Jehličí z Vysočiny I.

Motto:

„Hledala jsem odpovědi na otázky, které mi kladl Život. Ale jak kolem mě plynul Čas, otázky se množily a odpovědí ubývalo. Stejně tak kolem mě procházeli lidé – jedni přicházeli, druzí odcházeli. A jak Život ukrajuje ze svého bochníku, zjišťuji, že odcházejících je více, než těch prvních. Je to tak správně?“

Ona, leden 2002

      Stěrače nestačí tomu náporu studeného zimního deště. Sakra, zase mi to ustřelilo! Chvílemi jedu po kluzkém ledu, prší. Venku se snáší černočerná tma s nádechem inkoustu. Silnice se kroutí v zatáčkách jako had. Další smyk. Už je to dobré, protřela jsem si oči, oklepala se a zpomalila.

Křečovitě svírám volant, není skoro nic vidět. Přesto mám pocit, že ten inkoust trochu povoluje a světlá. Prosvětlují jej sněhové vločky, které pomalu střídají ten mrzoutský déšť. Krajina je najednou zastřeně bílá a pohádková, tajemně se odráží od tmícího se soumraku.

 Projíždím pomalu zasněženým lesem, doléhá na mě kouzlo zimní Vysočiny. Velebnost smrků v šatu z bílých krystalků krajek je impozantní. Jsem tu sama a uvědomuji si svou malost, ten les je všudypřítomný a já mám pocit, že nikdy neskončí. Kužele světla reflektorů ukrajují tmu a najednou se objevuje první roubené stavení, za ním v uctivém odstupu další a další. Přede mnou se otvírá krajina a já se vymaňuji z objetí zasněženého lesa.

 Mám za sebou namáhavý den. Teprve tady, v té volné krajině povoluje to napětí dennodenních starostí, umocněné hrozivostí mrazivé zimy, obkličující lesní království.

 V paměti se mi kupodivu vybavuje dobře známá cesta. Lidská paměť je stejně záhadná záležitost. Stále se z ní vynořují momenty, o kterých mnohdy dopředu neumím říci, jestli tam ještě jsou či už ne. Ale je to v pořádku, je to tam. Jasně poznávám cestu, kudy mám jet. Ještě kousek a dojedu k největšímu stavení, najdu místečko, kde s klidem zanechám mého brumlajícího společníka na čtyřech kolech a za chvilku budu mezi známými tvářemi.

 Jak je to dlouho, co jsem je  takto viděla naposledy? Čtyři  roky.. Je to možné. Možná pět.. Čas je závodník na dlouhých tratích. Ani si neuvědomuji, jak běží. Žiji sama se sebou, sama mezi lidmi. Jak vůbec zní samota – purpurově, nebo voní po fialkách? Samota bolí uvnitř člověka, který má úsměv na rtech, je děsivá a vábivá.

 Když jsem po letech přijala pozvání na dnešní večer s dávnými přáteli, rozhodla jsem se na chvíli ze své samoty vystoupit. Na chvíli opustit svou Galaxii pocitů, která patří jen mě.

 Vystupuji z auta s pohledem upřeným k noční obloze. Právě padá hvězda. Je to jen mžik, dotyk anděla, andělské políbení. Stůj dnes při  mně, můj anděli, prosím! Podej mi ruku a proveď mě  indigem hvězd, mou Galaxií. Vím, že někde jsi, abys mě chránil, zrovna tak, jako existují Náhoda a Osud, ve které jsem se naučila ve svém životě věřit.

 Uvnitř roubeného stavení se setkám se spoustou přátel, ale i se zcela neznámými lidmi. Kdo z nich o mě skutečně něco ví? Jméno, rok narození, vzdělání, značku auta, kterým právě jezdím, povolání... Někdo se na mou adresu ušklíbne, někdo usměje. Třeba si ještě někteří vzpomenou na pocity z mé společnosti. Ale to je přeci moc málo, aby mohli tvrdit,  my ji dobře známe! Ano, je toho skutečně málo, co jeden člověk ví o druhém.

Má odvaha, kde zůstala? Byla zatím roztříštěná obavami do prostorů mezi imaginací a nedůvěrou v realitu. Ale ona se vrátí, určitě se vrátí! Spěchám po zasněžené cestičce ke vchodu a dodávám si naposledy odvahy. Dnes přeci vystoupím ze své samoty a budu mezi lidmi. Rozhodla jsem se tak.

            Lomcuji klikou u hrubých, s řemeslným fortelem vyrobených dveří. Opírám se do nich vahou celé své subtilní postavy a vida, vítězím. Večernice právě sestoupila z noční oblohy, vzala na sebe podobu jednoho z vás. Rychle se musím odpoutat od vlivu svých představ, sestoupit na pevnou zem.

