Mezikamenní

Ve hřbitovní bráně jsem se prosmýknul mezi paní tlačící kolo a ovanul mě příjemný chlad. Vstoupil jsem do tmavého stínu stromů, šel pomalu, ve své veselé červené košili, se svou veselou hudbou ve sluchátkách mi hřbitov připadal veselý. Roztančené květiny, smuteční věnce a kytice, živé i strnulé v seschlosti, slunce prostupjící korunami stromů dělalo na rozpraskané asfaltové cestě flíčky. Prošel jsem kolem hrobu pětiletého kluka a mírný smutek nad krátkostí jeho života, který mě dloubl vzadu v hlavě se smísil s ušklíbavým roztrpčením nad nevkusem pozůstalých, kteří hrob opatřili černou balustrádou.Sedl jsem si na lavičku a nedalo se nesmát, když mi ve sluchátkách začalo hrát I Feel Good, tak jsem se culil a rozvaloval se na lavičce, ruce na opěradle doširoka roztažené a najednou kolem prošla skupina lidí v černém a já se trochu zastyděl za svůj úsměv a za tu barevnou košili a taky si pomyslel, že černá je moc slušivá barva, zvlášť ta černá šatů té slečny, a pak jsem aspoň posunuil písničku, bylo to to jediné, co jsem pro ně mohl udělat. Pak dolů z kopce sjížděl kropící vůz, voda cákala na všechny směry a tekla dolů až k bráně a řidič, když mě uviděl tak zabrzdil a mávnul na mě, tak jsem vstal z lavičky, aby mě nepostříkal a když projel už se mi sedat nechtělo, tak jsem se vydal do kopce, cítil ve vzduchu květiny a mokrý asfalt a sledoval kamenné desky, smutné anděly a kříže, šel po cestách hlavních i vedlejších, četl nápisy na kamenech a díval se do očí lidem na fotografiích. A kolem hrobů vojáků, smutně pravidelných, a kolem barelů s vodou s kapajícím kohoutkem. Až ke krematoriu.

Prostranství před budovou bylo dlážděné,v poledním slunci rozpálené a skoro nikde žádný stín, až na jedinou lavičku, na kterou jsem se posadil a která se prohýbala a kulhala. Sledoval jsem tu budovu a bavila mě ta majestátnost a symetrie a přitom nabytost symbolismem. K lavičce se přišourala stará paní v květovaných šatech a já si sundal sluchátka a dal na zem své věci, které zabíraly místo na lavičce. Zeptal jsem s jestli si chce sednout a ona, že ano, tak jsem se usmál a řekl, ať si dává pozor, že lavička je vratká a připadal jsem si jako bych to ani nebyl já. Paní si sedla a chvíli jsme mlčeli a já se díval na budovu. Pak se zeptala, jestli jdu taky na kremaci, ta otázka mě trochu pobavila, i když to bylo vlastně smutné. Řekl jsem že ne a ona hned tak co tady děláte. Tak jsem řekl, že jsem tu na procházce, popřemýšlet si a tak a už když jsem to říkal tak jsem si připadal jako blbec a ona řekla že je to teda dost morbidní dívat se jak lidi vylétají komínem. Tak jsem se to trochu snažil zachránit a řekl jsem, že studuju architekturu a přišel jsem si trochu zaobdivovat krematorium. A ona, obdivovat, neobdivovat, to je otázka, no jo ono je to vlastně chráněná budova, vlastně ani nevím proč, tady dole je cedule, vnučka studuje zahradní architekturu. A tak jsme se trochu pobavili o architektuře, ona chodí na vzdělávací přednášky a byl tam jeden architekt v Paříži, který stavěl kostel a nedostavěl ho a ona je z něho úplně pryč, ale na jméno si nepamatuje. Zkusil jsem Gaudího a uspěl jsem, tak jsem ji mírně poopravil, Gaudí je v Barceloně, a ona že už si vzpomíná. A pak, že smrt je vlastně jediná spravedlnost, kterou na světě máme a já dodal, že ta spravedlnost je někdy pěkně nespravedlivá a ona, že ta paní, co to má teď v jednu, že se dožila pětadevadesáti a její muž ještě žije a je mu o rok víc. Pak se podívala na hodinky a řekla tak už musím jít, už mi to začíná, vstala, popřála mi hezký den a ať dostuduju, květičkované šaty ji vlály ve větru a byla to taková hodná, milá, příjemná paní a hodný milý příjemný rozhovor. Pak přišly dvě starší paní a ta jedna říkala té druhé, ale co vy vy máte zuby krásné a pak něco o rakovině, tak jsem vstal a vyšel boční branou ven do světa.