Ewellyn

EWELLYN

Dívala jsem se přes stůl na Teda. Už zase mluvil o své ženě. Bavil celou společnost u oběda historkami o tom, jak jsou spokojená rodina, jak jejich roční syn roste jako z vody a o tom, jak se těší na to druhé, které je na cestě … prostě pyšný otec.

Cítila jsem bezmoc, trochu vztek a spoustu lítosti. Věděla jsem, že ve skutečnosti je to jinak – Isabella byla sice spokojená, ale jen proto, že měla svůj dům a své děti. Ted představoval to tolik potřebné zajištění rodiny a občas byl „připuštěn“ k tomu, aby plodil děti . Nutno podotknout, že datumy měla přesně vypočítané a pokaždé se to podařilo „první ranou“ … a tak měl Ted zase na dlouho smůlu.

Nebýt mě. Byli jsme milenci už  rok a půl. Nacházeli jsme u sebe to postrádané – byli jsme i přátelé. Milovala jsem posezení u piva, společné výlety i ukradené chvilky v práci … milovala jsem Teda. A Ted miloval svou rodinu. I když o něj Isabella jako o muže nestála, on ji měl rád a rodina pro něj byla vždy na prvním místě.

Kdysi dávno jsem snad cítila naději, bylo to před tím, než se jim narodil Sammy, než Isa poprvé otěhotněla. Tehdy jsem ještě v koutku duše doufala, že by snad … jednou … mohl být můj. Jenže Isa to dobře vycítila a vymyslela si dítě.

Největší problém byl v tom, že jsem měla ráda ji i Sammyho a věděla jsem, že budu milovat i to druhé dítě. Ačkoliv se o tom nikdy nemluvilo a nemluví, byla jsem si jistá že Isa o mém vztahu s Tedem ví a v hloubi duše je ráda, že jí někdo zprostil manželských povinností.

„Lynn, kde se touláš?“ šťouchl do mě Ted loktem a já si všimla, že ostatní už odešli.

„Promiň,“ usmála jsem se „přemýšlela jsem ….“

„To nedělej.“ jiskřily mu oči.

Krátké ale velmi vášnivé obětí ve výtahu se špetkou strachu, že nás někdo uvidí… a hurá do práce.

Večer jsem vyčerpaně padla do postele a čekala spánek … jenže ten jako často poslední dobou nepřicházel. Až za mnoho hodin jsem se propadla do čehosi mrákotného, rušeného prapodivnými sny …..

Ewellyn se probudila do rudozlatého úsvitu. Chvíli si dovolila cítit tu krásu kolem … chvilku, dokud jí nedošla realita.

Vyskočila na koně, který se pásl opodál a kterého o těch pár hodin dřív ani neodstrojila a okamžitě vyrazila cvalem k horám, které se tyčily v dálce před ní.

Brzy se jí myšlenky zatoulaly o těch osudných pár dní zpět, kdy ještě byla vědmou u nich ve vesnici a tajně milovala Tedwina, muže své přítelkyně. Byla to láska předem odsouzená k zániku. Byla vědmou a ty nikdy neměly muže ani děti a navíc, i kdyby se svého umění vzdala, Tedwin už ženu měl. Že ji také miloval a obdivoval, to věděla, ale nikdy o tom nepromluvili ani slovo. Nebyla nucená mít jiného muže který by  byl pouhou náhražkou, a tak si zvykla a bolest, kterou zezačátku cítila přešla do rezignace a poté do vyrovnanosti.

Roky šly, Tedwinovi a Isse se narodilo první dítě, chlapeček, a Ewellyn mu šla za kmotru. Bylo to sice zvláštností, aby kmotrou byla žena a navíc vědma, ale lidé si zvyknou na všechno a tak i rozruch kolem časem utichl. Ewellyn na sebe ale tento závazek přijala dobrovolně a ráda, malý Muel byl krví muže kterého milovala a tak pro ní bylo ctí stát se jeho Strážcem. A nikdo ani nepředpokládal, že by někdy hrozilo takové nebezpečí že by bylo nutno chlapce chránit …

Jenže pak Muel dorostl do pěti jar a začaly se u něj projevovat Schopnosti, kterými vždy vládly pouze ženy – vědmy. Issa otěhotněla podruhé a ve vesnici se objevily divné postavy, tvorové v kápích, vyptávající se na Muela.

Ačkoliv Ewellyn byla ve střehu, přesto se jednou probudila s děsivou jistotou, že Muel je pryč. S ním zmizely i tajemné stíny … a ten samý den upadla Issa do těžkých horeček, zmítala se na lůžku a vykřikovala do tmy. Hrozilo, že ztratí své druhé dítě a že sama zemře. Tedwin byl zoufalý, nevěděl má-li jet hledat syna, či zůstat u ženy a tak Ewellyn vyřešila tento problém za něj. Tušila že Issina nemoc souvisí s Muelovým zmizením a proto nyní cválala rudozlatým přísvitem k Temné hoře, tam kde žil Starý lid … kde pravděpodobně byl nyní i Muel.

