Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTak tedy ten dům
Autor
Bernadeta
Tak tedy ten dům. Je v Brně ve čtvrti Masarykově, za mých mladých časů Jiráskově. Je velký, tmavě červený a má dva balkóny. Jeden balkón, ten do ulice Klácelovy, je oblý a ten druhý do ulice Havlíčkovy, je hranatý a sloupkový. Nechápu, jak jeden dům může mít dva tak totálně odlišné balkóny. Na těch balkónech jsem si hrávala nejradši, mám fotku, jak tam přebírám zelí. Nevím, zda to byla hra nebo práce. Ale co na tom tehdy záleželo. Celý svět byl jedna veliká hra a ta hra byla skutečná. Potom jsem si strašně ráda hrávala na širokém schodu. To je totiž tak. Ten dům má dlouhé točité schodiště a v tom místě točení je jeden schod širší. Vedle schodiště je stěna prosklená okny, takže na tom širokém schodě bylo hodně světla, dalo se tam číst i hrát. Já jsem si tam hrávala s panenkami. Převlíkala jsem je a šatičky jsem odkládala na schody nad a na schody pod a když někdo procházel, tak huboval. Ten dům nechal postavit můj dědeček, co byl ředitel gymnázia a učitelského ústavu a za války ho odvezli do Osvětimi a už se nevrátil. V tom domě vyrůstal můj tatínek se svou sestrou a bratrem Janíčkem, který umřel. A žila tam moje babička s dědečkem, který taky umřel. No a potom ten dům byl na půlku a my jsme žili jenom v horní polovině a pak ne a pak zas jo. Pokoje toho domu jsou tak velké, že se v nich dá hrát stolní tenis. V obýváku stálo křídlo, ale nevím, kdo na něj hrával. Vůbec si nepamatuji, že bych někdy někoho za tím piánem viděla. Milovala jsem ten dům a bála jsem se v něm zároveň. V noci jsem špehovala, jestli nemám bubáka pod postelí a všecky skvrny jsem viděla jako příšery. Když jsem šla spát a byla jsem v pokoji sama, moje sestry a brácha byli o hodně starší a měli už jiné zájmy, dveře se často samy otvíraly a ze stěny občas něco spadlo. Ležela jsem s široce rozevřenýma očima a zoufale jsem čekala, až někdo přijde. Maminka s tatínkem byli většinou doma, akorát že v přízemí. Taky byla doma babička, ale ta spala většinou ve fotelu ve svém malinkém pokojíčku. Ve sklepě toho domu byly lembludy. Těch jsem se taky bála. Lembludy jsou staré vánoční stromečky, to mi řekl můj bratr Jura. Jura mi vůbec říkal hodně podivných věcí, jako třeba to, že zubní pasta se vyrábí z leklých akvarijních rybiček. Často si na to vzpomenu, když si čistím zuby. Kolem domu byla veliká zahrada. Mně tehdy připadala strašně veliká. Dnes se mi zdá docela malá a úplně nezajímavá. Tehdy jsem ji strašně milovala. Lehávala jsem ve vysoké trávě a dělala jsem, že tam nejsem. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že tam jsem. Nebo jsem sedávala vysoko ve větvích na ryngli a četla jsem si. Byla tam obrovská třešeň, ale k mé velké lítosti neplodila třeště chrupky. Chrupky měli sousedi a jedna větev zasahovala do naší zahrady. Ta naše třešeň měla obyčejné malé třeště, které jak dozrávaly, padaly na betonový chodníček, a pak tam padaly mirabelky, jak postupně dozrávaly a občas, když k nám někdo šel, tak uklouzl a pak naši hubovali. V té zahradě byla taky višeň, tu jsem měla moc ráda, protože na ní byla houpačka. Měla jsem vlastně ráda tu houpačku, tu višeň samotnou ne, protože jsem na ni nemohla vylézt a brácha mohl. Taky když boxer Emir od sousedů roztrhal naše koťátko Hugo, tak můj brácha vyskočil na ten strom a já jsem musela utíkat domů a tam jsem strašně brečela a nemohla jsem mluvit a maminka z toho vysoudila, že někdo umřel a taky že jo, umřel Hugo. Na té zahradě jsem taky bývala s tatínkem. Pracoval v nemocnici dlouho do večera a večer přišel z práce a zalíval zahradu. To jsem chodila za ním s malou konvičkou a cmrndala jsem vodu a cítila jsem se hodně dobře, protože s tatínkem zalívat zahradu, to není jenom tak. Vykládal si se mnou přitom a venku se smrákalo, slunko už zalezlo a začali zpívat kosi. Seděli na těch stromech a na střeše dlouho do večera zpívali. No, ještě tam bylo pár jablůněk a broskvoně, ale ty byly malé, ty zasazoval tatínek, když jsem já už za ním poskakovala. Pak tam byla hrozně stará meruňka, ta už moc neplodila. Pamatuji si, že na té meruňce jsme si hrávali s myškami, malými laboratorními myškami, nechali jsme je špacírovat se po kmeni nahoru a dolu. To si se mnou hrávala moje sestřenice Zuzana, která u nás v šedesátých letech bydlela s rodiči, než všichni emigrovali do Švýcarska. Měla jsem Zuzanu ráda, i když na mě někdy se svou kamarádkou vyplazovala jazyk. Zuzana si se mnou hrála na divadlo. Připravovaly jsme scénku pro celou ulici, takové divadlo pro naše rodiče a sousedy a strašně jsme se těšily. Dlouho jsme to