Člověk - netvor

Člověk – netvor

Díl prvý

„Dvě piva. A co si dáš ty?“

„Co tu mají nejlevnější?“ zabručel a zadíval se na nápojový lístek. „Zelenou,“  řekl suverénně.

„Dej si rum.“ radil mu.

„Rum,“ váhal.“Kolik stojí? Patnáct. Dobře. Tak rum.“

„Tak tedy dvě piva a rum.“

Barman postavil na pult dva půllitry, po kterých se v mžiku jen zašumělo, a rum. Vzal skleničku lihoviny do ruky a přičichl. „Brrr!“ zašklebil se. „Co je to za humus!“

„Na rum si musíš zvykat. Po pár baňkách ti to už nepřijde.“ šibalsky se smál

„Měl jsem si dát tu zelenou,“ mračil se a krčil na židli. ´Blbec,´ pomyslel si.

Nálada v místnosti se táhla stejně jako cigaretový kouř, který se rozprostíral nad celou diskotékou a vyplňoval veškerý prostor, ve kterém by se ještě mohl nalézat čistý vzduch. Mlžný opar dýmu se vznášel, kumuloval, dalo by se říci, že tancoval mezi předměty a lidmi,   a při každém otevření dveří jakoby se snažil vproudit ven a udusit poklidnou atmosféru teplé skoro letní noci, jež vládla na ulici. 

„Je tu prázdno, pusto a prázdno.“ prohlásil.

„Co se divíš? Na to, že je čtvrtek večer, je tu lidí až až.“

„A co? Vstup je tu zadarmo. Mělo by být plno.“

Oba spolusedící zakroutili hlavou a kývli na číšníka.

„Dvě piva,“ zakřehotali souhlasně.

„A zelenou,“ smutně se usmál. „Konečně pití, který má grády.“

Ověšeni alkoholáty všichni tři vstali od baru a šli se posadit ke stolu. Piva hnedle následovala své první dva druhy a přátelé se dostávali do bujaré nálady.

´Stejně tu skoro nikdo není,´ usrkl fefrmincky. ´V sobotu tu bývá nabito, že si není kam sednout.´ Rozhlédl se kolem sebe. Za nimi seděla čtveřice asi tak třicátnic. Samé blondýny v rozdováděném rozpoložení vyrazily pravděpodobně do ulic, aby ulovily nějakého chudáka, který by kolem nich celou noc skákal a vykládal jim slaďounké řečičky o tom, jak jim to sluší a poslouchal žvásty typu dneska jsem měla fakt těžký den v práci. Rudé oblečení stejně jako jejich rty, obličej zmalován tak, že by se dokonce sám Picasso červenal.

´Bída. Proti sobotním nocím je to odpad. Když si vybavím, jaké krasotinky tu natřásají svoje těla…´ spokojeně mlasknul při té myšlence. ´Co tu máme dále?´ U stolu vedle  přihlouplých světlovlásek seděl zamilovaný pár.

„Ach,“ povzdechl ironicky. „No není to krásné?“

„A co jako?“

„Jen se na ty dva podívejte. Jak se drží za ruce, jak se na sebe láskyplně dívají, on visí na každém jejím slově a ona nemůže vydržet pět minut bez toho aniž by jí řekl, jak ji miluje. A pozor,“ vytřeštil oči. „Pozor, pánové, blíží se velký okamžik. Áno, právě teď, prááávě teď (začal si pobrukovat ouverturu z Čajkovského Romea a Julie), už je to tady. Teď ji políbí. Bingo.“

„Ty už nepij.“A druhý dodal:“ Fakt, už toho máš asi dost!“

„Cože?“

„Už radši nechlastej. Co je nám potom, že se dva mají rádi!“

„Sakra,“ kopnul do sebe zbylou zelenou. „Mají rádi, jo? Opravdu si to myslíte, že se maj rádi? Že se snad milují? Tak dobře, já vám něco povím. Víte, co si myslím? Myslím si, že sotva, jak tuhle nanynku dneska večer přefikne, tak mu bude úplně ukradená. Zítra v práci si na ni, až bude plácat po zadku sekretářku, ani nevzpomene. A večer – co je vlastně zítra za den, pátek, že – a zítra večer tu (nebo někde jinde, asi v kině, což je nejpravděpodobnější)  bude oblbovat další děvčicu od které bude chtít zas jen to jedno. Konec. Schluss. End.“

„Ty jsi debil,“ kroutili hlavami, ťukali si na čelo a smáli se.