Teď když nebyla omezována předpisy vesnice, rozpustila svázané vlasy a tak jí jako havraní křídla šlehaly do zad. Na čele nad pronikavě modrýma očima se jí houpal kámen, smaragd, odznak toho, že je vědmou. Otevíral jí dveře kamkoliv přijela, dostávala nocleh, jídlo, stačilo když vyléčila nemocné dítě, požehnala nově vykopané studni, zapíchla do čerstvě upečeného bochníku chleba zelenou snítku … pro štěstí.

Jela od úsvitu do tmy, spěchala, času bylo málo, Issin život visel na vlásku. S pozdním večerem, když už neviděla na cestu, lehávala kde se dalo, když nebyla v dohledu vesnice, byl jí střechou strom ….

Probudila jsem se s prazvláštním pocitem něčeho prožitého a přesto nedožitého. Byla jsem plná jakéhosi odhodlání, jakoby mě naplnila cizí vůle, cítila jsem tolik síly až jsem se zalykala. Vteřinu po tomto uvědomění se rozdrnčel telefon … a z něj se ozval hysterický Tedův hlas ….

„Lynn, oni jsou nemocní, oni blouzní …..“ slyšela jsem skrz jeho slzy.

Po chvíli jsem z něj vydolovala, že se náhle probudil a Issa i Sammy se zmítali v jakýchsi záhadných horečkách, blouznili a nepoznávali nikoho kolem sebe … Skočila jsem do auta a rozjela se k nim.

Když mi otevřel, vypadal strašně, bledý, s rudýma očima, třesoucí se. Vyběhla jsem do patra. Leželi stulení k sobě, rozpálení horečkou a přesto tak bledí, nehybní. Dívala jsem se na ně a nemohla odtrhnout zrak, tak málo stačí, chvilka nečinnosti, nechat je být … a mohl by být můj. Mohla bych stanout po jeho boku já … Až jsem se zděsila toho, co mě napadlo. Násilím jsem vtíravou myšlenku zatlačila do pozadí. Prstem jsem se dotkla Sammyho nosu …

„Zůstaneš s nima, budeš je ochlazovat co to jde, víc teď nemůžeš dělat.“ Za řeči už jsem scházela po schodech dolů, „Vím kdo jim pomůže, ale bude to chvíli trvat než ho sem dostanu.“

„Zavoláme doktora, ten jim pomůže …“ hlasem mu probleskovala naděje.

„Nepomůže,“ utla jsem ho. Neměla jsem pro to vysvětlení. Cítila jsem to jako zkoušku. Mojí zkoušku. Ačkoliv to znělo absurdně, věděla jsem, že Tedovo neštěstí úzce souvisí s naším vztahem a že je na mě, jestli dokážu bojovat naplno o životy lidí, kteří mi vlastně stáli v cestě k Tedovi.

Věděla jsem že mi bude trvat několik dní než sem dostanu pomoc … a věděla jsem, že dokud nezapochybuji, dokud se nepoddám svým přáním a snům, oni budou žít …

Vyrazila jsem na cestu, štvouc své ubohé autíčko s pedálem plynu na podlaze. Směřovala jsem na jih, do hor, kde jak jsem věděla žil On. Sám se svou staletou moudrostí a schopností léčit. Najít utajené …

Svítalo, rudozlatý úsvit barvil vše kolem zlatou barvou a já cítila naději. Před sebou jsem měla spoustu hodin cesty …

Byla už hluboká noc, když jsem si dovolila zastavit v motorestu u silnice a na pár hodin se propadnout do snů …

Hory se blížily s děsivou neúprosností a Ewellyn věděla, že jí čeká největší a poslední zkouška jejího života … K tomuto přesvědčení dospěla za dlouhých osamělých dní cesty. Věděla, že bude muset vyměnit svůj život za životy Issy, Muela, a té malé nenarozené.

Poslední den cesty … hory se nad ní tyčily jak němí soudci…

Kůň se prudce zarazil a frkajíc sklonil hlavu. Krok zpátky … byl by utekl, kdyby ho Ewellyn pevně nedržela. Přinutila se odrhnout zrak od temných siluet hor a sklonit hlavu. Před ní až k samému úpatí se rozkládaly bažiny … bažiny Duší. Poslední úsek cesty, který bude muset projít úplně sama a pěšky. Seskočila z koně a udělala první krok … za ní se ozvalo prudké zaržání a pak slyšela jen prchající kroky svého koně.

Další a další krok, vcházela do hlouby bažin čekajíc kdy to přijde … a bylo to jako rána, nečekaná a prudká ….

