Morcheba /koncept/

“A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jaká je to pro vás zásluha? Vždyť i hříšníci milují ty, kteří milují je.”

Autobus najel na koleje, útrpně pohozené v chladném a hrbolatém asfaltu. Zakýval se ze strany na stranu, jako starý unavený hroch a já jsem otevřel oči.

Vjížděli jsme do obce Dvůr Králové nad Labem. Na chvíli jsem spatřil věž kostela s hodinami, na kterých bylo za pět minut půl sedmé. Pak se mi věžička ztratila mezi chaoticky roztroušenými domky toho malého milého městečka. Kdysi jsem se tu narodil a vždy když jsem přijížděl na návštěvu za svými rodiči, sledoval jsem pobíhající obyvatele, jak se míhají po chodnících. Zvědavě jsem větřil, zda li nepoznám někoho ze svých milých spolužáků. Nikdy jsem žádného nepotkal, nebo možná nepoznal. Možná že ani nikdy neexistovali, možná bylo celé moje dětství velikým snem, že kterého postupně procitám.

Statný padesátník, který seděl vedle mne, ještě spal. Než usnul, měl neustálou potřebu hovořit. Všiml jsem si, že lidé mají neustále potřebu hovořit. Ticho je děsí. Ticho je smrt.

Tento muž jel na svátky navštívit svoji bývalou ženu do Trutnova. Trutnov bylo malé městečko, asi dvacet kilometrů od Dvora Králové. Byla tam zima a okolo samé hory.

“Jedete do Trutnova?” Udeřil na mne hned na okraji svátečně nakynuté Prahy.

“Do Dvora Králové.” Otázka odpověď, formální zahájení komunikace. Zřejmě mu bylo zatěžko zůstat sám se sebou.

“Já jedu do Trutnova.” Spokojeně zafuněl a prstem si zajel mezi ohryzek a uzel kravaty. Nebylo třeba aby jeho vědomá část věděla, že do Trutnova nedorazí. Nevěděl to on, nevěděl jsem to já a nevěděl to ani žádný z dalších cestujících tohoto autobusu.

“Jste Trutnovák.” Nevím proč mají lidé potřebu reagovat, vracet úder, komunikovat. Ten člověk mi byl lhostejný, nic jsem od něho nepožadoval, neznal jsem ho a ani jsem ho poznat netoužil. Přesto jsem ta slova vyslovil, s vědomím, že tím otvírám další komunikační spojení. Už dlouho jsem nevěřil na náhodné události. Věřil jsem, že vesmír má svůj pevný řád, byť se nám, nedokonalým lidským bytostem může jevit jako naprosto chaotická změť příčin a důsledků. Má li mít můj život smysl, musí mít svůj smysl i to, že tu sedím s člověkem, který mi chce cosi sdělit.

“Nojó,” usmál se Trutnovák. “Už patnáct let jsem ale Pražák…” Rukou s několika jaterními skvrnami setřel zamlžené okno a potom se prstem a palcem levé ruky krátce potáhl za zplihlý konec rudé kravaty. Ruce poté složil do klína. Na kalhotách se objevila drobná vlhká skvrnka, jak se o ně otřel vlhký hřbet jeho ruky.

“Před patnácti lety mi řekla: “Tak si sbal svých pár švestek a vypadni.”

“Kdo? Vaše žena?”

“Moje žena.”

“Vaše žena v Trutnově. A vy jste si je sbalil a vypadnul.”

“Byl jsem hrdý a myslel jsem si že jsem v právu.” Odpověděl zamyšleně Trutnovák.

“A nebyl jste?”

“U Hradce Králové?”

“No. Jasně.”

“Tam jsme jezdili s lodí. Můj otec byl jeden čas fanda do vodních sportů. Než to teda zakázali.” To byla docela příjemná asociace. Léto, motor našeho kluzáku, ladně svištícího po vodní hladině…ach..jo.. kde to je? Kdesi v šedé kůře mého mozku.

Muž pohlédl na svoje ruce, potažené povislou a unavenou kůží. Nestalo se mi ještě, aby mi někdo servíroval svůj vlastní život na cestě mezi Prahou a Dvorem Králové. Mluví – li na mne lidé, není pro mne ani tak důležité co mi říkají, jako spíše co “mi tím” říkají. Zatím jsem netušil, co mi tím muž sděluje a to byl snad důvod, proč jsem jej poslouchal.

“Byl jsem pár kilometrů před Plzní, náklaďák řval a já si akorát říkal, jaký to mám dobrý čas, když najednou zelená škodovka, stovka to byla, vjela do protisměru a pak se ozvala rána…” Mužovi ruce vzlétli jako nepokojný pár motýlů a zase spočinuli na stehnech, kde jim asi bylo nejlíp.

“Já si při nárazu vyrazil zub o volant a potom najednou takové divné ticho…”Trutnovák se odmlčel. Pokaždé když svůj zážitek někomu vyprávěl, stále se vracel do té chvíle. Alespoň jsem se tak domníval podle jeho obličeje, který vypadal pojednou zašle a šedivě. Jakoby se potáhl matným voskem pohřební svíce. Chvíli jsem přemýšlel, co a zda-li vůbec je třeba nějaké moji reakce. Pořád někdo někde umírá. No a co? Zase jinde se furt někdo rodí. Můžu pořád smutnit nebo se pořád radovat.

“Řidič to asi nepřežil že?” Poposedl jsem si na sedadle. Cestování v autobuse není nijak zvlášť příjemné. Je tu málo prostoru a mnoho cestujících. Ještě že nikdo nestál v uličce a nerýpal mne loktem v uchu.

“Nepřežil. Byl na místě mrtev. Ale byla tam ještě spolujezdkyně a tu odvezli do vojenské nemocnice v Plzni.”

“V Plzni? Vážně? Jak jste se tam proboha ocitnul?” Jeho zájem byl příjemnou pobídkou pro mé ego. Líbilo se mi, když měl o mne někdo zájem.

“Ach tak.” Muž se na krátký okamžik odmlčel. Domníval jsem se, že vyčkává, jestli o jeho story projevím další zájem. Projevil jsem.

“Aha, to měla docela kliku.” Poznamenal jsem. Řidič autobusu mírně zpomalil a sjel z dálnice směrem na Poděbrady.

“Snad. Je to ta žena, co za ní jedu.”

“Ale. To je zajímavé.”

Muž onu sličnou spolujezdkyni v nemocnici několikrát navštívil. Zpočátku z pocitu nejasné viny na celé události, později s nezastíraným zájmem, který nakonec vyústil ve sňatek.

Mezi lidmi je obvyklé, že konají spoustu rituálů. Rituál svatební je obzvlášť vypečený. Lidé se žení a vdávají proto, že to činili jejich předci. Také v tom hraje roli majetek. Inu to je vývoj lidského druhu. Jinak to nejde. Jsme takové nechlupaté opičky, které dělají to, co dělají ostatní, což je někdy podobné ozvěně, která se vrací skalnatým úbočím zpátky ke svému stvořiteli.

Jaké to bylo manželství? Obyčejné manželství, skládající se z mravenčí práce pro blaho rodiny, formulované tu mírnějšími, tu zase ostřejšími střety obou partnerů. Dovedu si je živě představit. Manželství obyčejných lidí jsou si podobná jako vejce vejci a všichni lidé jsou více či méně obyčejnými lidmi. Na počátku je víra. Po patnácti letech však pojednou víra zmizela a na její místo nastoupila prázdnota, kterou s ním však jeho žena nechtěla sdílet.

Znal jsem tu prázdnotu, byl jsem účastníkem tohoto cyklu.

“Rozvedli jste se?” Vložil jsem doplňkovou otázku. Autobus projížděl tím skvělým lázeňským městysem Poděbrady, aby si našel svoje místo, kde pár lidí vyvrhne a několik dalších polkne. Nedalo se říci, že by jeho odpověď pro mne byla nějak důležitá, nebo jsem si to v té chvíli alespoň neuvědomoval

"Jestli chceš od nás odejít, běž hned! Nikdo tě tu nedrží." Mužova tvář nabyla zlostného výrazu. Úsečný zlý tón proměnil jeho tvář ve škleb v předsmrtné agónii. Pak že neexistuje stroj času. Muž se nyní přemístil o patnáct let v čase dozadu, s lehkostí a graciézností.

Mlčky si tedy sbalil pár svršků a odešel, přetékaje smutnou zlostí, nemající adresáta. Odjel z rodného Trutnova do neznámé Prahy a tak nějak se tam ztratil. Nebo našel. Konec konců člověk nemusí čekat až do smrti, aby mohl pokračovat ve hře na objevování sebe sama.

Ten muž na sobě měl konfekční oblek se sepranými skvrnami od bůhví čeho, s  lesklou a velmi rudou vázankou. Vypadal dost nezdravě. Špatně se mu prý v zimě dýchalo - asi slabší srdíčko,"to víte.." Lukáš (jak se prý jmenoval) se rozhodl tyto vánoční svátky využít jako odysseuv návrat smíření. Chtěl uzavřít dávno vyhaslou kapitolu svého života, s klidem a lidským porozuměním. Alespoň jednou v roce jsme laskavé a smířlivé bytosti.

Měl dceru a ta zase pětiletého chlapce, který byl postižen hluchotou, což bylo samozřejmě smutné. Zatímco muž neustále hovořil, já už hodinu předstíral že spím.

Venku byla zima a sladký sníh. Okna se mlžila a přes uličku naproti mně na nich prstík desetiletého chlapce psal důležité poselství bůhví komu. Vypadal jako můj syn, jeho oči byli plné neklidu a zvědavosti, netrpělivosti a moudrosti. Na sobě měl červený svetr s bílými vzory, který se mu stále vytahoval nahoru a také mu vylézala z kalhot bleděmodrá košile, kterou se mu jeho těstovitově vyhlížející babička vytrvale, avšak neúspěšně snažila zastrkovat zpět do světle hnědých manšestrových kalhot.

"Nemůžeš sedět chvíli klidně?!" Prohodila občas naříkavým hlasem a nervozně se ohlížela po autobuse, jakoby hledala oporu v náhodných cestujících. Nikdo jí ji ale neposkytl. Lidé ospale mžourali a vypadali v mihotavém světle polozapnutých zářivek jako parta umrlců na školním výletě.

Autobus konečně zatočil na autobusové nádraží ve Dvoře Králové a muž se mi sesunul na rameno. Uvědomil jsem si, že je mrtvý. Rudá kravata mu vyklouzla ze saka a visela kamsi dolu mezi sedadla, jako dlouhý jazyk, který muž vyplázl na tento svět. Vrátil jsem ho opatrně na jeho místo a natáhl se nahoru pro tašku. Autobusové nádraží se za dobu co jsem jej intenzivně nevyužíval, vůbec nezměnilo. Jenom jakoby okoralo. To co mi kdysi připadalo velkolepé, nyní bylo provinční. Jakási smutná parodie minulosti.

Nevěděl jsem, jestli mám počkat až všichni vystoupí a pak oznámit řidiči úmrtí jednoho z jeho cestujících, nebo pospíchat na autobus a nechat ten objev na někom jiném. Poslední mi jede za pět minut. Mohl bych ho stihnout. Rozvažoval jsem a čas ubíhal. Lidé vycházeli do mrazivého vzduchu venku a mě nezbývalo, než se také zvednout.

