Tanečnice

Pocta jednomu velikému francouzskému básníkovi. Nechť Květy zla znova rozkvetou...

Když na zámku se chystal bál

a vzrušením již šuměl sál,

čekal jsem - jak rozechvělý -

na svou chvíli - oh já smělý -

se svou krásnou tanečnicí,

rozmilou jak slunečnicí.

 

A ona jest vskutku krásná,

povadlá a přece jasná,

bez vůle a přesto důstojná,

ona je jak víno opojná,

ta moje mrtvá tanečnice,

rozmilá jak slunečnice.

 

Chytil jsem ji pevně pod pasem,

věřte mi, s ní šťasten jsem,

a vkroužili jsme mezi páry

a šaty - vlastně jejich cáry -

zdobily mou tichou tanečnici,

rozmilou jak slunečnici.

 

Pánové při našem tanci bledli,

jako malátní se z židlí zvedli

a odváděli své dámy, jež se obracely,

aby se vznešeně a s noblesou vyzvracely

kvůli mé hnijící tanečnici,

rozmilé jak slunečnici.

 

Pak přišel strážný, byl tak krutý,

křičel na mne, pominutý,

mluvil cosi o hřbitově,

o otevřeném mělkém hrobě,

chtěl mi ukrást tanečnici,

rozmilou jak slunečnici.

 

Oh, já mu to nedovolil,

k mé princezně důvěrně se tulil,

bez ní bych cítil se tak prázdný,

padl bych a podlehl bych strázním,

radš líbal jsem svou tanečnici,

rozmilou jak slunečnici.

 

Co na tom, že místo červeně,

zdobí jí líčka trocha zeleně,

když pokaždé, co z lůna vypadne jí červ,

něžným citem rozezní můj nerv

má kouzelná tanečnice,

krásnější než Večernice.

---