Mno, další z mých povídkových pokusů. Vím že tam jsou pravopisné chyby, neboť čárky jsou mou velikou slabinou ...

Tajemství kamene

 

8.6.2003

Toho člověka jsem znala z novinových článků, byl to boháč – své bohatství, opravdu nezměrné, zčásti zdědil a zčásti sám získal. Co se týče hmotných statků štěstí se na něj jenom lepilo. Co se týče všeho ostatního, provázela ho smůla kam se hnul – jeho pátá manželka ho právě ždímala při rozvodu a oháněla se jejich ročním synem. Ty čtyři předchozí nebyly o nic lepší, každá z nich získala část jeho majetku, o který zase brzo přišla a tak ho pronásledovali na každém kroku, jeho bývalé manželky nebo jejich děti. Bylo mi ho líto.

Přiznávám, novinové články o něm jsem vystřihovala a sbírala, zajímal mě a … líbil se mi. Ve svých čtyřiceti letech byl na vrcholu sil, černé prošedivělé vlasy a ostré rysy ho dělaly velmi přitažlivým, málokterá odolala … Já jsem vždy tvrdila, že mě zajímá pouze jako objekt ke zkoumání, protože přes atraktivní vzhled a tučné konto, měl v očích výraz, který bral za srdce – výraz touhy, kdo ví po čem.

Dnes jsem získala možnost ho poprvé vidět na vlastní oči - měl o mě zájem jakožto o specialistku na mytologii, netušila jsem čeho se jeho zájem týká, dokud jsem neseděla v jeho kanceláři a on mi na kolena nepoložil tlustý šanon spisů a výstřižků z novin a časopisů …

Zezačátku jsem byla schopná jenom na něj okouzleně zírat (ve skutečnosti byl mnohem působivější než na fotkách), v koutcích očí měl vějířky vrásek od smíchu a zelené oči jiskřily nadšením. Cítila jsem, že má obrovskou radost, že se mu povedlo něco po čem už dlouho toužil … Když jsem se nabažila pohledu na něj, pohlédla jsem konečně na svazek, který mi ležel na kolenou. Nesl nadpis „Tajemný kámen zná čas“.

Již jsem o tom slyšela, kdesi hluboko v pralesích na severu se před několika lety našel chrám, pozůstatek dávné civilizace, kromě různých artefaktů a všelijaké havěti, tam byla nalezena i tajemná hala se zvláštním dlážděním, podle pověstí a svitků které se na místě našly, jeden z těch dlažebních kamenů měl mít zvláštní schopnost – uměl předpovědět jakékoliv datum. Podle zápisků nejvyššího kněžího jim kámen často pomáhal před záplavami, nájezdy nepřátel, zemětřeseními, epidemiemi, …. Až nakonec předpověděl i samotnou zkázu této kultury. Chrám byl zapečetěn, tajemství ukryta. A ačkoliv zvídaví dobyvatelé chrám našli a našli i zápisky o kameni, nikdy se nepodařilo zjistit, který ze zvláštního dláždění tuto schopnost má, a za jakých podmínek věští.

Kdysi dávno bych se do takového dobrodružství pustila po hlavě, lákalo mě všechno nové, dneska jsem ale věděla, že na rozluštění této záhady bylo věnováno příliš peněz i příliš lidských životů na to, abych se o to pokoušela i já.

„Ne, nemyslím, že se někdy záhada rozluští a já nechci svůj život přidat k těm co neuspěli …“ vracela jsem mu svazek.

Upřel na mě oči a pomalu se usmál. Srdce se mi zatřepalo v hrudi, ale on si toho vůbec nevšiml.

„Milá Meyri, nepřečetla jste svazek celý, zjistila byste, že …“ dramatická odmlka, jak natáhl a vyfoukl kouř z tenkého doutníčku, „já našel spis, který nejenže popisuje jak zjistit který kámen to je, ale i jak jeho schopnost oživit …“

„Ale?“ nedopustila jsem si rýpnutí, pokud měl toto všechno, nepotřeboval mě. Vzhledem k tomu, že si mě vyžádal, muselo tu být nějaké „ale“.

„Jste bystrá.“

Promnul si bradu a opět potáhl z doutníčku.

„Poslední část spisu chybí …“

Zasmála jsem se. „Předpokládám, že tam jsou ty nejdůležitější informace.“

Pokrčil rameny.