******

Muž s černými kaštanovými vlasy vešel do panelového domu. Rozsvítil světlo a vydal se po schodech do prvního patra, kde bydlel. V chůzi si rozepnul hnědou koženou bundu. V prvním patře se zastavil, aby vyndal z náprsní kapsy papírové kapesníky. Jeden vytáhl a vysmrkal se. Nehty na rukou měl trochu mastné a na jejich koncích bylo tmavé lemování. Použitý kapesník zmačkal do malé kuličky a odhodil mezi zábradlím kamsi dolů do mezaninu. Vyběhl těch několik posledních schodů. Když došel ke dveřím, zhaslo světlo na chodbě. Mohl se natáhnout a rozsvítit, ale neudělal to. Vytáhl klíče, v slabém mihotavém odrazu venkovní svítilny našel ten pravý a snažil se jej vsunout do zámku. Chvíli bylo slyšet šátrání kovu o kov a hned nato se dveře rozevřeli dokořán. Do tmavé chodby prudce vteklo žlutavé světlo z bytu.

"Kdepak si byl?" Dveře otevřela žena okolo pětadvaceti let, na sobě měla béžovou imitaci kožíšku a v ruce držela pletené rukavice.

"Už jsme tam měly bejt před půl hodinou!" Její hlas byl rozrušený, byť lehce kontrolovaný, tak aby se příliš nerozléhal po tmavé prostoře domu.

"Prochy nemoch nastartovat, tak sem ho roztlačoval." Odpověděl muž smířlivým hlasem a chystal se vstoupit dovnitř.

******

Řidič autobusu se na mne vyčítavě podíval, když jsem mu sdělil skutečnost, že můj spolucestující zemřel. Ač provedl několik nesmělých pokusů o jeho oživení, nakonec se smířil s daným stavem situace a volal kamsi na dispečink, což jsem slyšel již z povzdálí, neboť jsem vyrazil na mrazivou cestu do Kocbeře, vesničky kdesi v Krkonoších, vzdálené asi šest kilometrů od Dvora. Pamatuji si, že jednou jsem už takto v mrazivé noci kráčel, tenkrát jsem ovšem byl trochu pod vlivem alkoholu a maje ruce v kapsách kabátu, při uklouznutí na zmrzlé cestě jsem upadl na bradu a nemohl jsem potom asi týden mluvit. Což konec konců nebylo až takové neštěstí.

Učil jsem se v Praze na provozního zámečníka a každý pátek jsem jezdil domů. Vystupoval jsem ovšem v Hořicích, kde studoval na zemědělské škole můj kamarád Jiří a tam jsme se ještě s partou jeho spolužáků opili a pak v povzneseném stavu dojeli krkonošským drakem do Dvora Králové. Tenkrát - jak si vzpomínám, jsem ve Dvoře lezl po osobních autech, stojících v ulicích. Jirkova spolužačka Vendula mě přesvědčovala že to není dobrý nápad a vím jistě, že jsem později již nic podobného nepodnikal. Domnívám se, že stimulem byla právě Vendula, jež byla fajn. Pokud se opila, byla dobrým sexuálním příjemcem a ostatně první ženou, které jsem mohl nahmatat klitoris. Událo se to v bývalé svazácké klubovně a můj prst tehdy prvně pronikl mezi stydké pysky nějaké ženy. Byl to příjemný erotický zážitek.

Cesta byla kluzká a po stranách byli zbytky nahrnutého sněhu. Čekal jsem, kdy mne nějaké auto srazí. Jeli asi tři, dvě mne minuli a to třetí - modrý vartburg zastavil, což byla asi ta nejpříjemnější chvilka za celý dnešní den. Ještě ráno jsem byl otec rodiny, obyvatel města Plzně, sledoval jsem MTV a poslouchal Eminema a jeho "Without me". Vzpomněl jsem si na to, když jsem vstoupil do modrého varťase, protože ta samá píseň zněla i uvnitř.

Pocítil jsem soucit s lidmi, kterým muž v autobuse svým skonem narušil časový harmonogram.

Řidič wartburgu byl muž s kaštanovými vlasy, na sobě měl koženou bundu s mastným flekem na zádech a vedle něho seděla jakási žena v imitaci norkového kožichu. Hodně špatná imitace a špatný den pro ně. Celých deset minut mlčeli a bylo mezi nimi cítit napětí. Vím že světští lidé tím trpí, ale domnívám se, že není na mě, abych si s tím dělal hlavu.

Vystoupil jsem v tmavé vesnici Kocbeře a sledoval, jak se vzdalují zadní světla wartburgu. Ve vzduchu byl cítit odporný zápach jeho zplodin. Vzpomněl jsem si, že auto spotřebuje na tisíc kilometrů množství kyslíku, jako člověk za celý rok. OH, jaký to úsporný biologický tvor. Faktem je, že někteří naopak spotřebují za rok několik aut. A proč konec konců ne? Dávají práci těm co je vyrábí. Takový pěkný konzumní řetězec vytvářejí.

Dům kde jsem prožil svých prvních patnáct let tohoto života byl nedaleko. Stál ve tmě jak smutný sarkofág, už nejméně sto let, vybudován rukou německého starousedlíka. Později byl onen stavitel aktivním komandem nových pořádků - krátce po té hrozné válce - oběšen na stromě, který jsem právě míjel. Mnohem později, někdy v sedmdesátých letech, se u dveří domku objevila jeho dcera.

Lámanou češtinou vysvětlovala, že se v tomto domě narodila.

“Běžte…Tady nemáte co dělat…” Můj otec jí hnal ode dveří "sviňským" krokem, v pochopitelné obavě o své hnízdo. I tenkrát strom jen přihlížel. Byl mohutný. Domnívám se, že by se dalo na jeho pevné větve pověsit mnoho lidí a strom by to ani nepocítil. Dál by lhostejně přihlížel lidskému počínání a kýval mu svými mohutnými větvemi. Zastavil jsem se pod ním. Kolem bylo ticho. Vítr klopýtal po větvích stromů, občas přinesl psí zaštěkání, nebo zvuk motoru spěchavších cestujících.

Síla stromu byla přímo hmatatelná. Dotkl jsem se vrásčité kůry. Kdysi byl celý tento strom maličkým semínkem. Semínko zmizelo a je tu strom. Strom zmizí a bude tu… Cítil jsem pocit semínka, jeho smrt, měnící se v život, strach a odevzdání, zem jako dobyvatele i vlhký a přijímající klín. Hlavou se mi mihla vzpomínka na ayhuascový sejšn v chorvatsku, kde jsem byl umírajícím semínkem, zemí, sluncem i silou pohybu.

"Nikdy nezemřeš" zašeptal strom. Otevřel jsem oči. Vítr, větve, tma, moje unavená mysl, to vše dohromady tvořilo harmonii, která ke mě promlouvala. V nitru se mi rozhostil pocit vítězství. Stoupal po páteři směrem nahoru. Had se probouzel ze svého spánku.

Vykročil jsem s úsměvem k brance. Ucítil jsem pod chodidly praskající ledový škraloup. Energie kterou jsem uvedl do pohybu, se mi vymkla na chvíli z kontroly a já cítil, jak mi noha na kluzkém podkladu ujíždí dopředu. Mozkový kmen, ten mozek ještěra, ano, ten který tak často rozhoduje za nás, zvýšil svoji činnost a vyslal prvé na pomoc i druhou nohu, aby udržela ztrácející rovnováhu, jakož i moji domnělou důstojnost. Vše jsem to pozoroval v bezčasém mžiku, trvajícím několik milisekund. Přispěchavší noha ale na ledu také uklouzla. Ruce se mi rozletěli do stran. Uvědomil jsem si, že stále pevně třímám svoji tašku. Tvrdě jsem dopadl na pravou stranu hýždí a hlavou jsem se zabořil do umrzlého sněhu. Otevřel jsem do široka oči. Všude byla úplná tma a nahoře hvězdy. Už jsem za ta leta ve městě zapomněl, jak vypadá skutečná obloha. Dech se člověku zastaví, zoufale by chtěl - cosi uvnitř by zoufale chtělo udržet tu krásu, zmocnit se ji pro sebe, ego hmatá, lape, ale na tu nádheru nedosáhne. Uvědomí si ji občas, při pádu na ledové krustě a trvá jen několik sekund, než si všimneme, že nás studí prdel a že tu konec konců nemůžeme ležet věčně. Zvedl jsem se zase na nohy a trochu kulhajíc jsem došel těch pár kroků k brance. Za okny jsem tušil chlad a prázdnotu. Možná byla kdesi hluboko uvnitř mne.

******

Modrý wartburg vburácel do podhorského města Trutnova, pod bedlivým dozorem Krakonošovým. Přejel třídu Legii a zastavil před hospodou "U pavouka". Uvnitř sedělo několik štamgastů a popíjelo nejlevnější dvanáctku - Krakonoše za 12 Kč. Byla hořká a svému účelu posloužila.

Muž se ženou vystoupily. Muž vytáhl z kapsy bundy balíček startek a zapálil si.

"Tak poď už" sykla žena. Přešli silnici a zazvonili na jeden ze zvonků u dveří menšího panelového domu.

"Ano?" Ozvalo se chraptivě z mluvítka, přes které se stejně tak jako přes tlačítka zvonku táhl jakýsi "Tag" - někoho, kdo měl pocit, že má světu cosi sdělit, ale že nechá na něm, ať si láme hlavu s tím, co to vlastně má být.

"To sem já mami!"Ano, zcela jistě tam byl vykřičník. Hlas ženy v imitaci byl kategorický. Byla to jedna z dcer své matky. Ozval se bzučák a muž se ženou vstoupili dovnitř. Na schodišti se rozsvítilo a kdesi nahoře se otevřeli dveře. Ve druhém patře muž odhodil cigaretu na špinavé dlaždičky a v chůzi ji bezmyšlenkovitě zašlápl. Vstoupili do bytu ve třetím patře. Na chodbě po nich zbyl jen slabý cigaretový zápach. Špatně zašlápnutý nedopalek vysílal do tmy svůj tichý signál pomíjivosti.

Muž se ženou si v předsíni bytu sundávali svrchní část oděvu a boty, poznamenané slanou břečkou z ulice. V obyvacím pokoji svítila obrazovka a na ní někteří lidé soutěžili o to, kdo je z nich ten nejchytřejší. V pohovce naproti seděl asi pětiletý chlapec. V ruce potřísněné jakousi hnědou pochoutkou držel ovladač jako královské žezlo.

Zvuk u televizoru byl zeslaben. Chlapec jej nepotřeboval, protože byl hluchý.

******

Uvnitř byl cítit vlhký zápach plísně. Dům byl promrzlý na kost. Bylo na mě, abych jej trochu rozehřál. Zapnul jsem elektrický spínač a rozsvítil na zápraží. Baterka tu žádná funkční nebyla a v kůlně s dřívím byla tma. Nahmatal jsem tam několik polen a přinesl jsem si je na zápraží. Kovovou sekyrkou ruské výroby, kterou si onehdy matka přivezla jako suvenýr z dalekého Kieva, jsem se jal vytvářet třísky.

Naposled jsem vyráběl třísky na oheň v Plzni na chatě tchána. Chtěli jsme si zatopit v krbu a já jsem vzal polínko, zapnul elektrickou pilu (ruské výroby) a přiložil dřívko ke kotouči. Dřívko se zaseklo a zuby se hladově zakously do mého levého prsteníku. Kus masa visel na kousíčku kůže, já jsem nevěřícně hleděl na to nadělení a pamatuji se, že mi v hlavě vytanula jediná myšlenka: "a jak to bude s moji kytarou?" Moje žena - lékařka - zhodnotila situaci, posadila mne do naší škody 120 a vyrazila se mnou do nemocnice. Ruku jsem měl zabalenou do pleny některého z mých dětí a neměl jsem odvahu se podívat jak se situace má.

