Skřetí osud

UPOZORNĚNÍ: Pokud jste si toho ještě nevšimli, následující příběh patří do žánru FANTASY. Tímto prohlášením jsem zřejmě zapudil 90% potenciálních čtenářů, nicméně doufám, že zbytek vytrvá u mého příběhu až do konce. Opravdu bych rád věděl, co si budete o této povídce myslet.

Sotva veliký černý mrak zakryl slunce a krajina kolem obleženého města se ponořila do šera, začali jsme se šikovat k útoku. Bylo nás hodně. Oddíly skřetů všech velikostí, malými běsíky počínaje a svalnatými po zuby ozbrojenými skuruty konče. Celé zástupy zamračených obrů, vlekoucích gigantické obléhací věže. Mágové v černých pláštích, znalí těch nejmocnějších ničivých zaklínadel. A kousek nalevo se potácely páchnoucí postavy nemrtvých, jež černá magie vyrvala z náručí věčného spánku. Bylo nás hodně. Kolem městských hradeb se stahoval les kopí, stěna štítů a moře zakutých v brnění těl. Několik střelců již vypustilo první šípy směrem k opevnění, poslové smrti s černým opeřením ale zatím obránce nemohli ohrozit. Jejich čas však měl brzy přijít... Čekalo se jen na rozkaz k útoku. Až náš velitel, zakuklená postava pod vlající tmavou standartou, sešle své první kouzlo, vrhne se celá armáda proti městu jako ničivý příval, který smete vše, co mu bude stát v cestě. Alespoň si to všichni mysleli. Jen já jsem věděl své. Stál jsem v oddílu nováčků, horských skřetů průměrné velikosti, a nezúčastněně pozoroval budoucí bojiště. Jako zkušenému veteránovi mi byla přidělena vlastní jednotka a moji podřízení teď s úctou vzhlíželi k mému zjizvenému obličeji. Jen škoda, že si své funkce dlouho neužiji. Jestli vše dopadne jako obvykle, přijdu o svůj oddíl dřív, než slunce zmizí za obzorem. Několik mladých vojáků si polohlasně o něčem povídalo. Jeden z nich zkusil vyprávět sprosté vtipy, ale brzy toho nechal. Nikdo se nesmál. I ten tichý rozhovor brzy zašel přirozenou smrtí. Nervozita nováčků dosahovala vrcholu. Nebylo divu, čekal je přece první boj. A možná také poslední... Kdyby mí nadřízení věděli, nač jsem tehdy myslel, dali by mě na místě popravit. A přitom je jasné, že mám pravdu. Kolikrát jsem už takhle stál a čekal na povel k útoku proti městským hradbám? Kolikrát jsem se spolu se svými spolubojovníky vrhal proti kamennému opevnění? Mnohokrát, již dávno jsem přestal počítat. A kolikrát jsme vyhráli? Ani jednou. Vždy se něco stalo, něco, co z jistého vítězství učinilo katastrofu. Jednou na nás z týlu zaútočily nečekané posily, jindy smetl skřetí armádu magický artefakt nebo mocný lidský rek pronikl do našich řad a v krutém boji nám zabil velitele... Tato fakta se nedají vyvrátit. Mám s tím své zkušenosti, celých dvacet let již sloužím v armádách různých Temných mágů, toužících po světovládě. Bylo jich mnoho a přijdou další. Ale nemají žádnou šanci. Jednu věc teď vím jistě: v kraji kouzel, Faerii, nemůže zlo nikdy zvítězit. Jistě, občas dosáhneme dílčích úspěchů, ale na konci se vždy budou radovat lidé nebo ti proklatí elfové. A my, zlí skřeti, budeme pronásledováni a pobíjeni po stovkách odvážnými rytíři a bystrozrakými lučištníky. Smůla? Ne, tomu se říká osud. Skřetí osud. Vím dobře, že budeme pokaždé poraženi. A přesto i nadále bojuji v armádách Temných mágů. Proč? Nechci měnit strany. Jsem skřet a mým osudem je bít se pod černou standartou. Nemohu s tím nic dělat. A navíc, stále chovám v koutku duše jiskerku naděje. Že jednou se snad karta obrátí, že možná konečně okusíme vítězství a vrátíme lidem a elfům všechna příkoří i s úroky. Těším se na ten den a doufám, že se ho dožiji. Ze zamyšlení mě vytrhlo zadunění. Ohnivá koule seslaná našim velitelem narazila do hradeb a vybuchla v ohňostroji červených, oranžových a žlutých plamenů. Signál k útoku. Celá armáda na okamžik strnula, poté se první oddíly pohnuly kupředu. Nad plání se rozléhal válečný pokřik obrů. S povzbudivým úsměvem jsem se otočil k nováčkům: „Nebojte se, dneska jim natrhneme zadnici.“ Kolikrát jsem již tato slova říkal svým dřívějším spolubojovníkům? Kolikrát? Už ani nevím. Armáda Temného mága vyrazila do útoku. A má poslední myšlenka, než mi kolem uší zahvízdaly první šípy vystřelené z hradeb, byla: ‘Jaká katastrofa nás asi čeká dnes?’

---