„Pro mě je nejdůležitější, že vím který kámen to je, a jak ho spustit, ale … jistota je jistota. Můžete přijít na něco, co mě uniklo.“

Kývla jsem hlavou …

„A … proč vlastně tolik stojíte o to, přijít tomu na kloub, jakou odpověď chcete znát vy?“

Zahalil se do mračna dýmu a zabručel:

„Tu nejpodstatnější.“

 

9.6.2003

Dnes mi jeho řidič doručil v zapečetěné obálce kopii deníku posledního kněžího. Ukryla jsem jí, a až večer za tmy, jsem si sedla abych spisek prozkoumala. Byl překvapivě krátký …

 

„Dnes kámen, Orsin, vyjevil svou poslední pravdu. Naši lidé padnou, naše kultura bude zapomenuta.

Zůstalo nás už tak málo, přesto mě chytá děs, co bude pak ….?

Jak praví věštby, přijdou další lidé, takoví, kteří o darech a vděčnosti nebudou mít ani ponětí, dokonce ani o zákonech, které jsou pro nás samozřejmé.

Musíme Orsin ukrýt, natolik dobře, aby jej nikdo nemohl použít, aby jeho prostřednictvím nemohl nikdo uškodit ani sobě, ani těm, kteří přijdou s ním. Vždyť nikdo z nich netuší, že …“

 

Zde byl spisek poškozen a pokračoval další stránkou:

 

„ …tak, že se odkryje otvor v nejvyšším bodě klenby, a přesně v poledne, dne prvního slunečního žáru, dopadne Světlo na Orsin.

Pak stačí položit bosá chodidla na vychládající kámen v ten samý den, ve chvíli, kdy Stříbrný posvětí jej svou září a vyslovit přání. Poté kámen zjeví pravdu.

Nejdůležitější je však vědět, že …“

 

Tady svitek končil. Rozpačitě jsem jej obracela v ruce a připadala si jak ve špatném filmu. Nápadně mi to připomínalo Indiana Jonese a Chrám zkázy, či Honbu za diamantem – sluneční paprsek, který ukáže cestu, svitek, končící uprostřed té nejdůležitější věty.

Problém byl, že nyní to byla skutečnost. Navíc skutečnost, ve které jsem figurovala já.

Možná, uvažovala jsem, to takhle je vždy když má být něco objeveno, možná nám tímto jenom nějaká vyšší instance dává možnost výběru, výběru, zda chceme pokoušet své životy a jít za bájným koncem duhy, anebo žít spokojeně a průměrně v šedém spořádaném světě.

Tentokrát jsem se rozhodla pro konec duhy. Nebyla v tom ani tak touha po dobrodružství, jako spíš to, že odměnou za můj doprovod měla být poměrně dost vysoká částka. A já měla spoustu dluhů.

A tak, nepřemýšlejíc nad následky, jsem na tuto podivnou nabídku kývla a začala balit kufry.

 

12.6.2003

Jsme v pralese. Poslední část cesty je třeba ujít pěšky. Ani helikoptéry ani terénní vozy se sem už nedostanou. Stromy jsou nad námi neprodyšně uzavřeny a tak jdeme v neustálém pološeru a cestu je potřeba prosekávat.

Dala bych hodně za sprchu a za čistou postel. Jsem poštípaná od komárů, či co to je, a mrzutá z nedostatku spánku. Už vím, že Den prvního slunečního žáru je podle jejich kalendáře prvním letním dnem, tedy 15. červnem.  Máme necelé tři dny na to, abychom došli k chrámu. Stříbrným mínil kněz měsíc, slunce i měsíc uctívali jako nositele Světla, proto pro ně fáze měsíce i postavení slunce na obloze měly takový význam, že jim svěřili svá tajemství....

On, Larik, je mi stále bližší. Jak si dokáže jít za svým snem, sám nese svůj díl nákladu i odpovědnosti a nespoléhá na nikoho jiného. V jeho tváři je tolik odhodlání, že by to stačilo celému regimentu vojska. Bylo by možné, že bych se do tohoto muže zamilovala?

Pomalu přejímám jeho sen. Cítím jak se na mě přenáší jeho nadšení, kámen který dokáže věštit! Zdá se to tak fantastické. Je tolik věcí které bych chtěla znát! Spoustu věcí tolik podstatných pro můj život ....

 

14.6.2003

Prý už zbývá krátká cesta. Nikdo z nás tomu nevěří. Jsme na pokraji sil. Celou skupinku jakoby posedla beznaděj, vlečeme jak stádo hlemýžďů a někdejší nadšení se rozplynulo ve všudypřítomném vlhku a horku.

Jen Larik, v našem čele, jde se stejným elánem jako na začátku. Dokonce se mi zdá, že čím jsme blíž, tím víc ho jeho touha pohání.