Dveře mě se skřípotem vpouštějí do příjemného tepla. Zamžikám očima, zvykajícíma si na tlumené vnitřní světlo. Je to jen zlomek vteřiny, z vedlejší místnosti už ke mně doléhá kulisa nevázaného hovoru přítomných a já rychle stáčím své kroky k nim.

 Rozhlížím se po útulné zaplněné místnosti. Jestlipak na mě čekají, nebo nikdo neví, že přijedu? Vzadu se už ale zvedá mávající ruka a mé bláhové obavy roztávají pod širokým úsměvem na vítající, důvěrně známé tváři. Odpovídám také úsměvem a zrychluji krok. Očima shlédnu všechny obsazené stolky, jen letmo ale o to víc upřímně rozešlu rychlé pozdravy do všech stran.. Tady, u děvčat a u Petra je volno. Přehazuji ucho své stoleté černé tašky přes židli a rozepínám si obrovskou žlutou bundu s kožešinovým límcem.

„Petře, sednu si k vám, budu tu mít nejlepší výhled na všechny ostatní. Večeříte? Bezvadný. Mám hlad jako vlkodlak, znáš to, celej den v jednom kole. Teda, co já si dám, snad všechno od začátku do konce!“

Usmívám se a hltám šťavnaté, lákající tituly jídelního lístku. Netrpělivá servírka nade mnou přešlapuje a já si vychutnávám její velkolepou postavu vesnického děvčete. Široké,  kulaté boky vystupují v obepnuté sukni s délkou nad kolena přes klenuté bříško, těžké poprsí,  uvězněné v černé přiléhavé halence s hlubokým výstřihem, působí velice živočišně. Bílá zástěrka chybí, ale hnědé dlouhé vlasy má děvče stažené do hladka a upevněné v týle sponou.

„Myslím, že si dám steak, steak po balkánsku a opečený brambory,“ věta ze mě vylétla jako ze samopalu, až jsem se zarazila. Děvče jen kývlo a bez známek jakéhokoli vzrušení odběhlo za svou prací.

Zatímco čekám na vysněnou teplou večeři, bloumám pohledem po večeřících a děvčata u stolu rozebírají zážitky dnešního odpoledne.

„Je sice obleva, ale stejně jsme si cestu na Devět skal zkrátili přes rybník. Led strašidelně praskal, bylo to o strach. Všichni se instinktivně rozestoupili, aby mu nedali příležitost. Vodnatá studená břečka nám čvachtala pod botama.“

„Pavel dupal a zkoušel, jestli nás led unese. Ale Jirka se stejně s tím svým průhledným pokusem o omluvu: „já jsem jako medvěd, raději se od vás vzdálím,“ od nás oddělil a soukromničil ve znatelným závěsu za náma.“

„Ale byl to pěknej výlet, poprvý jsem si letos užila sněhu, jenom škoda, že jsme nevzali ty  běžky. Jenže kdo mohl vědět, že tu toho sněhu bude tolik? Je to vlastně jen pár desítek kilometrů za městem, kde po žádný zimě není ani památky.“

„Snad to všechno bílý nadělení napadlo až dneska přes den, zatím si tu sněhu lyžaři moc neužili. Poslouchala jsem, co si vyprávěli místní.“

„Jo, letošní zima teda zrovna nepřeje zimním radovánkám.. Mrazy střídají oblevy a sněhu napadlo jen poskrovnu. Ale třeba se to ještě změní.“

Poslouchám hovor kamarádek a přátelsky jim závidím jejich zimní mrazivou procházku plnou slunce. Mezitím se tu zjevuje kypré děvče a klade přede mne obrovský  talíř čehosi. Než se naději, je ve mně polovina vábně vyhlížející večeře a než děvčata stačí zhodnotit všechny odpolední zážitky, dojídám poslední sousto.

Večeře byla na zdejší poměry dobrá, i když steak měl do skutečného steaku daleko. Ale člověk nesmí být tak náročný a občas je třeba přivřít oči. Nakonec, snědla jsem všechno s chutí a dokonce nic nenechala. A jak tady kuchař umí na tom talíři načančat zeleninovou oblohu, to je bezkonkurenční! Přimhouřím oči, žaludek se pomalu uklidňuje a za chvíli se rozpustí i to celodenní napětí z náročného dne. Petr se ke mně otáčí.

„Co budeš pít?“

Nezaváhám ani na okamžik, o svých chutích mám již pár let jasno.

„Mohlo by to bejt sušší červený. Takhle Vavřinec nebo Frankovka. Vavřinec? To je výborný, to je přesně to, co ta večeře ještě potřebovala jako třešničku na dort.“

„Postarám se, aby ta třešnička byla alespoň tři dny máčená v tuzemským rumu, že je to pro tebe,“ Petr rozverně objednal dostatečnou zásobu vína pro všechny a já se zvedám, že si dojdu vybalit auto.  Nenechá mě však jít samotnou.

