Anika - příběh ze světa Matrixu

Bylo nás tam pět. Tři zůstali venku u vchodů, dva šli dovnitř. Vyšli jsme do pátého patra. Tam byli předtím zachyceni čtyři narušitelé. Zastavili jsme se na začátku asi deset metrů dlouhé chodby, na jejímž konci byla poměrně rozlehlá místnost, a vytáhli zbraně. Přes místnost přešla nějaká postava. Zastavila se a pohlédla přímo na nás. Zvedl jsem pistoli a zamířil. Uskočila dřív, než vyšla rána. Starým opuštěným domem se rozlehlo: ,,Agenti! Jsou tady! Zdrhejte!!!" Rozběhli jsme se na konec chodby. Jeden tam na nás čekal, schovaný těsně za dveřmi. Jak viděl, že vbíháme, seknul po mě katanou. Zaklonil jsem se. Čepel prošla deset centimetrů nad mým tělem a zasekla se do rámu dveří. Narovnal jsem se, přiložil mu pistoli k hlavě a stiskl. Šlo to takovou rychlostí, že to ani nezaznamenal. Kus jeho hlavy se rozprskl na stěnu. Agent Tyson šel vlevo, já vpravo. Došel jsem chodbou z místnosti ke dveřím a otevřel je. V rohu se někdo schovával ve tmě. Namířil jsem zbraň. ,,Prosím, neubližuj mi." ozval se dětský hlásek. Přistoupil jsem blíž. Byla to holčička s dlouhými zlatými vlasy svázanými gumičkou. Krčila se v rohu, hlavu schovanou za rukama. Pomalu zvedla oči a pohlédla na mě. Agent Tyson právě zastřelil dva narušitele. Ona byla poslední. Schoval jsem zbraň a podal jí ruku. Stoupla si a chytla se jí. Oznámil jsem, že ji bereme s sebou. Mohla by něco vědět. Bylo podezřelé, že vzali do Matrixu někoho tak mladého. Nejspíš se tu měli s někým setkat. Posadili jsme ji do místnosti pro výslech a dali jí limonádu. Šel jsem tam sám. Víc agentů by ji jenom vyďesilo. ,,Ahoj, já jsem Agent Davis." Koukala na mně nevinnýma dětskýma očima a brčkem srkala z velkého kelímku, který držela oběma rukama, pití. ,,Já jsem Anika. Ty nemáš jméno?" Překvapilo mně, že se nebojí. ,,Ne jenom příjmení." Zřejmě ještě moc nechápala, o co tady jde. ,,A proto si tak smutnej?" ,,Ne, mě to nevadí," tohle bude na dlouho. ,,A nejsem smutnej, jsem jenom vážnej. Potřeboval bych se tě ale na něco zeptat. Pomůžeš mi, Aniko?" Pokývala hlavou. ,,Dobře. Potřebuju, abys mi řekla všechno, co víš o těch lidech, se kterými si přišla." ,,Já jsem ale přišla sama. Ty jseš Johnny, už to vím." ,,Ne, nejmenuju se Johnny. S někým si mě pleteš. A jak si mohla ..." ,,Seš Johnny. Jenom ti to neřekli." Tohle začínalo vypadat slibně. ,,A kdo? Kdo mi to měl říct?" Celou dobu, co jsme spolu mluvili, vypadala klidně. Teď ale z ničeho nic ožila, přeběhla ke dveřím a řekla: ,,Budeme si hrát." Nato otevřela a vyběhla ven. Vstal jsem, přešel ke dveřím a otevřel je. Venku stáli dva agenti a hlídali. ,,Kde je?" zeptal jsem se jich. ,,Kdo?" Odpověděl jeden. Jeho odpověď mě překvapila. Co se tu děje? Rozhlédl jsem se po chodbě. Asi dvacet metrů vlevo byli skleněné dveře, vedoucí přímo na náměstí. Stála venku. Přitisklá na dveřích. Usmívala se a koukala přímo na mě. Ty dveře jsou na kartu. Jak se dostala ven? Vyběhl jsem z budovy na náměstí. Všude spousta lidí. Ze strachu mě obcházeli obloukem. Neviděl jsem ji. Jak to? Zadával jsem systému požadavek na