Klopýtám za ním, oči upřené na jeho týl a toužím se ho dotknout. I přes veškeré vyčerpání, je to to, co mě žene dál. Chci být s ním. Chci stát po jeho boku ve chvíli triumfu … Protože on to dokáže, dokáže pokořit to tajemství, dokáže obrátit moc kamene ve svůj prospěch. Mám pocit že on může všechno, s pomocí kamene a se mnou po boku.

Tolik toužím se také zeptat, znát svůj osud, ... ale možnost zeptat se kamene je jen jedna. A ta musí být jeho.

 

15.6.2003

Dokázali jsme to. Dnes v deset hodin jsme stanuli u brány chrámu. Je to budova jenom málo vyčnívající nad zem, všechny její prostory jsou zapuštěny do hluboké země. Pod kopulí, která jediná vyčnívá nad zem se skrývá ona tajemná místnost …

Konečně kolem jedenácté jsme se dostali dovnitř a našli místnost s Orsinem. Klenba je pokrytá drahokamy, které se ve světle reflektorů blyští a opalizují. Vyzařuje z ní obrovský majestát, člověk by padl na kolena a modlil se ... ale cítím jak nás toto místo varuje, varuje před sebou samým …. Sobecká přání se tu rozplývají jako dým ....

Objevili jsme otvor v nejvyšším místě kopule a někdo z doprovodu jej odkryl. Stojíme tu v posvátném tichu a odpočítáváme vteřiny do pravého poledne. Sluneční paprsek putuje po dlaždicích.

Náhle jako by mi do uší šeptal čísi hlas:

„Vždyť nikdo z nich netuší, že zde více než jinde působí zákon, který vrátí v okamžiku to, co člověk dal. Špatnému špatné, dobrému dobré. Jinde jsou k tomu potřeba roky, zde pouze vteřina.“

Hlas Nejstaršího se vzdaloval, zbytečně jsem se rozhlížela, věděla jsem, že ho neuvidím.

Tušila jsem, že mi kněz právě sdělil jednu z nejpodstatnějších pravd o Orsinu, že věštění není tak jednoduché, že existují podmínky ... chtěla jsem Larika varovat ...

V tom odbila dvanáctá a paprsek stanul na jednom z kamenů. Rozběhl se k němu, ale i za těch pár vteřin se kámen rozžhavil do ruda. Ruku, kterou již natahoval, rychle stáhl zpět. Bylo jasné, že Orsin žhne, a spálí vše co se ho dotkne.

Až do večera Larik seděl vedle kamene. Snažila jsem se na něj mluvit, snažila jsem se mu říct, co mi sdělil starý kněz. Nepochybovala jsem o tom, že to bylo varování.

Ale Larik byl jak hluchý. Seděl a zíral na kámen. Neslyšící, nevnímající.

„Lariku, na co se chceš skutečně zeptat?“

Začínala jsem pomalinku chápat, že právě v podstatě přání tkví největší nebezpečí … a moje touha po odpovědích se vytrácela rychlostí větru.

Odehnal mě rukou a dál upíral zrak na kámen, který velmi pozvolna bledl.

Přišel soumrak a otvorem vnikla dovnitř měsíční stříbrná zář. Putovala po dlažbě, až se přiblížila k Orsinu. Larik vstal a již bosý čekal na svoji chvíli …

Když světlo dopadlo na kámen vkročil na něj. Překvapením se mu rozšířily panenky, neboť stále rudý kámen byl již chladný …

A pak do tmy vykřikl své přání:

„Chci znát … svou smrt!“

Ta slova šlehla jak bič a já věděla, že je všechno špatně, že se kámen hněvá, porušili jsme dávná tabu, pokusili jsme se využít jeho moc ve svůj prospěch.

Až mě zabolelo vědomí, že bych to byla bývala udělala také, nevědouc, co činím. To vědomí mě srazilo na kolena a přinutilo cítit hlubokou pokoru.

V tu chvíli měsíc zašel za mraky a venku vítr rozševelil listy stromů. Místnost se ocitla ve tmě a ve chvíli kdy jsme rozsvítili baterky, ležel již Larik na zemi.Přiskočila jsem k němu a konečně se jej dotkla. Jenže … byl již mrtvý, a na kameni pomalu bledlo rudé datum: 15.6.2003.

Ševelící vítr ke mně zanesl hlas starého kněze …

„Nejdůležitější je však vědět, že pouze čisté přání může být zodpovězeno bez následků. Že pouze za nesobecké přání, které nemá význam jenom pro tázající se osobu, ale pro lidstvo jako takové, nebude Orsin žádat cenu nejvyšší – smrt.“

---