Moje žena je výborná řidička. Vlétla do nemocnice jako tajfun, vytáhla z dřímot doktora sloužícího na ambulanci a vůbec brala celou situaci velice vážně, za což ji budu navěky vděčný. Neměl jsem nikdy tu schopnost prožívat věci okolo sebe na tak vysoké úrovni.

Jako každý muž, zpočátku jsem v opačném pohlaví hledal matku. Podařilo se mi to dokonale. Moje první žena byla dokonalá matka. Moje, jakož i všech lidí této planety. Bylo to její prokletí i požehnání, jak už to většinou bývá.

Zatopil jsem a vyštrachal ještě elektrický radiátor. Zalezl jsem v oblečení pod peřinu a naslouchal bzukotu ventilátoru a praskotu ohně. Teplo bojovalo s chladem a zatím nebyl znám vítěz. Připadal jsem si jako Robinson na opuštěném ostrově. Litoval jsem sebe, jakož i všechny, kteří se mnou byli nuceni přijít do styku. Nemohl jsem plakat, už hodně dlouho jsem nemohl plakat. Schopnost pláče ze mne byla vypleněna pro blaho mé osobnosti. Zatlačil jsem ji na žádost svého okolí kamsi hluboko do svého vědomí, jako cosi nepatřičného, cosi co svět okolo mne nechce vidět.

Dar pláče jsem musel odmítnout, dříve než jsem se dozvěděl o jeho významu pro sebe. Dar zlosti jsem však odmítl již vědomě. Můj otec byl velice zlostným mužem. Snadno se rozčílil a zase se snadno uklidnil. Vždy jsem si říkal, že nebudu jako on. Protože nic pro mne nebylo větším utrpením, jako když se na mne někdo zlobil. Byl jsem citlivý na tu negativní energii a ona mi působila bolest. Rozhodl jsem se, že zlost a nenávist nikdy nevypustím do arény svého bytí. Už jako malé dítě jsem věřil, že mohu být tím čím chci být já, že nejsem determinován čímkoli vnějším, ať jsou to geny či prostředí.

Vstal jsem a vypnul elektrický ventilátor. Teplota již byla snesitelná a vrčení motoru mne rušilo v melancholicko sentimentálním sebetrýznění, ala Laurence Sterne. Zavrtal jsem se opět pod peřinu. Uvědomil jsem si, že se mi chce močit. Nechtělo se mi do té zimy. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi viděl močit otce do umyvadla u dveří. Vím že mu to připadalo nepatřičné, protože se to přede mnou snažil zakrýt. Dodnes jsem však nepřišel na to, proč je to tak nepatřičné. Odpad z umyvadla končil v příkopě u cesty. Vstal jsem a vymočil se do umyvadla. Spláchl jsem svoji zlatistvou moč teplou vodou z bojleru.

Ke své moči jsem měl poměrně kladný vztah. Moje žena mne zasvětila do tajů urinoterapie a byť jsem měl zprvu pocit, že vypít svoji vlastní moč je něco jako zabít spící matku, konec konců to fungovalo a to bylo to hlavní. A vlastně není nic, co bych nedokázal vypít, pokud z toho mohu mít nějaký prospěch.

A propo já... Já jsem souhrnem milionu bytostí, jakýsi správce, ebiteb, rozhodující co je pro nás jako celek dobré, co ne, jsem mozek, nebo vlastně ne, říkám přeci můj mozek, tedy čí, kdo je na první metě, co to vlastně jsem... - Tady někde jsem usnul a tok zmatených myšlenek tím byl pro dnešek definitivně přerušen... No a co.

Poprvé jsem se setkal s ebitebem v nikdy nevydané práci Tomáše Akvinského. Před napsáním svého základního díla "Summa theologiae", díla tak důležitého pro vývoj katolické dogmatiky, napsal krátkou báseň "Ebiteb a stěžníci" (1243) Přesné znění si už nepamatuji, ale bylo to něco jako:

Báseň přežila pouze díky ústnímu přenosu přes několik generací a bůh ví, že o identifikaci tohoto dílka mi nikdy ani v nejmenším nešlo. Důležité pro mne bylo slovo Ebiteba a Amiteba.

Kdysi dávno totiž, když jsem experimentoval s holotropním dýcháním, jsem měl vizi o dvou protipólech jednoho celku, Ebitebe a Amitebe. Nešlo o pohlaví. Jednalo se o aspekt dvou rozdílných energii, které se na počátku velkého třesku rozdělili a v jejichž spojení je ukryt smysl veškerého universa. Jing a Jang, den a noc, to vše jsou jejich aspekty. Spatřil jsem i symbol Ebitebe. Byl to buddhovský lvíček v jakémsi hořícím kruhu. Symbol Amitebe mi bohužel nebyl znám. To je už sedm let. Smířil jsem se s tím, že některé věci v mém životě mi dávali smysl až o mnoho let později. Toto byla jedna z nich.

******

--

Na zastávce mrznul mezi jinými také Martin. Špatné boty, špatné oblečení, špatný den. I Martin se podíval na hodinky. Už před deseti minutami měl autobus odjíždět a zatím tam stojí a řidič dělá bůhví co. Kretén jeden bezohlednej. Martin cítil, jak mu nenávist k řidiči stoupá hrdlem nahoru a dusí jej. Tak už pojeď, štěbetala jeho mysl, jakoby jej mohl řidič slyšet. Martin přešlapoval na místě a cítil, že prsty na nohou jsou již necitlivé. Měl si vzít nějaké lepší boty, ale kdo mohl tušit, že tu bude trčet. Vysílal nenávistné signály směrem k temnému autobusu.

Konečně spatřil řidiče, jak přichází zezadu a usedá za volant. Teď konečně vyrazí. Ale řidič se kamsi nahnul a vyndal láhev minerálky. Martin zasyčel, oči upřené na řidiče, jakoby jej chtěl hypnotizovat. Konečně se ozval zvuk startovaného motoru. Martinovi zněl jako rajská hudba. Cítil jak se jeho hněv proti řidičovi obrací ve vděčnost. Jak se autobus rozjel směrem k zastávce, cítil oddannost k tomu poslovi, tomu andělovi, který jej vykoupí, již za nekolik vteřin jej vykoupí z jeho utrpení. Autobus elegantním obloukem najel před netrpělivý hlouček lidí. Zastavil a otevřel dveře. Martin zasunul pravidla bontonu kamsi hluboko a daleko a vmáčkl se jako první do otevřených dveří.

Zkřehlou rukou se snažil z peněženky vyjmout požadovaný obnos. Přímo cítil tlak zbytku potencionálních cestujících. Uvědomil si, jak jej v duchu proklínají za jeho nešikovnost a snažil se celou operaci urychlit. Kovová dvacetikoruna mu však vypadla a zakutálela se kamsi pod sedadla. Chvíli rozvažoval, má li se jí vydat hledat, ale pak vyndal dvouset korunovou bankovku a podal ji řidiči. Dostal jízdenku, nazpátek a pak se chvatně vydal hledat toulavou minci. Bylo mu pojednou strašné horko, ale chtěl minci nalézt dříve, než bude autobus obsazen.

******

Přicházeli pomalu průsmykem mezi kopci jako lidé, kteří jsou neradi, že končí jejich pouť. Jedenáct mužů oblečených v bílém, sandály zaprášené od křídových kamenů na cestě, okraj šatu ztmavlý prachem, na tváři starosti.

Ježíš se díval na město s láskou. A toužil po něm. Až dosud se je vždy snažil získat a cítit s ním

...a Jeruzalém se vysmíval a pochyboval o upřímnosti jeho snah. Teď se ho město bálo - alespoň jeho malá, ale významná část a ukládalo mu o život. Večerní vánek pohyboval jeho šatem a deset apoštolů se dívalo na jeho tvář ve snaze vyčíst z ní něco jiného než zármutek.

Takže byl Ježíš tak jako ostatní lidé, ve vleku svých tužeb, tužeb ovládat pořádek a chod veškerenstva na této zemi, panovat jen silou myšlenky, čisté do míry čistoty svého nositele. A proč konec konců ne? Je tu pro všechny to velké sladké jablko, každý muž má právo zkřížit své kopí s párátky ostatních. Všichni hrajeme své hry.

Bylo šedivé ráno. Kamna byla vyhaslá a studené stránky knihy mne studili do prstů. Nikdo nám nemůže sdělit něco co nevíme. Je - li příliš brzo, nepochopíme. Je - li příliš pozdě, neoceníme. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté postele, ale cítil jsem, že rozdíl mezi teplotou mého červeného nosu a ostatních částí těla je již tak veliký, že se stává nesnesitelným.

Vstal jsem a vzal z chodby kyblík od vazelíny, který byl ze čtvrtiny zaplněný popelem. Vymetl jsem z kamen zbytek včerejšího popela a rozdělal nový oheň. Našel jsem nějaké plesnivé sáčky s čajem a hodil je do hrnce na plotně. Proštrachal jsem trochu skříňky a objevil ještě zbytek okousaných špaget. Pravděpodobně tu přeci jen nějací obyvatelé byli, jen o sobě nedávali příliš znát. Asi měli s lidmi špatné zkušenosti.

Pamatuji se, že když jsem byl malý chlapec, měl otec vzduchovku, se kterou dokázal dlouhé minuty nehnutě sedět na židli a v příhodný okamžik vypálit brok do nebohé hladové myšky. Nelovil z hladu, spíše opět chránil dobyté území.

Podlaha ze starých parket popraskávala, jak jsem přecházel po kuchyni. Byla to místnost čtyři krát tři metry, která nám sloužila jako kuchyň, jídelna, obývací pokoj a mému otci jako ložnice a někdy i dílna. Na severní stěně byla stará a ošuntělá kuchyňská linka, která patřila v době své slávy některým z bohatších příbuzných. Jako malý chlapec jsem dědil vše po svém starším bratrovi, jako dospělý jsem dědil po konzumnějších příslušnících rodiny. V domě byla ještě studená koupelna a bývalá ložnice s tisíce skříněmi, ve kterých měla moje matka nashromážděny různé hadříky co se jí všelijakým řízením osudu dostaly do rukou. Vlastně tu byli ještě dvě místnosti, které ovšem nebyli příliš obyvatelné, alespoň nyní v zimním období, kdy plíseň a prach nadmíru dráždili můj městský nosík.

Popíjel jsem si čajík, přikusoval osolené špagety a zdálo se, že mi konec konců nic nechybí.

"Všechno co potřebuješ máš neustále na dosah." Zaznělo mi v hlavě. Oblékl jsem se a šel jsem na dvorek do chlívku pro trochu uhlí. Moc ho nebylo, ale na pár dní vystačí. A potom? Kdoví co bude potom? Já tedy rozhodně ne.

Strop místnosti byl zakryt obrovským šátkem s esoterickými vzory, uchyceným po stranách lněným tkalounem ke hřebům ve zdivu a visící vprostřed směrem do středu místnosti, jako obrácená pyramida. Pod ním bylo dřevěné pódium, a na něm stála rozměrná postel. Pódium bylo větší po celém svém obvodu než postel a na okraji mělo vyřezávané zábradlí. Dolů k podlaze vedly široké dřevěné schody, vyleštěné a trochu prošlapané ve svém středu.

Postel měla rozměry dvakrát tři metry a přes celou matraci byl přehozen černý vlněný přehoz s bílými hvězdičkami. Na něm ležela mladá žena s pravidelnými rysy v obličeji a křehkou postavou. Prsa i když ležela na zádech, tvořila pěkný pevný tvar, což hovořilo pro silikonové šílenství a nebo vynikající práci "Univers".

