Monika

         Monika je má nejlepší kamarádka. Známe se už od narození. Bydlí ve stejném městě jako já a dokonce ve stejném paneláku. Jsme stejně staré a tím pádem stejně praštěné. Monika je nestálá a nikdo si nemůže být jistý její důvěryhodností. Tedy pokud ji nezná. Ale já ji znám a vím, že je spolehlivá. Chodíme také do stejné školy. Vidíme se každý den a nemáme před sebou žádné tajemství. Prostě je má nejlepší přítelkyně. A já jsem ráda.

        „Hele, hele, to je ta nová holka!“ ukazuje nadšeně Monča na viditelně sebevědomou, hezkou a sympatickou holku. Tedy mně alespoň na první pohled připadá sympatická. Jenže po chvíli se kolem ní točí všichni kluci a holky a na mě, jako vedoucího kolektivu, naráz zapomněli. Co s tím budu dělat? Možná to ještě ten dnešní den vydržím, ale pak? I když vypadá dost vlivně a nebylo by asi nejlepší si z ní dělat nepřítele. Musím uvažovat strategicky. Monice se ale vůbec nelíbí. Možná je to taky tím, že Monča není až tak moc výrazná. Jenže mě ta „nová holka“ zajímá, chci vědět, jaká je opravdu a tak. Nemůžu ale Moniku opustit, zaprvé bych se vůči ní cítila trapně a za druhé by to vypadalo, že za tou novou dolézám jako všichni. Jenže já nejsem jako všichni.

         Ach jo, Monča dostala chřipku a bude si týden ležet. To je úplně nespravedlivé! My se budeme učit a vařit si mozečky, a ona se bude dívat na televizi a ležet. Zase máme první hodinu zempl. Zase! Zrovna si chystám věci, když mi někdo zaklepe na rameno. „Čauky, ty jsi……….Veronika?“ „Hm, co potřebuješ?“ „Hele, já nemám učebnice a zempl na této škole jsem ještě neměla. Nemohla bys se mnou prosím tě zajít za tím vaším učitelem, aby mi nějaké dal? Já vůbec nevím, kde tady máte sborovnu. Chápej, já jsem tady teprve dva dny a moc se tady nevyznám. Víš jak, přijdeš první den na jinou školu a…..Určitě to znáš. Tak pomůžeš mi? Pokud tě to obtěžuje, tak já si řeknu někomu jinému, ale slyšela jsem, že tě tady mají docela rádi.“ Na to se nedá odpovědět ne. Ještě když přihodí svůj úsměv! „Jasně. Chviličku a půjdeme.“ odpovídám.

         Tak nakonec jsme spolu celý týden seděly. Pořád jsem se musela smát, když kreslila znetvořené kreatury učitelů. A taky obdivuji její schopnost být drzá. Ke všemu musí mít poslední slovo a všechno musí s učitelem prodiskutovat přes celou hodinu. Její další plus. Je vážně hodně sympatická. Staly jsme se dobrými kamarádkami. Je skvělá.

         Monika zase přišla. Hned jí musím povyprávět o Petře. „Jsme spolu seděly a celou hodinu jsme se smály. Ona kreslí vážně úžasné kreatury. Víš, jak jsem ti….“ Najednou se na mě Monika podívá zhnuseným výrazem a ptá se: „Ty se s ní bavíš?“ Náhle mi přijde, že Petru nějakým způsobem uráží. „Jistě, že se s ní bavím. S ní se baví každý!“ osopím se na ni. „Verun, v klidu. Já to chápu.“ odpovídá trochu nejistě. „Nazdar, Petro, tak jak to šlo?“ podívám se a spiklenecky mrknu na právě přicházející holku. „Však víš! Hele, pojď si sednout ke mně!“ vyzve mě. Omluvně se podívám na Monču a jdu si popovídat.

         Další měsíc vypadal podobně. S Mončou jsem se bavila jen tak, ale k Petře jsem si „vypracovala“ vztah přítelkyně. Nakonec, ač mě to velice mrzí a mám z toho výčitky svědomí, jsme s Petrou začaly Moniku pomlouvat. Zjistila jsem, že má plno chyb, které jsem předtím neviděla. Už pro mě nebyla důležitá. Nestýkala jsem se s ní. Naopak s Petrou jsem strávila každou volnou chvilku. Dodávaly jsme si sebevědomí. Točilo se kolem nás plno kluků a svět byl najednou hezčí, i když Petra byla dost realistická. Teď však k tomu hlavnímu.

