Holka v tramvaji

***

Byl den jako každý jiný. A přece byl něčím zvláštní – možná tím, že tu je konečně jaro a já začala vnímat cestu do školy trochu jinak – už to nebylo to stereotypní nastupování a vystupování z tramvaje, která mě zavezla vždy téměř před školu a odpoledne zase zpátky k našemu domu. Prostě to vypadalo, že něco visí ve vzduchu – akorát jsem si nebyla úplně jistá, jestli to bude ta pětka ze zemáku, co mě čeká nebo něco jiného?

***

Nastoupila jsem do tramvaje a nejdřív si ho ani nevšimla. Nebyl moc výrazný – stál až úplně vzadu za všemi těmi někam spěchajícími lidmi. S nikým se nebavil a na první pohled nebyl ničím zajímavý, ale byl to jen ten první pohled. Po několika minutách jsem zjistila, že je vlastně svým způsobem hezký. Měl hnědé vlasy, které mu neustále padaly do očí, které by se daly přirovnat ke dvěma lískovým oříškům, tak byly hnědé, a pak rty – byly úzké a občas se protáhly v plachý úsměv. Vypadalo to,jako by měl z něčeho strach – ale z čeho? To jsem nevěděla, ale chtěla jsem to bezpodmínečně zjistit. Maličko jsem zaváhala a najednou už bylo pozdě – vystupoval na další zastávce.

***

Nemohla jsem na něj přestat myslet, čehož si samozřejmě všimla má nejlepší kamarádka Šárka, která mi položila, v tu chvíli nejlogičtější, otázku:

„Co se to s tebou dneska děje? Jako bys to ani nebyla ty...“

A tak jsem musela s pravdou ven a vyprávěla jí o mé ranní jízdě tramvají. Na to mi Šárka jen řekla:

„Ty ses zbláznila! Si jako myslíš, že ho ještě někdy uvidíš?!“

Bohužel jsem jí musela dát za pravdu a konečně – dnes poprvé – jsem se začala alespoň trochu věnovat svým školním povinnostem.

***

Den co den jsem jezdila v ten samý čas a tou samou tramvají, ale bohužel jsem neměla štěstí. Už jsem byla naprosto zoufalá (a kamarádka na tom nebyla o moc lépe, protože musela každý den poslouchat vyprávění o mém neznámém z tramvaje). Rozhodla se proto, že mě musí něčím pobavit a volba padla na nakupování. Když si vzpomenu, jak bych před čtrnácti dny zajásala nad představou, že budeme se Šárkou prolejzat obchůdek za obchůdkem, byla bych téměř na vrcholu blaha, ale teď? Představa, že strávím nejmíň dvě hodiny nudným couráním v některém z mnoha hypermarketů, mě nechávala naprosto klidnou. Nakonec jsme zvolily ten nejbližší. Na mě bylo dost poznat, že se mi tam nechce a že tam jedu jen kvůli Šárce. Cestou se nás snažili pobavit asi tři kluci – já jsem jim ale vůbec nevěnovala pozornost. Když jsme vystoupily z autobusu, dozvěděla jsem se, že si Šárka s jedním z těch týpků vyměnila telefonní číslo. Úplně jsem jí nechápala – dát cizímu člověku své číslo? Ale Šárka už byla holt taková. V Tescu jsme byly už snad celou věčnost, když v tom jsem si všimla, že nás někdo sleduje... Byl to ten kluk z tramvaje! Určitě to musel být on! Kdo taky jiný?! Najednou jako by do mě někdo tenoulinkou hadičkou pustil život. Šárka si té změny samozřejmě nemohla nevšimnout. Jen tak prohodila:

„Co se stalo? Neřikej, žes tady viděla toho svýho z tramvaje?“ Řekla jako by s posměchem.

„Ale to byl vážně on! Jsem si tím stoprocentně jistá!“ začala jsem na svou obhajobu.

„Vždyť ty ho neznáš, nevíš, jak vypadá, tak jak můžeš takhle mluvit?“

„A ty ho snad znáš? Vidělas ho jednou a chvíli v tramvaji? Kluci sou si dost podobný – pochybuju, že by to byl zrovna ten tvůj...“, uzavřela rozhovor Šárka.

Šárka není zlá, jen je asi nohama víc na zemi než já... Proto spolu asi kamarádíme – skvěle se doplňujeme. Ona je odvážná – do všeho jde po hlavě – já jsem taková víc přemýšlivá a nejdřív si vše raději promyslím až do následků... Šárka odešla do vedlejší uličky a já jsem osaměla. Něco mi říkalo, že to musel být on! Rozhodla jsem se, že to přestanu řešit a raději najdu Šárku. Najít ji nebylo zas takový problém stála u kosmetiky a když jsem přišla, zastihla jsem ji akorát, když si zrovna přivoněla k jedné z mnoha voňavek, které zde měli. Samozřejmě jsme nic nekoupily, ale to se vlastně dalo předpokládat. Vyšli jsme před Tesco a čekaly na autobus, který nás měl odvézt na metro a odtud už hurá domů.

***

Tak jsme konečně dorazily k metru – teď ještě pár stanic a jsem konečně doma – už jsem toho dneska měla vážně plný kecky. Čekaly jsme jen chvíli. Nastoupily jsme a metro se dalo do pohybu. V tu chvíli ke mně někdo zezadu přistoupil a řekl:

„Ahoj, já jsem Mirek a jsem rád, že jsem tě našel – nevím jak, ale v tom Tescu ses mi ztratila a já tě nemohl najít...“

Otočila jsem se a uviděla toho kluka z tramvaje. Měl zase ten svůj krásný plachý úsměv a bylo na něm vidět, že mě opravdu rád vidí. Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jediné slůvko, a tak pokračoval on.

„Byl jsem teď nemocný, a proto jsem nejezdil tramvají – když jsem tě dneska uviděl, myslel jsem si, že jsou to jen halucinace. Proto jsem za vámi chodil.“ Teď už nemluvil jen ke mně, ale také k Šárce.

„Jak se vlastně jmenuješ ty?“ zeptal se a já byla ráda, že jsem ze sebe vysoukala:

„Le-Lenka...“

„Takže se budu těšit na zítřejší ráno, Lenko“ řekl, usmál se tím svým plachým úsměvem a na další zastávce vystoupil.