Ruce měla nad hlavou, pokrytou krátkými hustými bílými vlasy a obě spočívaly jako dva ospalí hadi na okraji obří pelesti, s prsty směřujícími kamsi do sytě svěží zeleně koberce.

Jemné tetování čínského draka, umístěné nalevo od pupíku, se v ladné křivce smýkalo směrem k pohlaví a ocas draka se ztrácel kdesi v tenké lince pečlivě upraveného ochlupení, uhlově černého zabarvení.

Dívka měla nohy mírně pokrčené, tak že kolena byla asi 40 centimetrů vysoko a 63 cm od sebe. Kůže byla hladká, jemná a porostlá světlounce stříbrným chmýřím.

Krásné štíhlé nohy byli zakončeny chodidly, na kterých se pohupoval stříbrný řetízek.

Nehty byli nalakovány slabě modrofialovou barvou a na levém malíčku se barva již mírně odírala. Nehty na rukou byli bez laku, čisté a upravené.

Dívka otevřela zarudlé oči a pohlédla na muže, který seděl v tureckém sedu po jejím levém boku. Bylo mu 41 let, měl svěží snědou pokožku, krátce zastřižené vousy a světle hnědé kaštanové vlasy ke krku. Na něm se mu houpal zlatý křížek. Jak se vrtěl aby odklepl popel z jointu, křížek se mu přilepil nad pravé ňadro. Vtáhl se zavřenýma očima kouř do plic a zadržel dech. Dívka natáhla ruku, ale muž jí neviděl. Čas se jakoby zastavil. Ležící dívka s nataženou rukou, jako by vyzívala osud k příchodu a muž, sedící bez pohnutí, nahý a urostlý, oba vyplaveni sem, daleko od klokotu velkoměst, vyvržené naplaveniny zvyků a rituálů.

Hudba zněla prostorem a chloupky na mužově těle tančili tanec souznění a harmonie. Otevřel oči a podal jointa dívce. Kouř vyfoukl směrem k symbolům na šátku, který pro něj nyní byl barevnou hostinou. Vnímal barvy a pocity které vznikali jak vlnky na pobřeží, nechal je sebou procházet kamsi dál a hlouběji. Položil ruku na drobný pupík dívky. Ucítil hladkou a teplou kůži, svoji ruku, která se spojovala s tělem dívky, rozeznával mizení pomyslné hranice mezi dívkou a svou rukou.

Potáhl znovu z podaného brčka a podával jej dívce. Dívka se nepohnula, jenom se usmála a rukou udělala plavný pohyb, jakoby svou dlaň s prsty vypustila do krátké taneční kreace. Ruka opsala ladný oblouk a vrátila se zpátky na pelest jejich lože.

Muž odložil zbytek smotku do popelníku ve tvaru ploché mušle. Trochu popela se při tom vysypalo na deku. Sklonil hlavu do klína dívky a ta přivřela s lehounkým úsměvem oči. Propnula celé tělo do luku, aby energie mohla proudit do všech meridiánů. Cítila se jako list unášený proudem vlídné řeky, směrem k laskavému lůnu mohutného oceánu.

Ucítila strniště muže na svém ohanbí. Úsměv opět nakrátko roztančil její tvář. Položila mu ruce zlehka a něžně na hlavu. Muž vdechoval vůni vlahého pohlaví a něžně jej rty kontaktoval. Jazykem a celými ústy poznával tvar, chuť a energii klitorisu sladce vrnící dívky. Jak se nořil jazykem do pochvy, ucítil erekci. Čas se zastavil a nebylo kam jít. Bylo jenom jedno dlouhé teď a tady.

Za okny se probouzelo ráno a zvědavě nahlíželo, jak mužovo tělo přikrývalo křehké tělo dívčino, jako sněhové vločky se polibky tříštili o vlhkou kůži bělovlasé dívky. Její slabé mručení bylo jako tichá píseň harmonie a odevzdání.

Když do ní muž vstoupil, ucítila mohutný příval energie, který ji přeběhl po páteři směrem k hlavě. Musela se několikrát rychle nadechnout, aby nalezla rovnováhu. Křehkou rovnováhu na pokraji orgasmu, onoho záblesku boží přítomnosti. Vydechla vzduch z plic a pomocí bránice vytlačila zbytek. Hudba ustoupila do pozadí a cítila jak se rovnováha vrací. Pustila do plic čerstvý příval vzduchu, nejprve do spodní části břicha a postupně nahoru. Jak se plíce zaplňovali kyslíkem, vzrušení, jako nekonečná spirála opět stoupalo do nebeské výše. Těsně před vyvrcholením opět prudce vydechla. Muž se ani nepohnul. Nehnutě byl vetnut do křehké dívky a vnímal jenom stahy její pochvy. Dívka ač jakoby se ani nepohnula, přelévala energii z muže do sebe a zpět. Cítila jeho srdce, jak pulsuje uvnitř ní, v naběhlých žílách jeho penisu.

Muž cítil jak mu od kostrče vzhůru stoupá horká bolest. Slastná, opojně horká bolest. U pupku se zastavila. Muž si uvědomil, že má nohy křečovitě napjaté a třesou se mu vysílením. Uvolnil je a horký had se vydal páteří vzhůru. Nekonečně pomalu se pánev muže vzdalovala od pánve ženy. Cítil vnitřní teplo dívky a ztratil poslední vzpomínku na to čím nebo kým je, nebo byl. Byli jen dvě energie, které kolem sebe kroužily, prostupovali jedna druhou, spojovali se, rozdělovali a těla, jejich identity zmizeli kamsi do bezčasového prostoru.

Oba zemřeli bez slůvka odporu, odešli rovnou do nebe, aniž by cokoliv tušili. Nebyl tu nikdo kdo by hodnotil, soudil, nebo rozmýšlel. Byl tu jen dlouhý orgasmus, natažený vykouřeným THC do hloubky a výšky.

"Etien." Muž řekl jméno dívky klidným a tichým hlasem. Ležel hlavou u hlavy dívky. Dívka možná spala, možná ne. Měla zavřené oči a nehýbala se. Jen znak "ebitebu" na stříbrném řetízku levé nohy se hýbal v rytmu jejího srdce, pumpujícího krev do cévy pod kůží, dávaje tak najevo její přítomnost na tomto světě.

******

Oblékl jsem si na sebe nějaké staré hadry a vydal jsem se do kůlny, abych naštípal další dřevo. Bylo ho tu dost. Moje matka, ještě když tu bydlela, si dělala spoustu zásob. Hodný pan Sychera se postaral o nařezání a konec konců i o matku. Po smrti otce se odstěhovala k němu do Dvora Králové, kde žijí v domku u zoologické zahrady, což má jistě nějaké výhody, byť si momentálně neuvědomuji jaké.

Nasekal jsem nějaké dříví a vydal se na obhlídku zahrady. Moje a sousedova zahrada nebyla oddělena plotem. V rohu zahrady, kde byla nevysoká hromádka kompostu, byl nafoukán bělavý sníh a tvořil malé pohoří. Vítr jej vždy nafoukal do tohoto kouta a já jsem jako dítě skákal do peřiny měkkého sněhu, promočený a zarudlý...

Ozvalo se skřípnutí dvířek u souseda, jakéhosi malíře z Prahy, který tu trávil mnoho času bůhví čím a bůhví s kým. Na zahradě vedle té mé měl postavenou boudu z prken, jejíž dveře se zprudka otevřely. Pára která se vyhrnula zevnitř ven, mi napověděla, že se jedná o saunu, nebo něco podobně horkého.

Ven vyběhlo asi pětadvacetileté děvče, s bílými, krátce střiženými vlasy a jakýmsi tetováním, které se ztrácelo mezi chloupky uhlově tmavého klína, sestřiženého do svislé čárky. Nebo snad vykřičníku?

Jsem si jist, že její oči zaznamenali mou přítomnost, výraz ve tváři se jí však vůbec nezměnil. Jak probíhala okolo mne, uvědomil jsem si, že tetování je čínský drak a že je mi nějaký povědomý. Směřovala zcela jistě k sněhovému pohoří. Od jejich bosých nohou odletovali kousky sněhu. Cítil jsem jak mi vlhké vločky spočinuli na tváři. Její hýždě kolem mne prolétli ve vzdálenosti několika centimetrů. V běhu se odrazila a jako dravá šelma vyskočila, prolétla mrazivým vzduchem a zabořila své tělo do křupavého sněhu.

Odhadoval jsem, že zvuk který přitom její hrdlo vydávalo, byl projev nezmírné rozkoše. Konečně na mne pohlédla a na tváři se jí rozlil mírumilovný úsměv chycené laně, hrdé a krásné. Soused se vyřítil nejprve v závěsu hned za dívkou, ale jak mne spatřil stát jako solný sloup v zasněžené zahradě, zarazil se a omezil se na nabírání sněhu ze země a masírování růžolící pokožky.

"Já jsem Samuel." Podíval jsem se na dívku a přitom jsem zavrtěl hlavou ze strany na stranu.

"Shapiro, už si viděl někdy takový oči?" Otázala se hlubokým a přeci křehce ženským hlasem dívka ve sněhu.

"Neviděl Etien. Co kdybychom toho kouzelníka pozvali na večerní quicken?" Etien se na mne podívala.

"Přijde rád. Viď Samueli?" Znovu se usmála. Z jejího výrazu nebylo možné odvodit, že leží ve zmrzlém sněhu, na konci roku 2002

Pohlédl jsem na Shapira. Jeho tvář pro mne byla nečitelná, ale oči byli klidné a jasné.

"Buď tam kde jsi šamane." ten hlas jakoby patřil někomu mnohem staršímu. Medově tekoucí v chraptivé hloubce ženské přirozenosti. Ohlédl jsem se a naposled pohlédl do jejich očí. Na okamžik jsem měl pocit, že jsem v nich objevil pobídnutí k něčemu, ale netušil jsem k čemu. Slyšel jsem ještě jejich hovor, ale nerozuměl jsem o čem debatují. Za chvíli zmizeli v domě a já konec konců promrzlý na kost také.

******

Quicken (kwiken) byl název pro činnost, pro níž český ekvivalent by mohl být "oživení". První kwiken party jsem absolvoval asi tak před osmi lety. Spočívalo ve vdechování oxidu dusného z bombiček na výrobu šlehačky. Plyn byl lidem nazýván ze zřejmých důvodů Rajský.

Dalo se při jeho použití zažívat změny vibrační úrovně vědomí. Z počátku byli informace ve střízlivém stavu nepřístupné, ale člověk je odolný organismus a mozek plynu brzy přivykne. Je dobré projít průpravou jogína, nebo dlouholetého huliče, protože je důležité co nejdéle v sobě udržet onu zázračnou substanci a je nasnadě, že plíce se nedostatku kyslíku poněkud vzpečují. Působení je velice rozdílné, podle toho, na jaké úrovni vědomí se právě nalézáte. Viděl jsem různé reakce, od hloupého chichotání začátečníku, po zasněné pohledy zkušených, či dravého vzestupu mistrů. Je zřejmé, že plyn bylo možno využít dobře k práci s vědomím, ne snad s takovou razancí jako LSD, ale na druhé straně s velice rychle odeznívajícími účinky. Tak jako u ostatních psychedelik, bylo důležité při settingu prostředí a společnost. Byla - li vaše mysl ještě křehká, nebylo radno kwikovat s neznámými lidmi. Na druhé straně jste se nedopouštěli žádného trestného činu, plyn si bylo možné opatřit legálně a v dnešní době je dokonce nabízen na techno párty z bomb v balóncích. Uživatelé sice nemají ponětí o principu a dopouštějí se spousty chyb, nicméně plyn nakonec každého postrčí na jeho cestě, ať již vede do pekla či do nebe. Osobně jsem dával přednost používání bombiček než balónků, neboť při jejich výměně bylo zapotřebí zapojovat obě hemisféry a účinek byl tak trvalejší. Na druhé straně jsem se v Bohnicích setkal s lidmi, kteří plyn vinili ze své situace. Ale tak je to u všech drog. Lidé si neuvědomují, že droga z vás nemůže nic udělat. Pouze odkryje to co v sobě máte pohřbeno. Odstraní škraloup společenské přetvářky a obnaží vaší přirozenost, což je přiznávám často dosti tristní pohled. Ještě jsme jenom nepatrně vzdáleni od svých zvířecích předků.

