Tak jak to je

Jsem unavený, hlava mi padá a v tom pohybu, ještě předtím, než s ní trhnu zase nahoru mám sny, které se mísí se skutečností, matou mě, tím jak realitě přidělávají kudrlinky podivností, v malátnosti objevuji skrytou krásu, i když je čím dál těžší rozeznat hranice, i když je čím dál lehčí nesnažit se ty hranice hledat.

Při chůzi čím dál častěji zavírám oči, ne snad z ospalosti, spíše pro tu dvojznačnost, protože nevím, kam jdu, s každým krokem se víc bojím a zároveň víc bavím, představuju si, kam můžu spadnout a do koho vrazit, jak se motám po ulici, většinou ještě se sluchátky na uších, kompletně izolovaný, taky hádám, kam až dojdu, vytýčím si nějaký bod, ke kterému ale stejně nikdy nedojdu a tak vítězí zbabělost.

O nočních tramvajích jsem psal nejednou a mohl bych o nich psát pořád, je to fascinující vesmír, vždycky lačně hltám každou podrobnost, snažím se pamatovat si detaily, zajímavé věty co mě napadají, v duchu píšu povídku o sobě, jak sedím v tramvaji a přemýšlím nad povídkou, vždycky si nadávám, že nemám tužku, protože mám pocit absolutní inspirace, ale stejně bych si připadal trapně něco tam psát a když vystoupím, všechno zmizí.

Při čtení knihy, když sedím na posteli, poslouchám hudbu a na klíně mi leží trumpeta, její plech příjemně chladí na prstech a světlo se od ní odráží, je krásná a dává mi pocit klidu, když nasadím nátrubek a fouknu, zní to příšerně, vím, že se na ni nikdy nenaučím hrát, ale tak jak to je jsem šťastný.