         Jako každý pátek, tak i tento se s Petrou připravujeme na diskotéku. Nakonec se nám to přece jenom vyplatí. Zase je tady plno skvělých lidí. Hodně z nich Petra zná. Po chvíli za mnou přijde úplně v pohodě a taková až nenormální: „Hele, pojď si dát jointa!“ vyzve mě. „Ne, vážně já ho nepotřebuji.Vážně nechci.“ Odpovím s odstupem. Takovou ji neznám. „Pojď, tady si ho dali všichni. Se ti něco jednou nestane. Hele, prvně je to super a dál ještě lepší. Pojď, vem si a budeš v pohodě,“ demonstruje mi. Chvíli to na mě ještě zkouší a pak už se nechám přemluvit. Vezmu „to“ opatrně do ruky. Všichni kolem se smějí, ale já mám strach. Pomalu si trochu potáhnu. Najednou se úplně zakuckám. Cítím, jak do mě vstupuje ten kouř. „Fujtajbl!“ křiknu. Zase se všichni začínají řezat smíchy. „Hele, pojď ještě jednou!“ křičí na mně Petra. „Ne, já už nechci, vážně! Už to nechci ani vidět!“ říkám důrazně, ale  přesto mě po další chvíli přemluví. Už vím jak na to. Možná. Zkusím potáhnout rychleji. Uf, šlo to docela dobře. A zatímco se vzpamatovávám z prvního potáhnutí, už každému v kruhu ubaluje jeden kluk jointa. Petra je v pohodě. Jde jí to. Mně však taky. V zápětí se ve mně tvoří nějaký dobrý pocit. Nádherné ulehčení a pocit čistoty. Mám v hlavě prázdno, snad jen modré mráčky plující po nebi. Najednou mám tolik energie jako nikdy. Chce se mi tančit, skákat a zpívat! Ihned to na parketu asi na hodinu rozfrčím. Bez problémů se jdu zeptat jednoho hezkého kluka, zda by si nechtěl zatančit. „S feťačkama netančím!“ odpověděl drsně. Náhle, ale pomalu ten pocit odchází. Už mi není tak lehko. Už vidím ty udivené tváře všech okolo. Bodejť by ne, když tam stojím jen tak, v podprsence. Takový trapas jsem ještě nezažila! Okamžitě jsme s Petrou vypadly a už se tam nevrátíme.

         V sobotu vstávám až po dvanácté. Hlavu mám jak meloun a vůbec nevím, co bylo včera. Ve tři mi volá Petra, jak na tom jsem. Ona je v pohodě a bohužel si na všechno pamatuje. Že prý jsem tam řádila! Pořád jsem zpívala a lezla na každého kluka. Pak mi prý bylo vedro, a tak jsem se svlíkla. No a dále jsem už nic raději nechtěla slyšet.

         Další týden proběhl docela hezky. Ve škole nic zvláštního. Až na Moniku. Už není vůči mně tak otevřená a moc už se se mnou nebaví. Když o tom tak přemýšlím, vůbec jí to nedávám za zlé. Je totiž děsné, když máte kamarádku a ta se na vás vykašle, když si najde někoho vlivnějšího. Nechtěla bych být v její kůži. Nevím, proč to dělám. Hledám dobrodružství? Nevím.

         Tento pátek už si jointa nevezmu, ani kdyby byl konec světa. Těsně před odchodem mi však volá Petra, že se dneska nejde. Všichni jsou prý nemocní a ona tam nechce jít jen tak. Rozumím jí a jsem docela ráda. Vůbec mi joint nechybí. V sobotu je pěkně, ale my s bráchou sedíme u televize, a když pak brácha předvádí kočko-psa, nemůžu se přestat celý den smát. V neděli je taky rodinná pohoda. Až do večera. Mamka s taťkou jeli tradičně nakupovat. Když nám pak zazvoní telefon, nezdá se být nějaký divný. „Dobrý večer, tady je Otrychova nemocnice. Bohužel musím vám oznámit smutnou zprávu. Vaši rodiče měli nehodu a vaše matka ji bohužel nepřežila. Váš otec je právě na operačním sále. Operují mu páteř, neví se, zda nebude po zbytek……“ Nevím, co mám dělat. Brácha vidí můj bledý obličej. „Co se stalo?“ ptá se. Když mi pak začnou téct slzy a nic mu neřeknu, začíná instinktivně brečet taky. Neví proč a směje se, ale neví, co se stalo…..

         Už jsou dva měsíce od matčina pohřbu. Taťka je v nemocnici. Operace se naštěstí vydařila a táta bude chodit. Jenže nikdo neví kdy! Měsíc jsem nebyla ve škole. Nic nevím. Je mi stále špatně. Mám však více chuť na jointa. Úplně! Nevím co mám dělat! On mě tak zbaví problémů a jsem po něm úplně čistá. To ulehčení! Já ho potřebuji! Už jsem dohodnutá s Petrou. Dneska večer.

         Konečně je to tady! Po dvou měsících zase ze mě všechno spadlo. Cítím se nááádherně! Chci lítat! Chci tančit! Chci zpívat! Chci jointa! „Hele, ubal mi silnějšího, nešetři!!“ rozkazuji našemu baliči. Už je to tady! Miluji ten pocit!! Chci, aby trval věčně! Napořád! Zase jen mráčky na blankytném nebi.