nacvičovaly, v té zahradě. Jenže potom, co přišli Rusové, Zuzana zmizela a já jsem vůbec nic nechápala. Naše divadlo nebylo a naše hry nebyly a Zuzanu jsem od té doby neviděla. Žije ve Švýcarsku a má tři dcery a chová koně. Nikdy jsem jí už neřekla, jak moc mi scházela. Poté, co Zuzana a její rodiče odjeli, nastěhovali jsme se zase do celého domu. Bylo nás i tak dost. Já, sestra Hela, sestra Martina, bratr Jirka, maminka, tatínek a babička Milada. Babička Milada byla zvláštní babička. Nosila klobúk a chodila “na lepší”. Moje babička se nikdy nesmířila s tím, že o všecko hmotné v životě přišla a že přišla o své dvě lásky, manžela a syna. Dál chodila v klobúku a měla ráda kavárny, tam si dávala kávu se šlehačkou a nosila dlúhé kabáty a sukně. Malovala si rty tmavou rtěnkou a pudrovala obličej. Později, když jsem chodila do tanečních a nosila jsem lesk na rtech, babička vždycky říkala, abych si utřela rty, že se moc lesknú. Anebo říkala, že si mám zapudrovat nos, že se mi taky leskne. Anebo mě učila, jak si mám natírat obličej krémem a pořád se zlobila, že to dělám špatně a že až budu stará, budu mít škaredou pleť a vrásky (měla pravdu). Říkala mi – Maruno, to musíš dělat takhle – a přitom si plácala po tvářích malinké množství krému, tak jako ťup ťup ťup. A opravdu, měla krásnou pleť až do své smrti. No, tak babička tam taky bydlela a já jsem se jí trošku bála. Byla přísná a hubovala a když jsem si při krájení kaštanů rozřízla prst nožem, tak jsem se jí kór bála a prst jsem před ní schovávala a omotávala ho v kapesníkách, aby mě nevyhubovala. Babička byla zvláštní. Doma byla taková ‘rozvrzaná’, tj. všecko ji bolelo a píchalo a když přišla návštěva, tak celá ožila a pobíhala jako čamrda sem a tam a každý říkal, že máme ohromnou babičku a my jsme věděli, co návštěva nevěděla, že babička bude brzy zase chcíplá. Říkala tomu, že je cíplý línek. Moc hezky vyprávěla. Vyprávěla o svém dětství, o tátovi, tj. jejím manželovi a o tom, jak se dřív žilo. Vždycky, když začínala vyprávět, tak řekla, že za Rakúska bylo stejně nejlíp. A potom mluvila a mluvila. O tom, jak měli obchod, když byla malá. Bydlela v Břeclavě. Měli obchod a její maminka byla hodně silná a tatínek jí byl nevěrný. Ona, když byla nemocná, nemohla ležet, ale místo toho dostala facku a musela jít do školy. A když byla pouť, tak od stařečka dostala dvacetník a večer ho musela vrátit. Pak povídala o tom, jak študovala v Brně ve vesně. Jak tam byla jedna taková děvčica, která byla hrozně lakomá a její rodiče měli uzenářství a ona si do vesny vozila spoustu laskomin. A o tom, jak jí to babička a ostatní holky všecko snědly, protože se jí chtěli pomstít. A potom vykládala, jak se seznámila s tátú, jemu bylo třicet šest a jí dvacet. A potom taky, jak ho jednoho dne odvezlo gestapo a ona věděla, že už nikdy nepřijede. Potom jednou v noci se jí zdálo, že přišel telegram. A ten telegram přišel na druhý den. A o Janíčkovi. Janíček byl tak krásný chlapeček, že nějaká paní, babiččina známá prohlásila, že ten chlapec nemůže vyrůst, protože je moc krásný. Taky že nevyrostl. Když umíral, volal, že chce vatu. Babička mu přinesla vatu a on tu vatu trhal a volal, že letí jeden andělíček, druhý, třetí a potom tu vatu všude rozházel a volal, že letí moc andělíčků a umřel. A babička povídala a povídala. Posluchači už se třeba vyměnili, někdo přišel a zase odešel, někdo jiný přišel a babička povídala. Pak si šla ohřát teplé mléko, což je samozřejmě nesmysl, ale ona to tak říkala, říkala, že si jde ohřát teplé mléko. Pila teplé mléko a k tomu měla nejradši suchý chleba. Nikdy nechodila do práce. Až do svých devadesáti let byla čupr a ulehla až v devadesáti čtyřech letech. To už nebylo v tom domě. Když ležela a já jsem za ní přišla, vykládala mi, jaký má krásný hrob. Dostala totiž za umučení táty sto tisíc. Za padesát tisíc koupila hrob. Byla šťastná, že už může v klidu umřít. Říkala, že se mám jít podívat na ten hrob, jak tam svítí sluníčko. Jí totiž byla pořád zima a vždycky říkala, že se zahřeje až v hrobě. Chodím na ten hrob často. Opravdu tam celý den svítí sluníčko. Nosím tam kytky a pak je zalívám. V tom domě, který k mému srdci tolik přirostl, bydlí moje sestra Hela s rodinou. Je zase tmavě červeně omítnutý. A dokonce je zase obrostlý břečťanem, ale ne už tolik, jako když jsem byla malá. Na zahrádce nejsou stromy, které tam bývaly. Nerostou tam kytky, které tam růstávaly. Nechodí tam tatínek, který je zalíval a já za ním necupitám. Můj tatínek má Parkinsona a už by ani zalívat nemohl, už má problémy i chodit. Jenom ti kosi tam pořád zpívají, když zapadne sluníčko.