„Je tam zima, chumelí. Dej mi klíčky, donesu ti věci.“

Galantní jako vždy. Docela ráda se na chvilku vzdávám svých klíčků od auta. Přeci jen je tady uvnitř o poznání přívětivěji, než v té fujavici venku. Čekám v teple zádveří vedle náruživého kuřáka, který tu holduje  své závislosti. Zvídavě si mě prohlíží. Neznám ho a navíc nesnáším kuřáky. I když, dovedu snad je i jejich zlozvyky tolerovat.

„Vy jste u nás pracovala?“ Obrátí se na mě znenáhla dýmající mohykán a vydechne oblak modravého kouře mým směrem.

            „Já?“ Kulím oči. „Já určitě ne, nikdy jsem ve vaší firmě nepracovala.“

„Tak to byla snad vaše dcera? Jste si neuvěřitelně podobný.“

Tohle přesně nemám ráda. Tedy když si mě někdo plete s mou starší dcerou. To doopravdy nemusím slýchat denně. Počkej, trochu ti zamotám hochu hlavu.

„Mé dceři jsou teprve dva roky. S tou si mě určitě nemůžete plíst. A navíc je na rozdíl ode mně úplně blond.“

Kuřákovi se začínají nervozitou chvět prsty, ve kterých drží cigaretu. Jen tiše pípne: „Promiňte, ale já si vás asi s někým spletl.“

Chudák neví, kam s očima, asi jsem to přehnala. Kdo by to do takového mužského řekl? Zželí se mi ho a začínám se usmívat. Nejsem přeci taková potvora, abych ho v tom nechala.

„Mám ještě starší dceru. Ta u vás o prázdninách pracovala. Teda, aspoň myslím.“

„Jste si neuvěřitelně podobný, nenapadlo mě hned, že to byla dcera. Spletl jsem si vás, ještě jednou se omlouvám.“

Úleva je na mém společníkovi víc než čitelná. Ale nervozita z mé maličkosti jej stále neopouští. Co se dá dělat, už aby tu byl Petr a zachránil ho přede mnou.

V tom se přižene Janina, skřítek Radostníček a mává klíčky na kroužku:

„Bydlíme na dvojce, pojď honem se mnou, držíme ti tam místo! Petr nás najde, je tu už jako doma.“

Popadá mě za ruku a já mizím z dohledu svého váhavého střelce.

            Pokojík je maličký, ale čistý a útulný. V předsíňce je, světe zboř se, funkční sprcha a Janina se culí, že dokonce teče vřelá voda. Petr vráží do dveří s mým zavazadlem.

„Teda holka, co to tam vláčíš? Já myslel, že duši vypustím, nemáš tam cihly?“

„To víš že mám, Petříku. Mám tam zlatý cihličky, abych měla z čeho zaplatit tohle vaše pozvání na Vysočinu. Vždyť už jenom ta dnešní večeře byla k nezaplacení.“

Oba se smějeme. Beru od něho svou tašku, do které jsem narychlo doma ráno naházela bez ladu a skladu co mě napadlo a jemně ho vystrkuji ven se slovy:

„Převlíkneme se jen do koktejlek a za chvíli nás máš dole u stolu, zatím nám dolej skleničky a dohlídni, ať nikdo neupíjí. Poznáme to!“ Zahrozím prstem a s úsměvem mu zavřu dveře před nosem.

Vybaluji si jen nedbale věci na spaní, položím je na svou postel a taštičku s toaletními potřebami vecpu na poličku nad umyvadlem. Kontroluji její obsah, no jako vždy. Zase jsem zapomněla zubní kartáček. Jak jinak. Musím si koupit do zítra žvýkačky a ráno se stavit v obchodě. Tady na konci světa asi na recepci mít kvůli mně kartáčky na zuby nebudou.

 Z kožené černé tašky ještě vylovím měkký kulatý kartáč na vlasy a vyhřebelcuji si tu svou kratičkou, tvrdou foxteriéří hřívu. Teď už jen zbývá přepudrovat nos a přejet rty mou nezbytnou tmavou rtěnkou bez perleti.

Ušklíbnu se na sebe do slepnoucího zrcadla: Hotovo, holka. A hurá do víru Světa. Jen si ještě lehce ťuknu na čelo: A nezapomenout žvýkačky.. Janina si mě s údivem prohlíží, kroutí nade mnou hlavou. Cítím přátelské prostředí a začínám tušit příjemný večer. Má Galaxie pochyb se rozplynula. Je prostě pryč.

(konec 1. části)