K požití bombiček se používal tak zvaný sledge (sledž - saně), což byla většinou sodovková láhev z umělé hmoty. S těmi na šlehačku, kovovými, jsem neměl příliš dobré zkušenosti. Viděl jsem i upravené sledže, s filtrem, zamezujícím vdechnutí nečistot, které se při výrobě do bombiček dostávají, ale byl jsem ze staré školy a nebylo to prostě už ono. Nejlepší bylo mít sadu Sledžů, v různých barvách, podle čaker, které jste právě ladily. Dále někoho, kdo ovládá automatickou kresbu, aby rovnou zakresloval, jak na tom jste.

Kwikování bylo něco jako otevírání dveří do hlubin vaší duše, nikdy jste nevěděli co otevřete a většinou jste z toho neměli moc dobrý pocit, dokud vám nedošlo, že o to jde. Byla to jedna z mála účinných metod, jak získat kontrolu nad svou myslí, nad svým prohnaným egem.

Nic co jste zažily, nebo zažíváte není skutečnost. Ani pomocí rajského plynu ji nenaleznete, ale alespoň si uvědomíte, co se okolo vás děje. Navíc, když se setkáte s nějakým cizím člověkem, než proniknete za jeho masku, za představu jeho samotného o sobě, stojí to čas a námahu. Kdo si to dnes může dovolit? :-)

Často jsem se ve svém okolí setkával s názorem, že drogy jsou svinstvo. Nemyslím si to. Neodsuzuji samopal nebo nůž, protože zabíjí. Jsou to jenom nástroje. Nástroje nenávisti a touhy, tedy toho, co je tak těžko zvladatelné rozumem. Nebo naopak rozumem využívané. Ty nejsvatější ideály byli a budou použity pro projekci toho zvířecího v nás a naopak.

My sami, to co jsme, nebo co bychom mohli být, to je většinou ukryto hluboko v našem vědomí, aby nás to neděsilo. Je takřka nemožné se k tomu přiblížit bez pomoci určitých drog. Ovšem, lze použít meditaci. Jste - li dostatečně silní a vytrvalí, po dvacetiletém úsilí můžete sledovat určitý pokrok, ale neznám nikoho, kdo by nahlédl do svého já tak hluboko, jako s pomocí psychedelik. Všichni chceme všechno teď hned, protože zítřek ani včerejšek není. Je jenom dnešek a vždy to tak bude.

Jsou lidé kteří se vypravují na vrcholky hor, do vesmírných dálek, ale jsou také lidé pátrající ve svém vědomí. Ti jsou nyní kriminalizováni (již ne upalováni) a odsuzováni, tak jako starověcí apoštolové, hledající za pomoci víry v Krista. Jistě to má nějaký důvod. Snad že je to tak často pro okolí pátračů tak bolestné. Snad proto, že bílé vrány byli vždy tím, po čem bylo třeba pátrat, co bylo třeba odhalovat a zničit. Ze zvířecí říše jsme vystoupili pomocí psychedelika harmalinu. Do nebeské říše se bez psychedelik nedostaneme. Vše v tomto světě má svůj význam a není žádné náhody.

******

“Rododendron? Že nekvete?” Vedle u stolku seděl muž jenž se narodil 27.1.1937. Měl na sobě tričko s modrobílými pruhy, v podpaždí bylo možno spatřit zvýšenou činnost potních žláz a okolo krku mírně jetý límeček se žlutavou skvrnou od pomerančového juice Toma.

“Poupata hnědnou a zasychají… noo..” Protáhla žena a napila se z orosené sklenice piva. Měla na sobě šaty s květinovým vzorem ze syntetických vláken. Narodila se 21.8.1958 ve Dvoře Králové. Měla holé ruce na nichž visela unavená kůže. Tak jak seděla na drobné židličce, vynikla její mohutná postava. Velká prsa jí vyseli - jako dva žoky - ke stolu s pivem.

“Za prvé..” Hubart klepl ostře prsty do stolu..” světlo! Za druhé: teplo! Za třetí:..” Neúprosně odpočítával, jakoby právě kohosi knokautoval a nyní čeká na jeho reakci….”vzduch! Za čtvrté: voda! Za páté: půda “ Mezi jeho ruku a popelník s několika nedopalky dopadlo vlhké sklo pulitru. Než stačil muž zvednout oči, tužka se smýkla po lístku s objednávkou. Kývl na servírku, která mezi tím již odcházela k  dalšímu stolu.

Světlo za Valeriánovými zavřenými víčky se stávalo stále jasnějším. Zvuky šumy a ruchy okolo něho začali ustupovat do pozadí až se naprosto vytratili.

Já umírám, blesklo ještě Valeriánovi hlavou a pak cítil, jak se ztrácí a mizí, doba, identita, to vše bylo pryč a on měl vidění.

Věděl, že stále sedí na té vrtkavé zahradní stoličce u “Námořníka”, ale zároveň byl úplně někde jinde.

Krátce shrnuto: Prožil spolu s Marii hrůzu ponížení, když se ji v přístěnku jejího obydlí - zatímco matka byla na trhu - zmocnil špinavý, zemitý muž. Nějaký tulák, snad uprchlý otrok, s vytetovaným lvíčkem na levém rameni,naplněný žádostí a touhou, ano, byl při tom, když ten muž vyprazdňoval svůj chtíč do jejího lůna, do lůna ctnostné Marie, hluboce věřící dívky, mravné a ctnostné.

Marie o svém pohanění mlčela. Nikdo a nikdy se tu hroznou událost nesmí dozvědět. Přísahala ke svému bohu a dál hledala a nacházela sílu k životu v době tak krvavé a kruté.

Nebylo zvykem, mít sexuální styk s nevěstou dříve než o svatební noci. Josef byl bohabojný muž a proto když ucítila Marie tepat pod srdcem živoucí bytost, její hrůza, neštěstí a silná víra v boha, vykvasili v pochopitelnou vizi, že to byl sám bůh, kdo do jejího lůna vložil počátek nové lepší doby. Pod jejím srdcem tepe srdce spasitele, mesiáše, honilo se Marii hlavou. Ano, tak to je, to je jediné možné vysvětlení.

“Bůh by mne nikdy nezavrhl, neuvrhl by mne do hanby a ponížení, bůh odměňuje své milující děti. A toto je dozajista dítě od samého boha otce.”

O tulákovi se Marie nikdy nikomu nezmínila. Nebylo to podstatné, přes koho přišlo ono boží poselství a pochybovala, že by ostatní lidé pochopili význam celé události, kdyby jim zjevila situaci tak jak se odehrála. Nikdo při tom spojení nebyl. Ani ona sama…

Bylo to tajemství, které si odnesla až tam na onen svět, jako nehojící se otevřenou ránu a zároveň cosi, co ji tak těsně spojovalo s všemohoucím bohem.

Josef byl dobrý člověk, plný lásky a soucitu. Tuláka by asi nestrávil, ale boha, ač se to zdálo jakkoliv neuvěřitelné, boha za tvůrce dítěte, jehož chtěl být sám tvůrcem ochotně přijal. Navzdory posměchu všech ostatních, navzdory jejich odsouzení. Marie byla krásná, silná žena. Konec konců, komu už se poštěstí být otcem božího syna. Oba žily ve víře, že se jim zrodí novodobý spasitel. Tato víra potlačovala případnou ješitnost Josefovu a zároveň nepříjemnou vzpomínku Mariinu.

Malý Ježíš byl samozřejmě jako nemanželský syn bílou vránou, hromosvodem dětské krutosti, vysmívaný boží syn...Záhy zjistil, že jediné co mu poskytne úlevu, je dobře vykvašené víno, které popíjel ve všech denních dobách, zanedbávajíce tesařskou živnost. Nemohl popíjet s ostatními, byl jim pro smích. Všichni dříve či později stočili řeč na jeho spasitelství, ptali se kdy už konečně se svým "otcem" zjednají pořádek na tomto šedivém světě. Nebylo před tím úniku. Nebylo tenkráte více knih nežli knih svatých. Ježíš si obstarával od starších opisy svatých spisků a popíjeje v zahradě pod olivovníkem, hleděl do těch řádek, snažíc se v nich nalézt odpověď, proč právě on byl poctěn osudem vyhnance ve vlastním druhu. Kde najít vzor? Ve svém otčímu Josefovi? V tom poctivém dříči, neznajícím nic než práci a práci? Jak soumar den za dnem pochoduje svým životem bez začátku a viditelného konce. Jaký to má smysl? Komu tím prospívá? Sobě? Matce? Ježíšovi? Proč být na světě, který o mne nestojí? A navíc ti Římané. Jsme jak plevel na jejich botách. To se musí změnit. Na to většinou usnul, s bublajícím měchem červeného vína na prsou.

Jen velice málo jedl, ale o to více pil. Jedné hvězdnaté noci to ale přišlo. Po několikadenní pitce zastihlo Ježíše to, co bychom dnes nazvali delirium tremens. To byla Ježíšova první smrt. Ježíš se dočkal svého otce, své víry. Viděl skutečnost tak jasně, jako hvězdnou oblohu nad sebou. Viděl, že celý svůj život má ve svých rukou. Viděl i to, že vždy tomu tak bylo. Mohl být čímkoliv. Mohl se stát čímkoliv. Bůh nám je milostiv.

Vydal se směrem do pouště. Klopýtal po kamenech, nohy v sandálech roztrhané, žaludek pálící pekelným ohněm, ale mysl jasná jako vycházející slunce. Stane se mesiášem. Celému světu dokáže, že je spasitel, boží syn. Cítil stále větší úlevu, jak se pouštěl proudem řeky do vzdáleného oceánu bytí. Ač odcházel z domova, cítil, že konečně vykročil na cestu k němu.

Valerián otevřel oči. Po tváři mu tekly kapky slaného potu a celý se třásl.

“Vyžaduje humózní půdu s dostatkem organické hmoty kyselé reakce. Vhodné je pravidel….”

"Zaplatím" Zavolal schraplavým hlasem na servírku a třesoucími prsty vyndal drobné. Hubart se po něm zamračeně ohlédl.

Valerián se rychle zvedl se a vykročil na chodník. Vrazil do něj nějaký člověk s koženým kufříkem. Ten člověk pospíchal, ani se neohlédl a rychlým krokem se vzdaloval. Z bodu A do bodu B. Za použití všech dostupných informací se snažil žít svůj život jak nejlépe uměl. Za použití "všech" dostupných informací. Tito lidé, všichni co tu v tomto městě jsou, vědí, že dítě se narodí spojením spermatu a vajíčka. Všechny tyto lidi se snažíme přesvědčit o tom, že Ježíš byl a že u něho tomu bylo jinak. Snažíme se udělat z boha člověka, nebo snad z člověka boha? Je to snad důvod proč lidé v civilizovaných zemích přestávají věřit v naši ideu? Ovšem, otvírá se nám nenasycený třetí svět…ale.. Myšlenky se zmateně honili tam kdesi uvnitř rozpálené lebky Valeriánovy.