         Sice mám pak pokaždé kocovinu, ale ten pocit je nenahraditelný! Petra se mi přiznala, že bere drogy už dlouho a dost tvrdě: pervitin, heroin nebo kokain. Slíbila mi, že mi přinese jednu dávku. Prý je to nejlepší si píchnout. Nevím, zkusím. Víte, když vám umře někdo blízký, tak si až potom uvědomíte, že byl strašně důležitý a vy jste ho milovali. Já jsem si to taky bohužel uvědomila až pozdě.

         Heroin? Nádhera! Je to ten nejkrásnější pocit na světě. Všichni jsou tak milí a příjemní. Každý mě má rád a chová se ke mně hezky. Cítím se úplně sexy a vyrovnaně. Nevím, co bude pak, až ten pocit vyprchá. Mě zajímá současnost. Realita. Skutečnost. Právě teď mám herák, právě teď mám skvělý pocit. Je to krása. Nevěříte? Zkuste!

         Zkuste a dopadnete jako já. Věci se po mé první dávce zcela změnily. Každý den jsem ho musela mít! Jenže pak? Zvracela jsem i to, co jsem nejedla, bolelo mě břicho. Avšak ta touha po tom skvělém pocitu zvítězila nad bolestí a nenávistí. Věděla jsem, že to dál nejde, ale droga nade mnou zvítězila. Stala jsem se závislou. Bohužel!

         Po dalších dvou měsících se stalo další neštěstí. Petra, v halucinaci, že je překrásný orel, skočila z desátého patra. Ten hajzl ji dostal. Byla tvrdá feťačka. Moc! Jenže si to neuměla přiznat. Chtěla víc a víc. Na jejím pohřbu jsem taky nebyla. Nebylo proč. Nikdo mě tam nezná. A já si uvědomila, že ona mě přivedla k heroinu. Opravdu skvělá kamarádka! Já se mezitím užírala v pervitinu a kokainu. Střídala jsem to se vším. První pocit byl fakt skvělý, jenže následky? Tak hrozně jsem se necítila nikdy! Už jsem nemohla dál. Věděla jsem, že to dál ani nešlo a ve střízlivých chvilkách jsem nechtěla dopadnout jako Petra a přemýšlela o tom. Nikdo mi nepomohl. O nikoho jsem se nemohla opřít. Kdyby alespoň Monika……Ale ta má jiné kamarádky. Vykašlala se na mě, tak jako já na ni. A dobře udělala. Avšak i to je další důvod píchnout si ještě trochu……

         Zrovna v mé slabé chvilce zvoní zvonek. Nikdo není doma. Musím otevřít. Stydím se. Můj obličej hyzdí pupínky a opravdu mám vzhled tvrdé feťačky, nebo-li úplné trosky. „Nazdar, Verčo! Jak se máš? Nesu ti sešity na opsání…“ říká a pak se zarazí Monča. Vidí mě! „Ahoj! Pojď dál.“ Už mě ani nejde slyšet. Hlasivky půjdou na odpočinek. „Verčo! Pane Bože! Ty jsi to udělala? Slíbila jsi mi, že nikdy! Nikdy! Proč?“ otáže se slzami v očích. „Nevím. Snad jsem chtěla zapadnout? Já nevím. Moni, co mám dělat? Já už nevím, co mám dělat. Moni, prosím, pomoz mi! Prosím!“ zaprosím také se slzami v očích. Tak tady asi hodinku brečíme spolu. Odpustila mi všechno! Všechno! Je tak hodná! Nevím, proč jsem se s ní přestala bavit! Já jsem pitomá, tak pitomá!!! Vyslechla si mě a tak se mi ulevilo! Tak mi pomohla! Nevím, jak to dělá. Nikdo neumí poslouchat jako ona! Je to lepší než herák, koks, perník a joint dohromady. Je lepší mít kamarádku, která tě vyslechne a poradí, než všechny drogy světa! Už nechci nic!

         Monika je nejlepší kamarádka na světě! Šla se mnou do protidrogového centra a každý den za mnou chodí. Je tady plno holek a kluků, kteří zažili něco podobného jako já. Všichni si to vyprávíme a je nám tam dobře. Všichni taky bohužel víme, že někdo nemá tolik odvahy nebo nejlepší kamarádku, aby se tady vyléčil. Nikomu z nás se nechtělo. Ale nějakým způsobem jsme tady a chceme, aby nás tady bylo víc a těch venku míň!

         Po dvou letech se konečně vrátím do normálního života. A až mi někdo na diskotéce nabídne extázi, hrdě odmítnu: Já už NEJSEM feťák!!!

         A to vše jen díky tobě, Moni! Dík!