Bachařka

Veronika se nevymykala průměru. Ze školy vyšla, spíš vyběhla v nových lodičkách s čerstvým diplomem plná ideálů o sociální práci, pomoci lidem. Přece se učili, že lidi, ať už opuštěné či postižené děti, staroušci, i ti, co strávili život za mřížemi, potřebují něco jako lidské teplo a pomoc. Tenkrát tento výraz nevnímala jako naučné klišé, ale jako fakt, snad to podvědomě považovala za své poslání. Život s ní však praštil  směrem, o kterém se jí ani nesnilo. Nevlídná kancelář, počítač. Práce s lidmi. Ideály?  „Na ty se vykašli, hlavně, že máš fleka a prachy, slýchávala. Nakonec, kolegové měli pravdu, čerstvě vdaná potřebovala peníze, a tak nechala pozvolna rozplývat své snění ve fakturách, účtech a manažerských smlouvách. Nenáviděla svou práci. Smutně pročítala inzeráty  s nabídkou práce v dětských domovech a diagnostických ústavech. Stále věřila, že přece jednou, že prostě bude líp a ona s gustem zavře dveře své nory, jak nazývala místnost, kde musela trávit někdy i dvanáct hodin denně a konečně bude dělat práci, která ji přitajovala jako kovbojské laso koně.

Přehouplo se pár stereotypních nic neříkajících let bezdětného manželství, které se ani při troše dobré vůle nedalo zařadit k těm povedenějším. Jiné žebříčky hodnot, náhledy na svět, na něžnosti a lásku.

Z majestátní budovy soudu, jak ironií osudu v těch samých černých lodičkách, tentokrát nevyběhla, ale spíš vyšla šnečím krokem. V ruce úřední listinu, která jí ji studila. „Jménem republiky“. Jo, a nová občanka, ze které měla pocit, že z ní přímo řve slovo rozvedená.

S koupí garsonky, tedy minibytečku, jak své útočiště nazývala, neotálela, chtěla mít prostor a čas pro sebe a své myšlenky. Za tři měsíce  již pracovala v dětském domově, kde nacházela svoji kartu vyrovnání, jak říkávala v legraci.

K povinnostem a  snad i radostem patřily i letní tábory s dětmi. Takový tábor jako každý jiný obnáší i táboráky, výlety a dětmi velmi ceněné návštěvy koupaliště. Parta problémovějších hochů neměla při jedné návštěvě takového zařízení nic lepšího na práci, než hodit podřimujícímu pánovi středních let  do bazénu batůžek. Zareagovala reflexivně. Skočila do vody za oním zavazadlem. Bohužel postižený majitel měl stejný nápad. Hlavy se srazily a  mezi dvojicí to zajiskřilo. Postupem času se ukázalo, že přelétly i jiné jiskry, než pověstné hvězdičky.

Po návratu do rodného městečka se zvýšily její výdaje za kredit a internet. Každý den se na ni  smál milý email či její mobil rozezpívala hláška o přijetí textové zprávy. Snad v životě neprotelefonovala tolik, co za posledního čtvrt roku. „ Nikdy jsem tak zamilovaná nebyla,“ hlásila  Pavlovi, tedy  tomu z té plovárny. Pavel měl batůžek pověšený na stěně u vchodu jako vzácnou trofej. Jenže je dělilo  tři sta kilometrů , což začalo být po čase problémem.

Veronika už nespala třetí noc a uvažovala nad inzerátem o výměně bytu. Byt by vyměnila klidně, vždyť k západním Čechám, odkud byl její milý, měla pozitivní vztah. Ale práce... Nabídka vhodná pro její profesi tu byla… Ale sociální pracovnice  ve věznici... Ze svých spolužaček, které tuto profesi vykonávaly, měla trošku respekt. Přesto zavřela oči a pomyslně skočila. Přihláška, výběrové řízení, výměna bytu. Pak už jen skok do náruče svého milovaného Pavla. A vpád do jeho poklidného staromládeneckého života.

Ne, že by Pavla nemilovala, jen nedokázala ještě s nikým žít, a také mu nechtěla rušit jeho léty zažitá pravidla. Na novou práci si zvykla, sice nebyla to ona dětská kukadla, co jí vítala každý den v práci, ale mříže, pohovory s vězni, přítomnost u výslechů mladistvých. Byla však šťastná.

Méně šťastný byl Pavel. Neschvaloval Veroničinu práci, někdy jí připadalo, že se za ni mezi svými kolegy z magistrátu stydí.

Veronika však nechtěla ustoupit ani o kočičí chlup. Vždyť opustila město, rodiče, přátele, jen aby mohla být s ním. Milostné chvíle vždy končily hádkou. „Pavel se za mě stydí. Říká, že jsem bachařka,“ telefonovala zoufale své matce.

Dostalo se jí rady, jakou ostatně mohla očekávat. „Odejdi ze zaměstnání, však si něco najdeš“. Dlouho zavrhovala myšlenku vzdát se sama sebe, ale nakonec se přece jen rozhodla. Dá Pavlovi dárek k narozeninám.

Zúčastnila se konkurzu na místo v jedné zavedené firmě, kde hledali „někoho na právní oddělení“. S rozporuplnými pocity si přečetla oznámení o přijetí do pracovního poměru. Obálku převázala růžovou stužkou a připojila k ní karafiát. S lahví vína a obligátními chlebíčky čekala ve své garsonce na něho.

Přišel. Jako obvykle v saku a s vážnou tváří. Veronika s nedočkavostí dítěte skrývala obálku za zády. Dřív než mohla něco říct, promluvil on. „Promiň, Veroniko, vím, že jsem... ale nemám vhodná slova. Při svém společenském postavení nemohu mít za přítelkyni bachařku... rozejdeme se, bude to tak lepší pro oba“.  Další proud výmluvných slov neposlouchala. Nevnímala. Mozek se jí rozjel naplno, až když odešel.

Věděla jen jedno. Zítra nastupuje do nevlídné nory k počítači a bude své vzpomínky zahánět fakturami a manažerskými smlouvami.