Víra je na ústupu, protože dál, krok za krokem nepostupujeme s lidmi, našimi bratry, stojíme a voláme je zpátky, místo abychom je vedli. Abychom jim dodávali sílu k tomu, dál a dál kráčet křivolakými cestičkami života. Život si cestu najde, ať s námi nebo bez nás. Už jsme uznali, že země není středem vesmíru, ale to nestačí.

Valerianovi divoce bušilo srdce. Uvědomil si, že jde špatnou cestou a vracel se zpět. Nakrátko pocítil zlost, že jej bůh postihl touto vizí. Tak klidně si žil, co mu chybělo? Klidná rutina liturgii, úcta a respekt lidských bratrů. Poklidný život kněze krajského města se začínal hroutit. Kdyby tak bylo možné, pokládat hlas boží za hlas satana. Ale není to možné. Když na vás promluví, víte odkud vane. Bože!Bože! Valerián šeptem vyslovoval to slovo, s touhou, aby se probudil a zjistil, že to vše byl jenom jakýsi hrůzný sen.

******

Martin konečně vystoupil v Praze z tepla autobusu do břečky velkoměsta. Konec konců, bylo štěstí, že ten autobus vůbec přijel, byl poslední a kdyby nejel, musel by přespat ještě další noc v té nudné peci, v ubohém penzionu “U Stočese”, koukat se jak milenci naplňují své nejtajnější úmysly, zatímco on se učí na zkoušky z anatomie.

Rychlým krokem se vydal do stanice metra. Těšil se na překvapená očka Daniely, až se rozletí dveře a on tam bude v celé své kráse stát s láskyplným kukučem.

Opřel se do něho proud vzduchu, jak souprava najížděla do stanice. Dveře se otevřeli. Vstoupil dovnitř a vyndal mobil z kapsy. Chvíli hleděl na displej a potom jej zase zasunul do náprsní kapsy. Miloval překvapení.

Vlak se kýval ze strany na stranu, jakoby jej táhlo na provázku klopýtající dítě. Zavřel oči. Objevil se rej orgánů a latinských názvosloví téhož. Raději je zase otevřel. Nenáviděl medicínu. Měl špatnou paměť a učení pro něho bylo utrpením. Na druhou stranu od otce měl slíbenou apanáž ve výši 10 000 Kč měsíčně, pokud se bude oddávat studiu s co největším nasazením. Uvědomoval si, že žije spíše otcův život, nežli svůj vlastní, ale také si byl vědom, že na žití toho vlastního zatím nemá sílu ani prostředky.

Někdy záviděl Daniele její svobodu servírky, vlastního bytu, možnosti určovat svůj vlastní život vlastní vůlí. No, ale ve chvíli, kdy musela za tmy vstávat a vyrážet za prací, by s ní zase asi neměnil. Inu, není ten život jednoduchý.

Souprava vjela do stanice "Křižíkova." Vystoupil a vydal se k východu. Venku ho napadlo, že by mohl koupit lahev červeného, aby si s Danielou mohli udělat fajny večer. Zašel do večerky. Koupil Frankovku, tak jak to měla ráda.

Prsty skřehle svíral chladnou láhev. Otevřel domovní dveře a chvíli hledal na stěně spínač světla. Hmatal po vlhké zdi, cítil jak se mu na bříška lepí odlupující se barva zdiva. Konečně se chodba zalila žlutavým světlem. Přehodil si sjíždějící tašku na rameni a vydal se do třetího patra.

Ve druhém světlo zhaslo. Opatrně rozsvítil další spínač. Občas se mu stávalo, že omylem zazvonil. Chtěl se toho pro dnešek vyvarovat. Chtěl dokončit svou cestu s úsměvem na rtech. Chtěl zapomenout na anatomii, na celý svět.

Odemkl si dveře. Zavřel a ve slabém světle, které zářilo přes skleněnou výplň dveří se vydal chodbou.

Byl to jeden čtyřpokojový byt, který obývali dva nájemníci a jeden podnájemník. Kromě něho a Danieli tu bydlela ještě mladá církevní úřednice, která se jako myška pohybovala z pravé místnosti na chodbě do té levé, kde měla kuchyni. Na chodbě byl ještě starobylý záchod s věčně protékající vodou. Na konci byli zcela jistě dveře, za nimiž byli dvě Danielininy místnosti. Odemkl je a vstoupil do první místnosti. Z druhé, kde bylo podium, ležení a sedačka se ozývala věž a nějaká sladkokyselá hudba.

Podezřelé zvuky na pozadí zmrazili Martina v koutě hned za dveřmi. Prudce dýchal, v levé ruce držel láhev vína, pravou se opíral o zeď a naslouchal milostným vzdechům, které dozajista patřili dívce Daniele a ještě někomu dalšímu. Cítil, jakoby se mu odkrvoval obličej, jakoby byl balónek vzduchu, který někdo pustil a on letí, víří místností a bůhví kde skončí. Chtěl se obrátit a odejít, ale nemohl se ani pohnout. Co kdyby jej zaslechli? Byl zasažen, byl to přesný zásah a on nechtěl ukázat svoji ránu. Ne teď, ne v tuhle chvíli. Na druhou stranu tu nemohl stát věčně, nehledě na to, že po koitu se jistě půjdou - nebo alespoň Daniela zcela jistě - vysprchovat, takže projdou okolo něho. To by bylo ještě horší. Mozek jen pomalu přežvykoval celou situaci a hledal důstojné řešení. Přendal si lahev do pravé ruky. Natáhl ke klice dveří levou ruku. Cítil jak je vlhká a trochu se třese. Hlučně dveře otevřel, napočítal do dvou a zabouchl je. Vykročil ke dveřím do ringu. V tu chvíli si uvědomil, že lahev měl schovat do tašky, ale bylo pozdě, bude ji muset zakomponovat do svého představení.

"Ahoj lidi." Spustil zvesela, vkráčeje majestátně do pokoje. Na pódiu nastalo jakési hemžení. Míhaní bělavých hyždí a legračně se tvářících obličejů.

"Zcela určitě. Přinesl jsem vám lahvinku červeného." Maska nasazena, role přijmuta, diváci napjati v očekávání.

"A tvůj partner této chvíle?" Martin si odložil bundu a posadil se do kožené sedačky, která byla zády k pódiu, aby dal možnost těm dvěma obnovit svoji důstojnost. Slyšel za sebou šustění. Potom zavrzali schody na pódium a na periferii oka uviděl mužskou postavu. Otočil se a uviděl muže, asi třicetiletého, mohutné postavy a světle vlnitých vlasů. Mezi nohama se mu kýval splaskávající pij. Prezervativ byl nahrnutý na jeho konci, jako frajersky usazená čepice příliš rychlého lyžaře. Muž se rozpačitě škrabal levou rukou na zátylku. Pravou podával k Martinovi.

Devil chvíli zaváhal."Ale jo, hlavně když to není sladký." Rozhlédl po pokoji. Martin se domyslel, že hledá své oblečení.

"Co to posloucháte? To zní jako - Chewing sauce - ale tak před deseti lety."

Devil vstoupil do pokoje se sklenkami na víno. "Cože? Ale to jsou starý Chewing sauce." Položil skleničky na stolek a podal Martinovi vývrtku. "Jseš docela frajer. Já bych řádil jako tajfůn."

"No, najít v posteli svoji holku s cizím chlapem, tak bych byl kapánek žárlivej." Usmál se Devil a jak mu Martin naléval, podržel sklenku za stopku. Daniela si mezitím mlčky balila cigaretu. Jednou rukou uchopila bílý filtr, vložila jej do papírku, druhou rukou nabrala ze sáčku Samsona a vložila jej do papírového korýtka. Hbitým pohybem vykouzlila krátkou cigaretu a vložila si ji mezi úzce sevřené rty. Daniela se nebavila.

"Já už tě ovšem znám, ty jseš Devil," usmál se Martin a nastavil sklenku na přípitek.

"Tak na nás." Pronesl Devil. Daniela se nepohnula, tak si přiťukl s Martinem a pak do sebe sklenku poněkud příliš hltavě obrátil, až stopka mířila přímo vzhůru. Jakoby se na ten krátký časový úsek stal jakýmsi obrovským ovocem, plodem našeho minulého bytí, ovocem které právě někdo utrhl.

"Něco se stalo?" Martin držel sklenku v pravé ruce a otočil se ustaraně k Daniele.

"Nemohl by jsi nechat tý komedie?" Daniela si mnula bosou nohu a soustředěně upírala zrak na cosi mezi palcem a těmi ostatními. Martin se napil. Odložil skleničku.

"Logistiku, léky a tak..." Mávl Devil lhostejně rukou. Martin postřehl, že Devil hraje svoji hru. Postřehl, že jeho jistota je na půl žerdi. Devil byl v koutě. Opatrně hochu, opatrně. Pomyslel si Martin v duchu.

Devil se podíval na hodinky. Martin sledoval pozorným pohledem jeho výstup.

"Sakra, budu muset vypadnout. Ještě něco mám." Pohled Devila se smekl z Martina na Danielu, která si stále hrála s chodidlem levé nohy.

Devil se podíval pozorně na Martina. Martin však do tváře nevkládal naprosto nic. Byla jako písek na pláži pod rozpáleným sluncem.

"Nojo, tak já jdu." Devil se zvedal. "Mějte se, myslím že spolu něco potřebujete dořešit."

"Měj se krásně Devile. Bacha na náledí, je tam zima jak v ruským filmu." Pokynul mu Martin sklenkou. Daniela stále nic neříkala. Devil se otočil a konečně vypadnul.

******

Zapálil jsem plynová kamínka v koupelně a přenesl elektrický ventilátorek na páchnoucí záchod na konci chodby. Vešel jsem do kuchyně a pohled mi padl na knihu položenou na stole. Lehl jsem si pod peřinu, natáhl se po ni, otevřel ji a začal číst. Stále jsem sledoval, co to ten Samuel vlastně dělá….

Apoštolové oněmělí úžasem se posadili. První služebník ve večeřadle nebyl, odešel odevzdat kůži jehněte majiteli domu, jak přikazoval zvyk. Mistr postavil náčiní na podlahu, uvolnil si v pase svrchní šat a svlékl si ho přes hlavu. Přísnýma očima, vlasy poněkud rozcuchány, se rozhlédl pokojem po překvapených obličejích, pak se přepásal ručníkem, zvedl umyvadlo a džbán a podoben otroku se vydal kolem stolu k poslednímu místu napravo, kde poklekl, aby umyl svému hostu ne ruce, ale nohy. Mlčky mu zul sandály, položil je pečlivě na podlahu a začal omývat nohy teplou vodou. Potom, rovněž mlčky,vzal ručník, osušil jím nohy svého překvapeného a protestujícího žáka a přistoupil k dalšímu. Když byl tam hotov, postupoval dál a dál, umyl a utřel nohy Jidášovi a Janovi a přišel k Petrovi.

Mezitím se apoštolové vzpamatovali z překvapení a jako se před půlhodinou přeli o místa, tak nyní začali dokazovat, že se nehodí, aby jejich Pán a Mistr před nimi klekal a myl jim nohy.

Petr, který Krista zbožňoval a kterému bylo toto počínání zvlášť proti mysli, schoval nohy pod šaty.