Ona a Tedwin, kolem nich děti volající: „Mami, maminko, …“

Zatřásla hlavou, odehnala prudkou bolest i obraz, který se jí zaryl do srdce, ale pak přicházely rychleji a rychleji a s nimi hlasy … klesala pod jejich tíhou …

Ona a Tedwin v obětí: „Má milovaná …“ šeptal jí do vlasů „jsi mou ženou …“

„Vrátíš-li se, toto bude skutečnost …staneš se jeho ženou …spousta dětí … šťastně až do smrti …“

Ona a Tedwin, obětí a vášnivý polibek „Miluju tě, lásko …“

 „Otoč se, vrať se, čeká na tebe … tak málo stačí …“

Ona a Tedwin, on chová v náručí dítě „Náš prvorozený, jak ho pojmenujeme …?“

„Pokud se neobrátíš, zemřeš,  nemilovaná, sama …“

Ona a Tedwin, staří, sedící ruku v ruce na zápraží a jejich vnoučata batolící se v prachu …

 „Obrať se, obrať, vrať se, bude tvůj, … tvůj … tvůj … TVŮJ!!!!“

Její noha vkročila na pevnou půdu a Ewellyn se sesunula k zemi. Z očí jí prýštily slzy a míchaly se s krví rozdrásaných tváří. Zmítajíc se bolestí otočila hlavu, bažina byla za ní … dokázala to … milosrdné bezvědomí odválo bolest …

Probrala jí zima. Ležela na tvrdé zemi, kolem ní kruh postav v kápích …

„Proč jsi přišla?“ dunivý hlas, zavrtávající se do bolavé hlavy i duše …

„Přišla jsem si pro chlapce, a pro život jeho matky …“ zašeptala tak, že jí mohl slyšet snad jen vítr.

„On je výjimečný, je nová krev, jeho schopnosti …. Ale ty jsi dokázala přejít bažiny Duší, dokázala jsi být pevná jako skála, přestože bažiny jsou smrtelné, ale ty stejně zemřeš, jestliže ti splníme tvé přání … Máš volbu, vrať se a žij, bez chlapce a jeho matky, nebo zemři a žít budou oni ….“

Hlas duněl a bodal v uších, znovu jí vytryskly slzy.

„Zemřu, chci zemřít, oni … on musí žít … má úkol!“ vložila do svého hlasu zbytek síly a zvedla zrak. Jeho oči se na chvíli upřely do jejích. Byly žhavé jako horká láva, rozhněvané, přemohla je …

„Je to tvá volba, bude ti splněna …“ slyšela z dálky rozzlobený hlas a pak zmizely i poslední zbytky jejího vědomí …

Viděla ženu, která vypadala jako ona …ležela na posteli v nějaké místnosti a neklidně sebou zmítala ve spánku …viděla její marnou lásku, její odhodlání pomoci i její pochybnosti … viděla sebe, jak cválá přes pláně … a opět ta žena, spěchající se za stejným cílem … já jsem ona, blesklo jí v hlavou … dokážeš to … šeptala … dokážeš a přežiješ … pak budeš volná, volná pro život … žij … prosím žij … za nás obě … sklonila se nad ní a vdechla jí sebe …žena otevřela oči …podívaly se na sebe … naděje … pak ji pohltila tma smrti…

Probudila jsem se a nad sebou zahlédla její stín … Ewellyn … havraní vlasy i oči stejné jako moje. V očích smutek a … naději, pak zmizela. Pamatovala jsem si každou vteřinu jejího života. I tu poslední. Pamatovala jsem si její hlas i to co mi šeptala do spánku. Náhle jsem si připadala stoletá, cítila jsem její zkušenosti, její vědění, její trápení i radosti … cítila jsem ji … a věděla jsem, že s její pomocí obstojím ve všem …

Ten den jsem dojela k horám, den mi trvalo než jsem pěšky vystoupala k jeho chýši. Už na mě čekal, připravený na cestu … vítal mě s úsměvem a když mi položil ruku na rameno se slovy: „Dokázala jsi odolat svým iluzím a svým přáním, oni budou žít …“ cítila jsem, jak ze mě má „láska“ k Tedovi spadla. Náhle jsem jí viděla v celé její „kráse“ … sobeckou touhu po tom, jej vlastnit, vyrvat ho jeho rodině a mít ho jen a jen pro sebe …

Plakala jsem a smála se zároveň, netušila jsem, že se umím ještě tolik stydět … ale stud jsem cítila obrovský … A On mě konejšivě hladil po ruce …

„Teď už bude vše v pořádku, našla jsi cestu, jsi silná …“

Nutno říkat že je uzdravil? Pouhým přiložením ruky?

Všem nám to přineslo něco … Tedovi vědomí, že svou rodinu opravdu nechce ztratit a že jsou pro něj vším, Isse znovunalezenou lásku k Tedovi, nevím co prožívala ve svém blouznění, ale určitě si prošla peklem, Samuela se vše dotklo nejméně … zdánlivě … až mnohem, mnohem později jsme poznali, že i pro něj to byla velká škola, která mu mnoho dala …

Sofie se narodila jako nádherné, zářivé, zdravé dítě a já měla tu čest jít jí za kmotru …

A mě osobně? Já jsem byla náhle svobodná a řeknu vám … svoboda je prostě nádherná …