Ona

ONA…

Dobrý den!

Jmenuji se Zuzana a už je mi konečně očekávaných 16 let. Jenže i ty jsem oslavila sama. Avšak to předbíhám. Chtěla bych vám povyprávět můj příběh.

       Už jako malá, jsem měla problémy s rodiči a proto jsem byla dá se říct tichou myškou v koutě. Neměla jsem žádnou kamarádku se kterou bych si mohla hrát na princezny. Když se moji rodiče rozváděli pořád jsem brečela.Vychovatelky si se mnou nevěděly rady a proto mě nechaly samotnou v tom koutě. Dávala jsem jim to potom pořád za vinu, ale až teprve teď si vlastně uvědomuji, že nevěděly co prožívám.

       V průběhu mé základní školní docházky, jsem párkrát změnila školu.Do 5.tř. jsem byla určitě pro ostatní strašnou podivínkou.Nejchytřejší a nejhezčí jsem teda nebyla a snad i proto mě všichni tlačili do kouta. Pak se vše změnilo.V 8.tř. na jiné škole jsem dala floorballový hatrick a náš tým vyhrál to nejvyšší kolo.Díky mně!V tu ránu mě všichni měli rádi.A v té době mi teda kamarádi nechyběli.Ti dobří i ti špatní.Ale znáte to, bylo to takové kamarádství: „Čau, jak se máš?Ahoj.“No a právě těch špatných bylo víc.Tenkrát jsem byla strašně důvěřivá.Chodila jsem s nima mimo školu krást a kouřit trávu.Jednou mě dotáhli taky do nějakýho feťáckýho doupěte.Prodávali tam všechno možné.Hašiš, koks, herák, LSD………. všechno za levný peníze. Pár lidí z té mé party zkusili koks, samozřejmě začátečníci a dopadlo to s nima sakra špatně. Nejhorší na celé věci bylo to, že za pár minut tam vrazilo policejní komando a my šli do pasťáku. Ti co zkusili ten koks byli několik dní v kómatu.Pak se dověděli, že tam byla přimíchaná omítka.

       A právě v pasťáku se odehrává hlavní děj mého příběhu.Na mé „cele“ jsem bydlela zatím sama. Všude kolem jen 4 stěny, okno v jedné z nich, stůl, postel a skříň. Normální „basa“. Za týden se však otevřely dveře a do nich někdo vstoupil. Líně jsem zvedla oči, protože nešlo nepostřehnout pád něčeho tvrdého.Na ten den si pamatuji úplně přesně.Vlasy měla po stranách vyholené a uprostřed dlouze nagelovaného ježka. Ten ježek byl obarven do světle modré barvy.Když zvedla hlavu, všimla jsem si krásných, velkých, světlých, modrých očí nad nimiž se linuly dlouhé modré řasy. Z obočí nad pravým okem viselo stříbrné kolečko. Piercing. Mezi očima se vyjímal úzký malý nos. Pod jejím nosem se rozprostíraly plné velké, rudé rty. Konečně se postavila a já měla možnost si ji prohlédnout celou. Tričko na sobě měla tmavě zelené bez rukávů s kapucí. Z ustřižených rukávů se linuly dvě dlouhé, hubeňoučké ruce. K tričku si oblékla modré, vydřené a rozstříhané džíny. Boty měla „polokanady“ , na kterých bylo vidět, že už zažily své. Na zádech jí visel malý, zelený, kožený batoh. Ten taky nebyl zrovna v nejlepším stavu.Když se konečně postavila, zvedla pyšně hlavu a přísně se na mě podívala. Podívala se na dveře a pak s nimi zalomcovala.Nic. Dveře vždy zamykali. Poohlédla se tedy po okně. Za sklem však byla železná mříž. Byla v pasti. Teprve teď jsem se odhodlala ji pozdravit.Neodpověděla, jen se mi výhružně podívala do očí.