Ježíš se na něj vyčítavě podíval a Petr rozhlížeje se, zda najde u ostatních pro své odmítnutí podporu, řekl bázlivě: "Pane, ty mně chceš mýt nohy?"

"Co já dělám," zněla odpověď, " ty teď nevíš, ale pochopíš později."

První z apoštolů si dodal odvahy a řekl rozhodně: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Byla to chyba. Pro tyto lidi byl Ježíš buď Bohem, nebo ničím.

Jako Bůh se mýlit nemohl, a jestliže se rozhodl umývat svým dvanácti následovníkům nohy, měl pro to jistě dobrý a zřejmý důvod: poučit je, že pokora je ctnost, kterou nutno pečlivě pěstovat a živit a nejlepší způsob, jak vštípit tuto pravdu, bylo ukázat jim, že ani Bůh není povznesen nad mytí zaprášených nohou svých služebníků.

"Jestliže tě neumyji," řekl Ježíš tiše, "nebudeš mít se mnou podíl."

To bylo ultimátum. Bude - li Petr dál schovávat nohy pod šatem, přestane být Ježíšovým učedníkem. Plavovlasý apoštol dovedl nejen bojovat za to, čemu věřil, ale dovedl se i pokorně a úplně podřídit.

"Pane," řekl hlasitě a prohrábl si řídnoucí kštici, "nejen nohy, ale i ruce a hlavu!"

Zavřel jsem knihu. Čekalo mne cosi podobného. Klystýr. Potupný výplach střev, důstojnost na kolenou. Vstal jsem, vzal z plotny hrnec s heřmánkovým čajem a přešel do chladné koupelny. Staré rozpraskané dlaždice na mne cenili vytlučené spáry.

Vzal jsem ze skříňky starý smaltovaný klystýr. Hadice byla již poněkud zpuchřelá, ale věřil jsem, že svůj účel splní. Byla zakončena umělohmotnou špičkou s malým kohoutkem. Vyndal jsem ze šuplíku zrcadla na zdi tubičku s indulonou. Namazal jsem zlehka konečník i umělohmotnou koncovku klystýru. Hodil jsem na zem ručník. Přelil heřmánkový čaj do smaltované nádobky a položil ji do jednoho fochu skříně, tak aby hadice dosáhla až na zem. Poklekl jsem a opatrně zavedl klystýr do konečníku. Byla to nepříjemná a ponižující procedura a mělo tomu tak býti.

Otočil jsem bakelitovým kohoutkem a cítil, jak teplý heřmánek proniká do mých střev.Tss tsss.Mých střev…Kdo jsem já?

Byl jsem vyprázdněný, žádné masové zbytky v tuhých klcích, takže to nebylo příliš bolestivé. Zhluboka jsem dýchal. Zmatený penis nabíhal krví. Bylo cítit, jak jsou střeva zaplňována. Když se bolest přeci jen dostavila, kohoutek jsem přivíral, pak zase otevíral. Po zhruba pěti minutách jsem se zvedl, abych zkontroloval obsah nádobky. Byla prázdná. Cítil jsem tlak tekutiny ve střevech.

Se staženým konečníkem a spuštěnými kalhotami jsem se jal vyplachovat a umývat pomůcky veselých střev. Je to rozhodně mnohem méně příjemná činnost, než mytí nohou, vlastních či cizích. Pomyslel jsem si a opatrně jsem se přemístil na toaletu. Střeva se snažila zbavit svého obsahu, já jsem jim v tom naproti tomu bránil. Bolestivé vlny se proháněli mým břichem. Začlo mi být horko a tak jsem vypnul ventilátor a s úlevou vypustil heřmánek tam kam patřil.

Když jsem se později umyl, cítil jsem se jako znovuzrozený. Oblékl jsem si své záplatované džíny, přes hlavu přetáhl černobílý pruhovaný svetr a vydal se kwikovat.

Když jsem vyšel na zápraží, projížděl okolo zrovna jeep opel Frontera, ve kterém seděl Shapiro a Etien. Zastavili u brány Shapirova stavení a oba vystoupili. Došel jsem mezi tím k nim a zamával jim.

"Se máš Samueli?" Shapiro opatrně přecházel k zadním dveřím špinavé Frontery, na jejímž stříbřitém laku se rozvalovali lenivě bílé slané mapy.

"Ahoj Samíku, v Praze žijí lidé."Etien se při těch slovech smekla, jednou rukou se držela dveří, ale přesto se s grácií poroučela na zledovatělou zem. Se smíchem se škrábala na nohy.

"Vem to Same." Shapiro z vozu vyndaval karton s bombičkami a bradou ukázal na druhý. Dvakrát čtyřista urniček, v nich spoutáno osumset duší, co čekají až do světa lidí opět vstoupí.

Vešli jsme do prosklené verandy. Etien tančila dál a dál, do hlouby domu. Dům uvnitř nevypadal jako vesnické sídlo zbohatlíka, bylo tu vše tak trochu psychedelicky mnohoznačné, bez určení doby a místa, věci poházené tak jak je čísi ruka odhodila. Z verandy jsme vešli do velké předsíně, kde bylo příjemné teplo. Na zemi ležel střižený koberec modré barvy, se zvláštními obrazci, na mne poněkud příliš abstraktními. Etien otevřela další dveře a za nimi se objevila veliká místnost, nebo spíše jakýsi ateliér, strop tu chyběl, tvořila jej střecha kdesi nahoře, bez půdy. Bylo tu několik trámů, plátna, sedací souprava v jednom rohu, obrovská televize s příslušenstvím, v dalším rohu menší pódium, s polštářky na sezení a také tu byla vana. Záchod jsem tu bohudík neviděl. Pohled mi dopadl na veliké plátno visící na stojanu. Bylo na něm vidět cosi, co jsem dobře znal. Kdysi jsem byl na sejšnu s Ibogou a viděl jsem to samé. Tedy mezi tím co jsem zvracel. A vlastně i při tom.

"Mrskni to sem a hoď mi čtyřkolku do stodoly. Já to tady zatím připravím." Etien se zabývala hudební věží. Položil jsem karton na zem a vyšel ven. Otevřel jsem železnou bránu s červeným oprýskaným lakem. Sedl jsem do vozu. Byla tu příjemná vůně, složená z několika pachů, navzájem se doplňujících. Nastartoval jsem motor, zařadil rychlost a opatrně vjel na dvůr. Stodola byla otevřená. Zajel jsem dovnitř a zaparkoval vedle velké nádrže na topný olej.

Doprdele. Záviděl jsem. Záviděl jsem a to mě sralo. Bože můj, doufám že se alespoň dobře bavíš. Usmál jsem se a vydal se za tou podivnou dvojkou.

Uvnitř domu znělo šumění moře, vlny se převalovali velkou místností, šplouchali nahoru k šikmému stropu, jenž se ztrácel v přítmí. V koutě, kde byla obrovská sedací souprava potažená hnědavě semišovou látkou, byla na stolku obrovská kameninová mísa. Byla po okraj naplněna bombičkami s rajským plynem. Pod stolkem byla rozměrná dřevěná bedna, mající po stranách ohlazená madla.

Shapiro rozdělával v krbu, umístěném uprostřed místnosti oheň. Na stolku byly tři sledže, zelené barvy, s černými hubicemi. Jejich těla byla pomalována symboly universa. Chystali jsme se provést oslavu našich pánů.

Etien měla na sobě krátké šortky a tričko se sedícím buddhou. Zkušeným pohybem plnila sledž. Posadil jsem se do rohu sedací soupravy, pohodlně jsem se zabořil a natáhl se po sledži. Z mísi jsem si vzal bombičku a natlakoval jsem přístroj. Shapiro přecházel po místnosti a něco hledal.

"Jen do toho, nenechte se zdržovat. Připravím si barvy a Etien zprudka několikrát nadechla a vydechla. Potom přiložila sledž k ústům a vpustila plyn do plic. Oči se jí rozšířili, jak plyn prudce změnil své uvěznění a rozlil se v plicích člověka.

Džin byl vypuštěn z lahve. Vrhl jsem se do práce. Vdechl jsem obsah bombičky. Dobrá sladká duše, blesklo mi hlavou. Tak to většinou na začátku bývá. Ti horší přicházejí až později. Držel jsem v sobě plyn, vnímal bouřící oceán a hbitě povoloval matici, abych mohl vyměnit bombičku, dříve než mé plíce vypudí plyn ven. Cítil jsem jak se dusím, kdosi se toužil nadechnout čistého vzduchu a kdosi jiný mu v tom bránil. Prázdnou bombičku jsem odhodil pod stůl do bedny a hmátl jsem po nové. Prsty mé a Etien o sebe zavadili. Byl jsem zručnější a rychlejší. Uslyšel jsem jak plyn opustil se sykotem bombičku a slastně se rozptýlil v zeleném těle sledže. Konečně jsem mohl vzduch vydechnout. Hned jsem do hrdla vpustil další dávku. Začátek Kwikování byl poněkud krutý, žádal si skutečné odhodlání. Postupně, po třetí nebo čtvrté bombičce se vše upraví, zjistíte, že není třeba kyslíku, není třeba dýchání, není třeba ničeho.

Cítil jsem, jak vše kolem mne se začíná stáčet doleva, sledž začínal ztrácet svůj tvar, místo bakelitové matky jsem držel jakousi kameninovou mušli, skutečnosti se začínali prolínat. Obraz začíná mizet, aby uvolnil místo dalším realitám. Udržet své vědomí na vyšší vibrační úrovni vyžadovalo dost cviku, výměna bombiček se vám musela stát automatickou činností. Obraz se začínal skládat do nových vzorů, všude byla modř a zeleň, ale ještě stále jsem nevěděl, kde nebo co jsem. Dech byl již ustálen. Nádech, trvající asi minutu, výdech, opět nádech. Chronos brzdil bláznivý cval pozemského času a já jsem už rozeznával bílé pláže jakéhosi ostrovu v Indickém oceánu.

"Mauricius." Znal jsem ten hlas. Etien stála vedle mne, nahá, zalitá sluncem, do bronzova opálená, u očí měla stříšku z ruky a hleděla do dálky. Nebylo to jako když sníte, jedna vaše část musela zajišťovat přísun plynu, zatímco druhá nesměla chtít řídit konaní, jen sledovat co přinesou věci příští. Sledoval jsem svoji ruku, jak se natahla a dotkla se dlaní Etien v místě její lopatky. Ucítil jsem teplou, trochu vlhkou a trochu mastnou kůži. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Slyšel jsem svůj hlas:

Stáli jsme na písečné pláži, písek byl teplý a bílý. V pravidelných rozestupech na ní byli umístěny dřevěné kůli, mající stříšku z palmových listů. Vypadali jako obrovské houby. Pod nimi byla rozložena umělohmotná lehátka. Na některých polehávali lidé, většinou v plavkách, jen některé ženy odložili statečně vrchní díl. Věděl jsem, že oni nás nevidí. Byli jsme v jiné vibrační úrovni. Z vyšší je možno hledět do nižší, z nižší do vyšší nikoliv. Ne dříve než přijde ta správná chvíle a čas.

Okolo byl modravý oceán, na obzoru ohraničený zeleným pásem džungle. Kousek od nás byla sytě zelená tráva, do níž byli vetknuty vysoké palmy, naklánějící se směrem k pláži, jako obří slunečnice, hledající paprsky vybuchujícího slunce.

"Ty vlny tam, jsou jako mi. Objeví se a zase zmizí. A přesto nikam neodchází a odnikud nepřichází." Hned na to se rozeběhla vstříc chladivým vlnám. Rozběhl jsem se za ni.

