhé myšlenky v dětech-1996) znamená větší příklon k elektronice a zvukové progresivitě a Underworld tak redefinují svůj zvuk, který je však stále svým způsobem charakteristický a nikam nezařaditelný. Setkává se opět s výborným ohlasem a Underworld se definitivně stávají hlavními leadery taneční scény, kteří jsou vždy o krok napřed a vymykají se všem stylovým škatulkám. Beacoup Fish (1999) je opět jiné než jeho předchůdci, ale stále si zachovává svérázný duch Underworld. Pro album je charakteristické specifické užití syntezátorů a houštiny mikrozvuků. Obsahuje větší množství tanečních hymen, což je některými fanoušky vnímáno jako ústupek směrem k hlavnímu proudu. Všechen materiál ale dostává nový rozměr až při živých vystoupeních. Underworld se vydali na zatím nevídané koncertní turné po celém světě, jehož záznam Everything,Everything na DVD a CD(2000) dostatečně ilustruje, jak jsou pro Underworld živá vystoupení důležitá.V roce 2000 odchází Darren Emerson, aby se věnoval solové dráze Dje a producenta. V hudebním světě panují obavy ohledně údajného rozpadu kapely. Rick a Karl ale potvrzují, že budou nadále pokračovat jako duo. Fanoušci netrpělivě očekávají, jak se kapela vypořádá s odchodem člověka, který stál u jejího přerodu. Spekuluje se o návratu k netanečním časům, nebo o příklonu ke komerčnějšímu pojetí. Zatím poslední album A Hundred Days Off vychází 16.září 2002 a vyvrací domněnky všech skeptiků. Je sice vnímáno vcelku rozporuplně (to už i Beacoup Fish), převládají však kladné ohlasy. Někteří mluví o nejlepším albu jaké kdy vyprodukovali, jiní říkají, že bez Darrena už to není ono. Na novém albu se Underworld do jisté míry vrací k fůzi, kterou si vydobyli uznání na Dubnobasswithmyheadman (1993), vše je však obohaceno o nové zvukové postupy, které se za těch devět let naučily. Typické je velké množství perkusí a ovlivnění latinsko-americkou hudbou. Jedná se tedy spíše o fůzi zvuku Underworld s prvky world music. Album je celkově prosvětlenější, zvuk krystaličtější (změnili proto technické vybavení), obsahuje více klidnějších ambientních kousků( že by stáří?) s typickou dávkou zamlžené melancholie. Spíše cizelují svůj zvuk, než že by přinášeli další revoluci. Tu už však na současné rozvinuté elektronické scéně nemůže nikdo čekat (cesta dál už je právě spíš v oněch fůzích). Dokazují však, že Emersonův odchod je prakticky neoslabil. V současnosti jsou opět na koncertním turné, jemuž předcházelo i pár mimořádných koncertů v létě 2002. Mezi ně patřil již zmíněný koncert v rámci české obdoby britského festivalu Creamfields. Tomu se teď budu věnovat.Underworld nastoupili na hlavní scénu přesně o půlnoci. Rick Smith v nenápadné červené mikině a černých kalhotech s lehce rozčepýřenými vlasy a obrýlenou hlavou se hned vydal za hlavní “ovládací” pult, který byl umístěn v zadní části pódia. Karl Hyde v bílém přiléhavém tričku, tmavěmodrých džínách a s novým letním mikro-sestřihem. Oba dva na hlavách sluchátka, sloužící jako odposlechy. Po pár zkušebních taktech má zvukař nazvučeno a vše může začít. Rick za pultem spouští tóny první skladby Luetin. Více než dvacet tisíc lidí(!) namačkaných před pódiem může poprvé slyšet jednu ze skladeb, která se objeví na tehdy ještě nevydaném novém albu (A Hundred Days Off). Kolem sebe slyším všemožné světové jazyky. Je to teprve druhá live show po dvouleté přestávce a spousta fanoušků přijela do Roudnice právě na Underworld. Koncert začíná…
Pokusím se popsat koncept, na jakém je celé živé vystoupení postaveno. Rick Smith (kdysi i Darren Emerson) obsluhuje zvukový pult. Ten se sestává z rackových verzí syntezátorů(rack- pouze jádro bez ovládacích prvků,určeno k namontování do pultu) samplerů a rytmerů(bicí automaty); v těch jsou předprogramovány (syntezátory,rytmery) nebo přednahrány (samplery) základní elementy a rejstříky jednotlivých skladeb, které jsou pak spouštěny pomocí velkého sekvenčního mixážního pultu, samostatných klaviatur a počítače, který zárověn všechny systémy synchronizuje. Celý systém je zdvojen kvůli případnému krachu systému. Smith je tedy základním tvůrcem hudby, tím že oživuje jednotlivé elementy a skládá je do výsledné podoby. Jeho úloha by se dala přirovnat k dirigentovi, nebo spíše ke skladatelovi v reálném čase. Vládne nad tím, kdy a jak jaký zvuk zazní, ať už to je jednotlivá sekvence nebo zacyklená smyčka. Ony elementy nejsou jen stavebními kameny už existujících skladeb, ale speciálně pro živá vystoupení si Underworld připravují spousty nových, které zaručují ohromnou variabilitu při skládání výsledného hudebního proudu. Každý element má přiřazené určité zvukové vlastnosti (ozvěna, dozvuk, ekvalizační charakteristika, efekty, oscilační charakteristika u syntezátorů atd.