„Fajn, jak chcete, jen vám to říkám tak, jak to vidím.“

´Volové, mají svůj svět a vůbec se nedívají kolem sebe. To je ten jejich problém.´

Když se tak díval po zbytku osazenstva, které tvořilo ztěží  dvacet osob různého pohlaví ve věku od dvaceti možná až do třiceti pěti, dělalo se mu zle.

„Podívejte se na všechny ty lidi kolem, na ty blondýny za náma. To je, co?“

„Co to je?“ nechápavě zopakovali otázku.

„Nepřijdou vám ti lidé oškliví. Takoví hnusní. Když teď nad tím tak přemýšlím, tak člověk je to nejodpornější, co znám. Žádná srst, holá pokožka, vypadáme jako mexický naháč…“

„To je takový ten pes?“

„Jasně, ale o to nejde. Lidé…“

„A o co tedy jde?“ skočil mu do řeči.

„Přeci o tu stvůrnost, která je v lidech. Podívej se kolem sebe. Vidíš to? Vidíš je?“

„Jo, normální lidi. Jako vždycky.“

„Normální,“ trhal hlavou a prskal. „Co je to normální?“

„Kašli na to. Jdu pro pivo. Zase zelenou?“

„Ne. Teď to roztočíme. Dones mi citrus.“

„Tak to já si dám taky citrus,“ přidal se druhý spolusedící. „A dones to k DJovi.“

Zvedli se a přemístili k tanečnímu parketu. Tam se vlnilo pár pseudotanečníků, též nazývaných diskofilů nebo technofilů. Disc jockey měl patrně svůj den, neboť kvalita hudba, kterou vyluzoval prostřednictvím reproduktorů, se pohybovala někde kolem bodu mrazu. Obzvláštní zálibu si choval k takzvaným zoombiím českého hudebního průmyslů. Gottovo „Jako James Bond“ se dalo ještě přenést, ale když DJ napotřetí hrál „Colu, pijeme Colu“, odporoučel se k pultu a poručil si dvojitýho citrusa.

´Normální, co je to normální?´ rozmlouval si cestou k dance flooru se sebou samým. ´Zvláštní, jak se to podobá slovíčku morální. Pár přesmyček a hned to má jiný význam.´

Moderátor vyměnil desku a rozjel „Sladké mámení 2002 megamix od sladké Helenky Vondráčkové“.

„Disc jockey je vůl,“ zakřičel na celou zábavu.

Žádná odezva. V takovém řevu ho nikdo neslyšel. Několikráte to zahulákal s ještě větší razancí. Nic. Helenka mámila dál, tancující i s DJem se dobře bavili a kamarádi se mohli uchechtat k smrti, když ho viděli se rozčilovat.

„Ten DJ je blb, esencielní blb.“ citoval jeden český film z let devadesátých, když došel k jejich stolu.

Přátelé se za břicha popadali.

´Bože, co to já mám za kamarády.´litoval se v duchu.´Jak já to vlastně můžu v téhle společnosti vydržet a nezbláznit se? Nebo, že bych už blázen byl? Nebo jsou blázni všichni kolem mě. A mohl bych si uvědomit, že jsem bláznem? A co oni? Pokud jsem já normální a všichni kolem mě blázni, tedy pokud je bláznovství ve společnosti normální, pak se ze zdravě vnímajícího jedince automaticky stává blázen a z bláznů normální lidé. Z toho vyplývá, že tak jak tak musím být zákonitě blázen. Ne. To ne(přesvědčoval sám sebe). Já jsem tady ten nad věcí. Sakra, tyhle odporné věci bez zdravého rozumu  přeci nemůžou být pány planety. Vždyť už samo jejich vzezření vypovídá o nich samých. Holá kůže, srostlý horní ret, zakrnění a ztráta ocasních obratlů, dislokace obličejové části laterálně a to není všechno, je toho mnohem víc. Vždyť příroda vytvořila tolik krásných tvorů, tak proč je vrcholem taková stvůra. Třeba takový zubr nebo vydra – teď mě až zaráží, proč mě jako první napadly tyto dva druhy – ale nezůstávejme jen u savců, například tučňáci a pštrosové či chameleoni anebo agamy s pestrobarevnými límci. Ne, tohle jsou nižší tvorové podřízení dobré vůli lidstva, zvířata, zrůdy v chápání jejich Pánů. Pryč s plemenem lidským a jejich společenstvím.´