vyhledání pořád dokola, ale napřicházela žádná odpověď. Jako by byla neviditelná. Náměstí bylo moc velké na to, aby se stihla někde schovat. Co když povstalci aktivovali virus a systém začíná selhávat? Rozhlédl jsem se kolem. Všechno vypadalo normálně. Najednou se přede mnou objevila a vzala mě za ruku. ,,Ty za to nemůžeš Johnny. Stvořili tě, aby se přiblížili k lidem. Pochopili je. Musel to být někdo z nich, aby to mělo smysl. Sebrali ti identitu a dali novou." Stál jsem jako přimražený. ,,Co si sakra zač?" ,,Tam venku mám fyzické tělo, do kterého se brzy vrátím. Jsem stejně jako ty připojená k systému už od narození. Před třemi lety se ale díky chybě sloučil můj duch s programem Matrixu a vzniklo to, co jsem dnes. JÁ JSEM PROGRAM ANIKA. Dítě člověka a systému. Lidé a stroje si moc ubližují. Přišla jsem, aby to tak nebylo. Jak jsem slíbila, pomůžu ti." Najednou jsem se nemohl ani pohnout. ,,Nejdřív ale musíš pomoct ty mně. Systém tě použil, aby se dostal k lidem. Takže teď já musím použít tebe, abych se dostala k systému. Nejblíž, jak to jen jde." Držela mou ruku a já cítil, jak do mě přes ten dotyk něco vniká. Až do mého nitra a ještě hloub. Zatřepala hlavou a rozpustili se jí vlasy. Z jejich kořínků začali proudit pramínky kódu. Stékali ji po zádech až na zem a hluboko do ní. Najednou zafoukal vítr, zvedl její vlasy a proudy kódu se řinuli na všechny strany. Lidé na náměstí začali mizet. I budovy se ztrácely. Najednou se zdálo, že má mnohem víc vlasů, jak byli prosyceny kódem. Mraky kódu stoupaly k nebesům, až zaplnili celou oblohu. Všechno se v nich ztrácelo. Všechno kromě náměstí a federální budovy. U jejích oken stáli agenti a s kamenými výrazy se koukali ven. Ztratili svůj smysl. Začali se včleňovat zpět do systému. Jeden za druhým se rozplývali. Když zmizel poslední, budovu zaplavila vlna kódu. I náměstí se začalo ztrácet. ,,Co se to děje?" ,,Tato podoba Matrixu už není zapotřebí. Zbytečně by zabírala paměť. Systém teď běží na záložní zdroje. Pojď. Jdeme domů." Najednou jsem ucítil ostrou bolest u srdce. Padl jsem na kolena. Zatmělo se mi před očima. Probudil jsem se v plástvi. Panebože. Takže měla pravdu. Nejsem agent. Protrhl jsem obal a vyndal si trubici z krku. Venku bylo šero pod zamračeným nebem. Všude kolem mě byli lidé. Seděli ve svých nádržích a bavili se spolu o tom, co se stalo. Najednou se nebe rozzářilo. Za chvíli se ozvala rána a všechno se mírně zatřáslo. To v oblacích explodovala hlavice. Taková, které teď bouchali po celém světě. Ani ne za pár hodin, dřív, než se stačili vybít baterie strojů, pronikly skrz temné mraky první paprsky a dopadly na nekonečná pole solárních panelů. A to byl jen začátek. Během několika měsíců jsme za pomoci A.I. byli schopni začít obnovovat zeleň. Do několika let jsme postavili města a začali s obnovováním komunikace. Jeden z prvních zákonů, které jsme schválili, byl zákon o právech umělé inteligence. Brzy jsem našel Aniku. Žije teď se mnou a Karou, jednou úžasnou dívkou, kterou jsem potkal.

Tak si říkám: jestli existuje ráj, tak to tam vypadá nějak takhle.