-nebo už je tak nahrán) s kterými Smith také v reálném čase pracuje, stejně tak jako z výsledným zvukem, který prochází další efektovou jednotkou. Parametry zvuku jako takového už potom nastavuje zvukař, kterého si sebou Underworld samozřejmě vozí (jsou zvukový perfekcionisté a vědí proč!). Karl Hyde se stará hlavně o zpěv. V některých skladbách se chopí též kytary, nebo si stoupne za klaviaturu a hraje. V instrumentálních skladbách nebo pasážích pomáhá za pultem Rickovi, nebo jen křepčí na pódiu. Sám se také stará o “svůj” zvuk na přidruženém pultu (hlasový vokodér a efekty, kytarové efekty…). Důležitou součástí živých vystoupení je také obrazová projekce. Tu má na starost sdružení Tomato o kterém už jsem se v předchozím textu zmínil. Při minulém turné byla projekce řešena formou tří projekčních pláten umístěných nad pódiem, tentokrát byla po celé zadní části pódia natažena obrovská obdelníková nafukovací stěna. Na ní se promítaly všechny obrazy. Popisovat je by bylo velice těžké, každopádně perfektně doplňovaly zvukové pole. Osvětlení také nezůstalo nijak pozadu a perfektně kopírovalo hudbu a ještě více umocňovalo gradaci. Jaká tedy je samotná hudební koncepce koncertu? Tu se teď pokusím přiblížit. Pro ilustraci charakteru hudby použiji můj popis jedné trojskladby (Juanita/Kiteless/To Dream Of Love) z druhého alba (Second…), která je pro Underworld typická… Odněkud zdálky k nám proniká podivně vibrující bohatě vrstvený rytmus. A to je jenom začátek. Vzápětí se začínají jakoby z podsvěta (proto Underworld?) rodit další vrstvy. Ty stávající přitom často zvukově mutují do nových tvarů. Nové vrstvy vyplouvají z pod povrchu, ty staré se noří zpátky do tepajícího ticha. Každá jakoby přicházela odjinud, z jiného prostoru; některé vibrují snad až v našich mozcích, jiné zaznívají z dálky, jiné se k nám odkudsi prodírají , pulzují nebo zanikají v nekonečném koloběhu ozvěn. Všechny ty rytmy, zvuky, harmonie a melodické linky žijí svým vlastním životem a pouze na chvíli se nechávají strhnout proudem, aby v dokonalé harmonii na okamžik splynuly s ostatními. “Your rails-your thin-your thin paper wings…”, ozývá se mezi tím vším zkreslený hlas Karla Hydea. Textové obrazy plné prazvláštních asociací v
ynášejí na povrch nové imprese a dále prohlubují ono niterné tajemno. Vše postupně graduje, aby se mohlo vrátit zpět na začátek, zrodit se v nové podobě (Kiteless) a dojít tak až na “druhou stranu”: “…there is a sound on the other side of this wall…”,ozývá se odkudsi z dálky (To Dream Of Love)… Jedním z nejúžasnějších prvků živých vystoupení je právě vzájemná propojenost skladeb v jednolitý hudební proud. Zde se Underworld podle vlastních slov inspirovali především uměním DJů a také jazzovým hudebním velikánem Milesem Davisem. Od Djů si vzali především umění prolínat rytmy a motivy mezi sebou od Davise schopnost pracovat s tématem a rozvíjet ho do nových tvarů. Jednotlivé skladby se do sebe vpíjejí, přičemž jednotlivé motivy se vynoří i vícekrát za koncert a odkrývají se tak ve více kontextech. Hlavním propojovacím prvek jsou “vzdálené” syntezátorové plochy, které vše obalují do omamného oparu dálek. Hudba skutečně působí jako kdyby přicházela z podsvětí (nemyslím tím říši mrtvých spíše cosi za realitou, pod světem) a dav před zářícím pódiem evokuje řadu k jeho bráně (pódium), ze které slyšíme symfonie lákající nás na cestu. Teď už ale zpátky do publika…Atmosféra v průběhu první skladby postupně stoupá s tím, jak si obecenstvo pozvolna uvědomuje, že na pódiu jsou skuteční Underworld. Když začne Mmm Skyscraper I Love You