Hodiny plynuly, moderátorovo opojení českými hity neuhasínalo, oproti tomu však uhaslo nadšení jedno z kamarádů, jehož organizmus nevydržel nápor destilátů. Ustlal si na stole a dal se v šanc bohu Hypnu. Barman otevíral další lahev Fernetu citrus a osazenstvo se obohatilo o další pár členů. Byli to tři mladíci, nejspíše technaři dle vzezření a dvě dívky. Jedna z nich okamžitě upoutala pozornost obou přátel (a kdyby třetí nespal, tak by dozajista upoutala i jeho). Co by taky ne, byla to typická diskotéková kráska oblečená v přiléhavé bílé kalhoty, jež zářily barvami z reflektorů, stejně jako ještě těsnější bělostné tílko. Sotva si odložila kabelku, okamžitě vyrazila na plac. Byla ve svém živlu. DJ jakoby zapomněl na národní kult, z Davidů a Gottů se hnedle vyklubal Gigi D´Agostino. Vzduchem svištěla Floorfilla se Scooterem a technofešanda se kroutila, předvádějíce se před zraky náhle oživené diskotéky. Pravda, musí se jí přiznat, že měla co předvádět. Vnadná ňadra nacpaná do uplého topu poskakovala při sebemenším pohybu, perfektně zakulacené půlky zvýrazněné šňůrkou sněhobílých tang prosvítaly přes kalhoty a vlasy prazvláštního ale přitažlivého odstínu světle hnědé uvázané v efektní culík šlehaly kolem sebe. A ten výraz – žhavý, ale ledový zároveň. Jakoby jí způsobovalo nadlidské uspokojení, když je sledována chtivýma očima mužů a závistivými pohledy žen. Točila se, skákala, eroticky si hrála s obecenstvem, které lpělo na tom nejmenším pohybu, prohýbala se a ukazovala obrovský dekolt s pocitem ukojení a chtíče současně.

Pár mužů nevydrželo ono rychlé, intenzivní a magické procitnutí z šedivé nudy a tak  s dojmem krále světa vniklo na parket se záminkou ulovení téhle výstavní běloskvoucí laňky. Ovšem tentokrát se z lovců stávala kořist. Obdařená krasava s nabubřelými típky lehce laškovala, zajížděla svou čarokrásnou ručkou pod málem mikroskopické kalhotky a jízlivě se smála vypouleným očím tancujících partnerů. Obtáčela se kolem nich a nenechala na sebe sáhnout, což dovádělo k šílenství nejen tanečníky, ale i pozorovatele, kteří si dovytvářeli obrázek nepřístupné bohyně sexu.

„To je baba. Jak lusk.“ konstatoval přísedící. „Nevzbudíme ho?“

„Nech ho. Ať se vyspí.“

„Tak co? Pořád ti přijdou lidé ošklivý?“

„No, má něco do sebe. To musím přiznat. I když představa, že bych se ráno probudil vedle něčeho takového se mi hnusí!“

„Ty jsi pokrytec, ale strašný!“ soudil. „Místo toho, abys přiznal, že se můžeš mýlit nebo, že tě ta děvčica přitahuje, tak budeš stát pořád zatím svým!“

„Ne, pěkná je, to jo! Máš pravdu líbí se mi! Ale pořád je to stejné jako kdybych vybíral z mračna štěnic tu nejkrásnější!“

„Ty jsi ale vůl!“

„Ano, je to krasotinka,“pokračoval a opravdu upřímně se smál. „Je to nejkrásnější ze zrůd, co jsem kdy viděl. Nádherná umělá panenka. Výdobytek (ono dobytek opravdu zdůraznil) současného kosmetického a modního průmyslu. Výtvor - od monster pro monstra. Pěkně se na ni dívá, když jsi nestvůra, ne? Je to děvka, jen se na ni podívej, jak si s nimi hraje.“

„Jo, možná je! Je to asi pitomá kráva, namyšlená, proto že má peníze. Mě je ale fuk jaká je. Kašlu na její IQ a povahu. Mě přitahuje to její tělo.  Chtěl bych ho držet v ruce a mačkat. Chtěl bych ji dostat do postele a parádně si to s ní užít. Neříkej, že ty ne.“

„Ne.“

Bylo ticho (jen DJ vtipkoval a rozjížděl nový hit od Madonny). Dlouze se na sebe dívali.