       Pár týdnů mi neodpovídala na žádné otázky.Byla jsem na ni za to tak trochu naštvaná, ale co.Vůbec jsem tedy nevěděla s kým tady trávím roky svého života. Ostatně ona se s nikým nebavila, i když tady bylo pár lidí s podobným punkerským stylem života. Pak jednou v noci mě vzbudil nějaký dusící kašel. Zvedla se a začala se bránit něčemu co nešlo vidět. Držela se za krk a chtěla křičet, ale ze sevřeného hrdla jí nevyšla ani hláska. Rychle jsem k ní přiskočila a snažila se odstranit její ruce z jejího krku. Měla takovou sílu, že to šlo z počátku dost těžce, ale ze strachu, že se uškrtí, jsem byla silnější. Poté povolila úplně. Vrhla se na mě a začala brečet. Děkovala mi. Jinak by se uškrtila. Otočila na mě hlavu a já poprvé v životě vyčetla z jejích očí důvěru. Pak se uklidnila a začala mi vyprávět svůj příběh. Někdy se vážně přímo řehtala, jindy brečela. Když skončila vyprávění, brečely jsme spolu. Slyšet její příběh- o dnech, kdy byla mlácená svým vlastním a poté i nevlastním otcem, o dnech kdy její matka byla zpitá do němoty a o dnech kdy spala pod mostem……….-brečeli by jste taky. Úplně jsem chápala to, že začala být závislá. První na lehkých a pak i na těžkých drogách. Ostatně její ruce potvrdily pravdivost jejích slov. Byl to strašlivý pohled. A to byl začátek jednoho skvělého přátelství. Vyslechla mě tak jako já ji. Já jsem vlastně byla šťastná, že mě někdo může a chce vyslechnout.Další dny, které jsme spolu trávily byly nejšťastnější v mém životě. Pomalu jsme se navzájem poznávaly. Zažily jsme spolu tolik trapasů a legračních situací, ale také tolik smutných chvílí. Nejhorší to bylo v období jejích absťáků, kdy utíkala z pasťáku a kradla, aby měla na drogy. Neuvědomovala jsem si, že žiju s tvrdým narkomanem, protože to byla má nejlepší kamarádka. S jejím příchodem se mi zvedlo 100% sebevědomí. Dělala jsem věci, které bych si snad nikdy nedovolila. Byla s ní ohromná legrace, i když jí někdy její pýcha nedovolila se pobavit v míře. Překračovala hranice morálky i zákona i bez vlivu omamných látek.Taky s ní někdy nebyla řeč. Byla strašně náladová. Její chování ovlivňovalo počasí i způsob ulehnutí ke spánku. Jinak byla skutečně skvělá. Popovídala si se mnou o všem co jí i mě trápilo. Byly jsme „obávaná“ a skvělá dvojka. Avšak jednoho dne se vše změnilo. Z ranní očisty odešla trochu dřív.Nedivila jsem se. Toho dne jsme plánovaly její útěk, protože už jí docházel perník. Když jsem pak vešla do „cely“ zatmělo se mi před očima. Ležela na posteli, všude kolem byla krev. Nejvíce ji bylo v okolí zápěstí. V jedné ruce držela zkrvavenou žiletku a v druhé nějaký zmuchlaný papír. V tu ránu jsem omdlela. Na nic si pak už nepamatuji.

       Otevřela jsem oči a spatřila svou matku. Usmála se na mě vřelým, soucitným pohledem. Byla jsem ráda, že tam je, ale na to co se stalo jsem pořád myslela.Matka si mě po pár dnech odvedla domů. Z těžké psychické újmy.  Nikdo vlastně neví proč to udělala. Já myslím, že to co prožila je dost velký motiv a i když měla možnost na to zapomenout v těch chvílích kdy jsme byly spolu, neudělala to. Pořád jí to zžíralo někde uvnitř. Na tom papíře nebylo vysvětlení, ale jen obrázek. Obrázek, který našla na ulici. Obrázek nějakého šťastného dítěte, protože na něm byl dům a u něj tři usmívající se lidé. Příklad klasické, dobré rodiny. Rodiny, kterou ona nikdy neměla.