ozve se davem vlna nadšení. Je to první ze série osvědčených koncertních pecek. Následuje opět skladba z chystaného alba, jmenuje se Twist a plyne v pozvolnějším latinsko-americkém rytmu. Rick se chopí kytary a kouzlí na ní rytmické riffy. Když se poprvé vynoří tolik známý sampl “Everything,everything,everything…”, přichází jeden z vrcholů koncertu a taky jeden z největších hitů Underworld. Cowgirl začíná jemnou propletenou zvonivou syntezátorovou linkou, ale jakmile se přidají dunivé rytmy a ozve se Rickův zpěv, všichni poznávají, že energie se dnes dostane každému a to v míře více než dostatečné (výhrady v závěru). Cowgirl se stává postupem času čím dál tím temnější, abychom mohli rozpoznat obrysy další skladby Dark Train, známé tím, že byla použita ve slavné absťákové scéně filmu Trainspotting. Koncertně ji však Underworld nádherně rozvedou a u konce už by ji málokdo rozpoznal. To už totiž přichází Král Hadů (King Of Snake); supersonická techno jízda s výraznou gradací a Karlovým skandovaným motivem: “…twentyfourhours with the king of snake!!!”. U konce skladby zůstává už jen rytmus, který postupně zaniká a do něj zazní ony známé harmonie. Celé pódium je na okamžik zalito bílým světlem. Začíná Born Slippy a atmosféra v publiku dosahuje maxima. “Drive- boy- dog- boy- dirty numbangel- boy- in the dorway- boy- she was a lipstick- boy- she was a beatiful- boy- and tears- boy- and all in your innerspace- boy…”, začíná Karl. Když se poprvé spustí hypnotický rytmus, není skrze dvacet tisíc hlasů téměř slyšet. Rytmus se přeruší až když Karl skanduje ono tolik známé: “shouting lager! lager! lager! lager!”,kde naráží na své tehdejší problémy s alkoholem.“ …are you on your way to a new tension headache”
,zakončí Karl svůj nejznámější text. Born Slippy pak dále pokračuje svou instrumentální částí Nuxx. To už mezi davem planou barevné ohně ze světlic a lidé kolem nich tančí jakési rituální tance. Atmosféra je prostě nepopsatelná. Můj osobní vrchol koncertu přichází se zazněním hymnického syntezátorového riffu písně Two Months Off. “You bring light in…to a dark place- walking in light- glowing walking in light- gold ring around you- the hues of you- the golden sunlight of you…”,přidává se Karl s patřičnou dávkou euforie a publikum šílí. Nádherná valivá basová linka písně Mo Move pak všechny přesvědčí, že je důvod těšit se na nové album. Rytmus se postupně zrychluje až už všichni rozpoznávají obrysy skladby Moaner(Reptal). Ta se postupnou gradací změní v zážitek rovnající se jízdě na horské dráze.Vše se nakonec rozplyne do ticha, za kterým ale stále cosi bublá. Publikum si žádá přídavek. Najednou se ono bublání zesiluje a z něj začínají vystupovat pevnější kontury skladby Pearls Girl, snad největší perly J ve tvorbě Underworld. Ta bohužel končí dříve než se stačí pořádně rozvinout. Underworld se loučí, pódium pohasíná, koncert končí. Hukot publika ještě chvíli neustává, nic už se však nestane…Underworld v Čechách dokázali, že ne nadarmo jsou jejich živá vystoupení tolik oslavovaná. Zahráli tehdy ještě neznámé skladby z připravovaného alba (Luetin, Twist, Two Months Off, Mo Move), každá ze skladeb zněla živě jinak a vše ještě okořenily solidní dávkou improvizace (i když jí mohlo být více). Světla a projekce pak dotvořily úžasnou show. Karl předvedl, že i ve středních letech má stále dostatek energie (že by nějaká povzbuzovadla??). Zpíval, tancoval, hrál a ještě stihl nějaká ta gesta k publiku. Jako negativum musím označit ozvučení, protože přesto že byl zvuk čistý a detailní, chyběla mu síla. Obzvláště zpočátku si nebylo publikum jisté, zdali už jde o koncert na ostro, nebo zvukovou zkoušku. Já jsem to tolik nezaznamenal, byl jsem docela blízko pódia, ale pro ty vzdálenější musel koncert působit spíše dojmem hudební kulisy, což je velká škoda. Na základě toho co jsem mohl vidět a slyšet z předchozích koncertů Underworld si také nejsem jistý, že pánové předvedli čeho všeho se z podsvětí můžeme dočkat, přesto to ale stálo za to. Underworld ve svých živých vystoupeních ukázali, že i elektronická hudba může být "živá"...