Introspektivní prolog

Sedíce ve větvích nemá pro nás chaos listů tvar koruny. (psáno před mnoha lety ještě v předdigitálním věku na obyčejném psacím stroji ....mnoho se doopravdy od té doby nezměnilo ... snad jen listí zežloutlo)

Jako když mačkám zubní pastu

 

Je to jako se zubní pastou.

Tlačíš a nic,

Nic.

Ejhle - žížalka užitečné hmoty

ulpívá na štětinách.

 

Přestaneš tlačit,

odkládáš kartáček,

... a pasta teče z tuby dál,

vymyká se tvé vůli.

 

Chceš to zastavit,

deformuješ tubu, abys pastu nasál zpět.

 

Marné úsilí násilně ukončíš naražením víčka a dotažením závitu.

 

Ten zdeformovaný mrzák před tebou

byla nová krásná tuba s voňavým zubním elixírem.

 

Je to jako souboj

se svévolnou zubní pastou,

to psaní.

 

Píšu a nic,

Nic.

Nejde to.

Píšu dál a ejhle!

Slova se rodí sama od sebe a čas běží.

 

A je noc

a já dotýkám příběh

přes knoflíky psacího stroje

a čím dál méně koriguji myšlenky.

 

A bojím se abych nebyl obscénní, abych nebyl laciný.

A stejně jsem.

Co asi cenzura.

Dnes už není? Ale pornografie je trestná.

Je to pornografie?

Věřím, že není.

 

Jsou to má střeva,

z nichž se náhle vytlačují

slova vonná a líbezná,

příběh rozkládající se a hnilobný.

 

Jsem to já?

Nevím , nevím nic.

 

Píšu, co si myslím,

že si myslím.

 

Přemýšlím o přirozenosti

a o zvrácenosti.

 

O stravitelnosti tabuizovaných temat. 

 

Co že to vlastně je, ta písmenka...

 

Není to ani román,

ani povídka,

ani ryba,

ani vrak.

Spíš brak.

 

Zmýlil se,

kdo čeká děj a pointu.

Zklamán bude,

kdo rád by svoji zálibu v pěkných textech uspokojil četbou.

Nenajde zde nikdo nic objevného a koncepčního.

 

Tato písmenka

rozsypaná silou náhodných myšlenek

nejsou ničím víc,

než panožkami

věčně se přelévajícími

kolem toporné duše bláznovy.

 

Vznikly z nedostatku reálných možností jako frustrační záplata.

 

Niterná touha po exhibici

pudí mě zjevovat záhyby

a střevní kličky všem,

které neznám.

 

Niterná touha nutí mě psát cosi jiného,

upřímného a zodpovědného,

neboť jen tak je mé svědomí čisté a spokojené.

 

Hluboce zakořeněná obava

zžírá mě pochybnostmi

o správnosti mého počínání.

 

Ta písmenka se mi sypou žilami vpřed

poháněna pumpou chtíče a touhy, strachu a nejistoty.

 

Z toho žilného písku marně stavím bábovičky a hrady.

 

Příboj každého dne

a každé nálady

znovu smete pracně zformované tvary.

 

Nic nemá zřetelný řád,

pokud jsme uvnitř.

 

Sedíce ve větvích

nemá pro nás chaos listů

tvar koruny.

 

Není děj.

Jen útržky slov a zvuků po letech tvoří historii.

---