´Co se mu asi honí v hlavě? Mě říká pokrytče a sám chce jen její tělo. Možná kdyby si koupil nafukovací pannu, tak by se trefil. Obě dvě musí mít v sobě snad stejně tolik silikonu.´

„Ty jsi ale divný pták,“prohlásil naštvaně.

„To asi jsem, ale mám na to právo. Nebudu prostě souhlasit se vším, co se mi předhodí.“

Kamarád už nic neodpověděl. Osedl si k baru, koupil si pivo a tlemil na tanečnici.

´Co od života čeká?´ říkal si. ´A co od něj čekám já? Nesnáším nahé a sám jsem jedním z nich. A s největší pravděpodobností s nimi budu celý život. Nic proti tomu nezmůžu. Musím si zvyknout? Musím s tím souhlasit? Musím, ale já nechci! Nechci žít s takovými šerednými tupými tvory. Ale mě nic jiného nezbývá! Nemám jinou volbu. I když…´

Ono, co se stalo během jedné minuty, nečekal nikdo. Vůbec nikdo. Dívka, která přišla společně se svůdnou krasotinkou, vkročila na tancplac. Zjevem nesahala krásce ani po kotníky. Malá, baculatá, zkrátka nic moc. Kdyby šla po ulici, tak by se za ní nikdo neotočil,ba dokonce by si ani neuvědomoval, že na té ulici je. Počala tancovat, což jí dávalo zjevnou obtíž. Její obtloustlé tělo v rytmu dance připomínalo lávovou lampu. Pomalu nahoru, pomalu neforemně dolů. Takovýmito pohyby se dovalila ke štramandě a začala se před ní protahovat. Chlapi se chechtali. Však dle starého přísloví, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Diva se milounce usmála.

Objala holku kolem pasu a vášnivě políbila. Dlouze ji líbala  s rukama zabořenýma do jejího tukem obaleného těla. ´Jak zásnubní tanec hlemýžďů.´ pousmál se.

 Disko ztichlo. Dokonce i DJ si odpustil hloupé komentáře. Stále se líbali bez ohledu na to, co svým chováním vyvolali. Některým pánům spadla dolní čelist málem až na stůl, ženské se rozzářily.

´Tak co na tu krásku říkáš teď? Myslím, že ta tě do svého lože nepustí!´usmíval se při pohledu na kamaráda u pultu.

„No co je?“ houkla děvucha na DJ. „Kde to vázne?“

 Překvapený moderátor se opět vytasil s českou popkulturou na což mu bělostná lesbička odpověděla vztyčeným prostředníčkem. Lehce políbila svou přítelkyni, zavěsila se do ní a šla si sednout.

„A teď si dáme skvělou vypalovačku od Ilonky Csákové „La Isla Bonita“. Tak to rozjeďte, děcka!“ holedbal se DJ.

Od pultu vstala známá postava a došla ke stolu, kde seděli.

„Vzbuď ho,“ nařídil.

„Proč?“ nechápal.“Vzbuď si ho sám.“

„Vstávej.“hučel „Slyšíš. Vstávej. Jdem dom.“

Probuzený zamžoural očkama. „Co? Cože? Už? Kolik je?“

„23:30.“

„Tož to jdem. Doma mě zabijou. Jdeš taky? Mám u tebe doma kolo.“

„Jo, jdu taky.“

Vyšli z hospody, rozloučili se s kamarádem a sami dva kráčeli k jednomu z nich domů pro kolo. Naštěstí bydlel necelých dvě stě metrů od hospy. Kamarád si vzal kolo a pravil ještě rozespalým hlasem opilého:„Přišel jsem o něco?“

„Ani ne. Co bys chtěl ve čtvrtek na diskotéce?“ zalhal zamyšleně.

„To je dobře. Tak já jedu. Měj se.“ A rozjel se směrem pryč.

Neodpověděl.

„Hej, na co myslíš?“ křičel na něj už z dálky

„Na nic. Měj se!“ odpověděl nahlas. ´Na co myslím? Že se tam zajdu ještě podívat.´ 

Ale nezašel.