Sen o vodácký holce

Prolog:

     Zase mi zmizela bez hlesu, jako vodní panna, jako pára nad řekou. Jako vždycky. Štíhlá kočka Ofélie, která přicházívá nejčastěji v hluboké noci nebo když zlátne slunce. Svěží jak dubnová kopřiva, jediná a nebezpečná všem, kdo podléhají času, fyzice, psychice a jiným obludnostem bytí. Povídám si s ní a ona vkusně mlčí.
  

Zdeněk Šmíd – Proč bychom se netěšili aneb jak se držet nad vodou

     Už ani nevím, kdy jsem se do ní vlastně zamiloval. Možná to bylo tehdy, když jsem poprvé slyšel řeku, když jsem ji poprvé slyšel jinak, když jsem se měl na ni poprvé vydat. Tehdy večer před vyplutím jsem cítil to krásné mravenčení vzrušení, ten pocit, kdy vše se ještě zdá tak snadné, kdy naivita se mísí se strachem, že to tak snadné nebude…
To ona mi ukazovala tu krásu kolem, to ona mě přinutila slyšet zpívat řeku a její zpěv se s ní mísil v milostném duetu života. Vodácká holka a voda jsou jedno a já to nikdy nemohu pochopit, přesto jsem měl možnost nahlédnout do tajemství řeky a snít si svůj sen o vodácké holce.
     Snil jsem o dívce, co zná ta tajemství, a snil jsem o tom je poznat též. Snil jsem o řece, kterou s ní pojedu, šlajsně, na níž se uděláme, o ohni, u nějž se budeme hřát, o hvězdách, pod nimiž budeme spát, o měsíci, u nějž ji budu skládat verše…

Když vlny se valí a peřeje řvou
a šutry z nich civí jak sůvy,
loď praská a umrlčí zvon bije tmou,
tak řekni, kdo pomoct Ti umí?

 …

Je pěkná jak ráno a voní jak les,
když na dřevo u ohně hrává,
je zrádná jak kočka a věrná jak pes
ta holka, co při tobě spává…

Jaroslav Samson Lenk – Vodácká holka

      Ptal jsem se ji, kde ji mám hledat, kde tak krásně šumí řeka a ona na to, že je přeci pořád se mnou. Byla i nebyla. A ona to věděla.

Je však větrem v mojí dlani,
co zmizí vždycky za svítání.

      Přestal jsem se ji tedy ptát a naopak se zeptala ona, kde mě může najít. A já věděl, že nejsem pořád s ní, že jsem ji mockrát zradil, ale ona to chápe. Až ji zase v létě požádám, pojede znovu se mnou, alespoň do té doby než najdu tu, co se mnou popluje…
      Řeka znovu zahučí a já se snad rozpomenu na její píseň, je to už tak dávno. Zase se budu mořit na voleji a křičet rozkoší v kamenitém korytě. Nejvíc se těším až mi budete zas zpívat a až mi pak u ohně budeme zpívat vám. Už se těším na každý kámen, který přehlídnu, i když ta loď se nato asi příliš netěší.
      Můj vztah k vodě nemohou pochopit vodáci ani nevodáci, jedni proto, že ta tajemství už znají a ti druzí, protože netuší, že nějaká existují. Nebude to sice již jako poprvé, ale po té dlouhé době to bude mít zas ten nádech.