Z Akiho nočníčku - Neratovská anabáze 2

   “Hele, pásáci sou tady,” zubil se na nás Tydýt, zatímco jsem se snažil auto schovat ve vysoký trávě, aby mi náhodou někdo přes noc neukrad benzín. V zápětí jsme s Houmrem zjistili, že se o slovo začíná hlásit hlad a to tak, že až nechutně drze… Přes naše srdceryvný výlevy se nám podařilo vysomrovat dohromady jenom jednoho jedinýho buřta od Mícy. Ale hlavně, že bylo co pít, bez jídla vydrží člověk prej i 14 dní (teda asi jak kterej)…

   Tak jsme asi do 3 do rána seděli u ohně, střídavě klábosili (Milan, Šimi, Míca a Tydýt) a kňourali hlady (já s Houmrem) a probírali, co je novýho… Zjistili jsme, že nic… Houmr navíc zjistil, že si s sebou vzal jen polovinu sbalených zavazadel - spacák… Půllitr zůstal doma na stole. Mícu, co by organizátora, však takováhle maličkost nemohla zaskočit a hbitě dodal nádobu náhradní.

   Ač si se svejma 180 číslama nepřipadám zrovna jako trpajzlík, při pohledu na ty čtyři, co přijeli jako první, jsem začínal mít skoro komplexy… Pokud jsem si s nima chtěl promluvit z očí do očí, musel jsem lízt na lavičku, vedle Šimiho na strom. Když mi bylo nejhůř, otáčel jsem se na Houmra…

Někdy kolem 2 v noci, kdy už jsme se s Houmrem skoro svíjeli ve smrtelný křeči, vybalil Milan další 4 špekáčky a zachránil nám život.

   Spaní bylo skoro pětihvězdičkový, v luxusních cca 10-12 lůžkových apartmánech. Už jenom ty polštáře musely pamatovat Napoleona… Ne, že by je od tý doby někdo vypral… Po chvíli si člověk zvyknul i na monotónní bubnování pavoučích nožiček a tak zbytek noci proběhnul v absolutní pohodě (aspoň co já vím, tak nikdo nezvracel).

   Ráno jsme se s Houmrem vyrazili konečně pořádně najíst. Jedinej místní penzionek patří mojí dobrý známý, asi proto mě pingl natáhnul jen o dvacku… Ale jídlo bylo dobrý, sluníčko svítilo, ptáci řvali, potoci bublaly, tak mi to v tu chvíli bylo úplně fuk…

   S nacpanýma pupkama jsme dorazili zpátky k chatě, Šimon s Milanem se šli spolu mezitím projít (ale jinak se celou dobu chovali úplně normálně) a že prej dojdou do krámu na nákup. Po chvíli jsme se vydali na nákup i já s Houmrem. Neušli jsme ale ani 100 metrů a proti nám kráčej naši nákupníci - průkopníci. V rukou pytlík kolínek, jeden pišingr a dva buřty. Chyt jsem se za hlavu, proč toho nekoupili víc, že budeme muset šlapat takovou dálku pro večeři i my. Nato mi Šimi vysvětlil, že vůbec nikam chodit nemusíme, protože oni dva vykoupili celej obchod…

   Mezitím dorazili Bourák, Ríša, Synáček a pak ještě na kole jedna Béčanda, jejíž jméno mi už nějak vypadlo z šišky… Jediná baba dorazila a to ještě z jiný třídy… Dohodli jsme se s Houmrem, že příště bereme stopařky…

   Poslední záchrana před smrtí hladem byl Anti, kterej měl dorazit navečír. Asi půl hodiny jsem běhal s mobilem po okolí a lovil signál, naštěstí úspěšně, takže když slíbil, že přiveze buřty a benzín, jal jsem se mu v euforii vlastnoručně vyrábět uvítací transparent. Moc se mi nedařilo, protože jedinej dostupnej matroš byla role hajzlpapíru a ta perforace mi dělala starosti i při mírným větříku…

   Tož jsme večír domlaskli Gambáče, co dotáh Míca a probírali s nově příchozíma, co je novýho. Zjistili jsme, že nic… Klidnej průběh večera rušil akorát Bourák. Prásknul na sebe, že dělá v nějaký americký firmě, radící lidem, kam maj vrážet svý úspory. Těšil jsem se, že těch 180 korun, co mám na účtě nějak výhodně investuju, ale když jsme chtěli, aby nám poradil, tak nás odbyl, že jeho služby stojej na hoďku 250 dolarů a neporadil nám ani prd… Škoda, že jsem zrovna neměl po kapsách doláče, takhle mi nezbejvá nic jinýho, než bejt dál chudej…

   Ráno jsme si už jen v klidu a pohodě posbírali každej těch svejch pět půllitrů a pomalu se roztrousili k domovu. Nevím, jak ostatní, ale my s Houmrem jsme ani trochu nebloudili, jelikož cedule s ukazatelem na Pardubice byly podstatně frekventovanější, než na Neratov…