Nalevo od nás se na mělčině houpala ukotvená loď. Přečetl jsem název: Glass Botton. Motor byl zvednut a vrtule se leskla ve svitu slunce jako ostrý stříbrný nůž.

U břehu byl oceán zelenavý, dál se však měnil v sytě modrou barvu, která lákala svoji blankytnou čistotou.

Nohy se mi zpočátku bořili do písku, ale potom už chodidla pronikala teplou vodou na mělčině. Etien vzlétla jako pták a její tělo zmizelo pod vodní tříští. Odrazil jsem se a skočil, ruce nataženy, zoufale nataženy jak ruce malého dítěte, jež se chce chopit pevného bodu. Ucítil jsem kluzké a pružné tělo ve svých dlaních. Přimknul jsem se k tomu tělu, jako ústa kojence přimykají se k matčinu prsu. Ponořili jsme se pod hladinu, ústy spojeni k sobě. Etien vdechovala do mých plic svůj dech a naše nohy se propletli v gordický uzel odvěkých tužeb lidského pokolení. Vdechovali jsme si navzájem do plic svůj dech. Jakoby jsme byli jedna bytost se schopností dvojího uvědomování. Protože - a to jsem si uvědomoval - Etien prožívá své pocity, jistě odlišné od těch mých. Pocity, které vyrašili z minulosti jejího žití, jejich prožitků, aby teď mohla sklízet setbu současné chvíle.

Položili jsme se na klidnou hladinu. Hleděl jsem zpátky na břeh. Na jednom z plastikových lehátek seděl muž a četl knihu. Měl sluneční brýle a blond vlasy. Mohl takto sedět kdekoliv, na veřejném koupališti v Kotěhůlkách, stejně tak jako kdesi v Kashmiru. Jeho pocity okolí určovalo pouze okrajově. Lze být šťastný kdekoliv a kdykoliv. Pevně jsem tomu věřil. Nalevo od něj bylo jakési vyvýšené prostranství s bazénem, okolo nevysoké palmy s hustým listovým a bílé sedačky. Všude voněl klid a bezčasová volnost.

Okolo bazénu byli betonové kosočtverce, z nichž se plazivě natahovali jakési rostliny se sytě červenými květy. Postávalo tam několik starších žen, jakási žena s pruhovaným ručníkem a brýlemi ve stříbřitých obroučkách vysvětlovala cosi nějaké jiné ženě, možná své dceři. Jakobych se dostal do cukrářství a pojídal jeden zákusek za druhým. Žaludek se už bouřil, ale cosi ve mě hladově polykalo další a další sladké kousky. Jaký byl rozdíl mezi touto realitou a realitou všedního dne? Netušil jsem.

Etien se vydala zpět ke břehu a já jsem jí vděčně následoval. Její nahá postava se pomalu vynořovala, jak bájná Afrodité z pěny vln. Vyšli jsme po písku směrem mezi palmoví, k zelenému trávníku. Byl zavlažován z prskajících trysek vodní mlhou. Přešli jsme val a otevřel se nám nádherný pohled až k obzoru. Všude zeleň, lány banánů a cukrové třtiny a na obzoru jako jejich strážci, hranatá pohoří, připomínající středověké rytířské pevnosti.

Vyšli jsme po prašné cestě, mezi políčky zelených rostlin, chvějících se pod laskavými doteky osvěžujícího vánku. Uvědomil jsem si, že kráčíme ke kamennému domku, který vykukoval ze stromoví na pahorku před námi. Netušil jsem, proč tam jdeme a bylo mi to jedno. Plul jsem proudem řeky k jejímu ústí, s vírou, že všechny řeky skončí svoji pouť v náručí oceánu bytí.

Domek bylo stavení ze čtyř stěn, tvořených kameny, nepříliš dobře slícovanými k sobě, takže bylo vidět spousta škvír, které byli vycpány hlínou, trávou a palmovými listy. Došel jsem až ke vchodu. Napravo byl veliký kámen, na němž byl vytesán povědomý obrazec. Položil jsem na jeho rozpálený povrch svoji upocenou dlaň. Ebiteb, kráčející lev. Věděl jsem že tam bude. Nic na tomto světě se neděje bez nějakého širšího, vyššího smyslu.

Ucítil jsem, že mne Etien uchopila za ruku. Bylo to gesto matky, která bere vystrašené dítě do své ochrany. Ohlédl jsem se na obzor. Skaliska byla mohutně rozložena v pevné řadě, jak obrovitá ruka, ruka, která podpírá podklesávající svět křehkých lidských bytostí.

“ON říká že je tvůj čas.” Řekla tiše a přesto jsem ji slyšel zcela zřetelně.

******

Voják ho vzal za ruku a odvedl napříč Lithostrotem na malý uzavřený dvůr. Na stěnách bylo rozvěšeno vojenské nářadí. Uprostřed dvora stály tři tlusté asi metr vysoké patníky, každý s dvěma velkými železnými kruhy. Ježíše přivedli k nejbližšímu patníku, svlékli do naha a přehnuli a obě ruce mu přivázali ke kruhu na druhé straně sloupu. Pak nastoupila celá kohorta posádky - asi čtyři sta mužů - a postavili se kolem dvora na stráž.

Římské bičování se nazývalo "poloviční smrt", protože zbičovaný míval smrt na jazyku. Nebylo spojováno s žádným jiným trestem. Oba zloději, kteří měli toho dne zemřít, bičováni nebyli. Židovský zákon - Mita arichta - zapovídal jakékoli prodlužování smrti odsouzenců.

Židé nazývali své bičování "přechodnou smrtí", ale nebylo tak kruté jako římský způsob. Palestinským zvykem bylo vysázet vězni "čtyřicet ran bez jedné". Prováděl to placený kat, který dlouhou pružnou holí dal třináct ran na každé rameno a třináct ran na záda. Postižený zemřel zřídkakdy, avšak hanba a pokoření zůstávaly, i když se jizvy časem zahojily. Římské bičování bylo horší. Prováděl je školený odborník zvaný lictor - v Palestině však nebyli - a používal krátkého zaobleného dřeva, k němuž byly připevněny kožené řemínky. Ke konci každého řemínku byla přišita kost nebo kousek řetězu. Nástroj se nazýval flagellum. Počet řemínků nebyl předepsán a zákon neurčoval ani části těla, které smějí být postiženy. Ježíš byl přehnut přes nízký sloup a pevně přivázán. Tribun se pak obrátil ke kohortě a vysvětlil, že tento vězeň se provinil tím, že se činil židovským králem, což vyvolalo bouři chraptivého smíchu. Obhrroublí syrští vojáci věděli, že židovským králem není nikdo jiný než Tiberius, jejich král. Každý, kdo by se chtěl stavět na místo césarovo, je vskutku blázen. Bývalo zvbykem, že při takových příležitostech se směli vojáci pobavit na účet trestaného za předpokladu, že ho neusmrtili. Někteří dostali nápad, jak si s Mesiášem zažertují, a požádali tribuna o dovolení zajít si do kasáren.

Nahý Kristus se bezděčně chvěl v chladném ranním vzduchu. Přistoupil voják, který byl pověřen v jeruzalémské posádce bičováním a ze zvědavosti se sehnul a pohlédl oběti do tváře. Pak poodstoupil asi půldruhého metru za Ježíše a rozkročil se. Rozmáchl se a řemínky karabáče zasvištěly vzduchem a dopadly s tlumeným zaduněním na odsouzencova záda. Kůstky a řetízky se ovinuly kolem boků a zanechaly na prsou drobné krevní podlitiny.

Z Ježíšových úst se vydralo zasténání a téměř omdlel. Kolena poklesla, ale s námahou se opět narovnala. Vojáci to kvitovali s uznáním, protože viděli jiné omdlévat dříve, než se jich dotkly důtky. Flagellum dopadlo znovu, tentokrát níž a narazilo na kůži a maso.

******

Všechny naše předešlé činy nás vedou do chvíle přítomnosti. Sevřel jsem pevněji ruku Etien a vstoupil jsem za ní do tmavé místnosti. Dokud si oči poněkud nepřivykli na přítmí uvnitř, neviděl jsem nic. Jen jsem cítil, že v místnosti nejsme sami. Připadal jsem si, jako bychom vstupovali do bran pekelných. Jen pevná ruka, která mne vedla, byla důvodem, proč jsem se neobrátil okamžitě k útěku z tohoto podivného místa. Uvědomil jsem si, že slyším monotónní vrzavý zvuk, vycházející z rohu temného prostoru. Kolenem jsem narazil do čehosi dřevěného. Oči již poněkud přivykly přítmí a já jsem rozeznal hrubou dřevěnou lavici.

Z gesta Etien jsem pochopil, že si mám na lavici lehnout. Mohl jsem jenom pozorovat co se děje, ve skutečnosti jsem si uvědomoval, že i kdybych chtěl, nemohl bych se otočit a zmizet v třtinovém háji. Bylo by pošetilé, chtít hrát s Universem hru na schovávanou, i kdyby to bylo možné. Občas, když záblesk jasného vědomí rozsvítí vaši vnitřní přítomnost, uvědomíte si, že jste jen tichý svědek událostí, jež se kolem vás odehrávají. Nicméně to mi příliš nepomáhalo s mým strachem. Strach z neznámého, neočekávaného. Strach ze smrti. Kolikáté již?

Položil jsem se na dřevěnou lavici. Vrzání v koutě ustalo a cítil jsem, jak mne čísi ruce přivazují popruhy k lavici. Nohy mi mírně přečnívali. Cítil jsem popruh nad kotníky, nad koleny, okolo kyčlí, okolo prsou, rukou a ten poslední, okolo čela. Ač jsem stále neviděl zcela zřetelně, co se okolo mne děje, uvědomil jsem si, že je tu několik postav, byť jsem nepoznal, jakého pohlaví. Rozhodně to byli lidé tmavé pleti, protože Etien mezi nimi zářila svoji bělostí. Stála hned vedle mne a její ruka spočívala kdesi nad mým pupkem, v oblasti solar plexus. Cítil jsem jak z ruky vychází lehké brnění, které proniká mojí tkání.

Byl jsem stále ještě zmatený, část mne si uvědomovala, že mne čeká nepříjemná procedura, druhá část si stále zachovávala naději, to lidské opium, jež si vždy dokážeme namíchat do úlevné směsi skutečnosti a přání.

Postavy okolo spolu občas tlumeně prohodili několik slov. Vzpomněl jsem si, jak mi to připomíná situaci, kdy jsem s některým ze svých dětí navštívil lékaře, znova jsem cítil strach svého potomka, jak se jako nůž zabodává do mého podbřišku a já nejsem schopen, nedokáži v té chvíli být jeho bohem, který z něj sejme bolest psychodůtek, klouzajících po jeho křehké duši.

V mysli mi probíhala dokola slova a já si pomalu uvědomoval jejich význam a smysl. Rty se bezhlesně pohybovali. "Bože můj, slituj se nade mnou. Bože můj, slituj se nade mnou. Bože můj....."

******

Ježíšovy rty se pohybovaly jakoby v modlitbě. Rány padaly v pomalém těžkém rytmu.

Přihlížející dělali sebevědomé poznámky o židovské změkčilosti a o tom, jak nekrálovsky vypadá tento Žid. Také tribun přihlížel, ale z jiného důvodu. Měl přerušit "výkon trestu", jakmile by zjistil, že by ho odsouzený nepřežil Zarazil kata a přistoupil k Ježíšovi. Nedotkl se ho. Pouze se sehnul, aby zjistil, kolik života v něm ještě zbývá. Podle ran a podlitin na kůži to nebylo možné posoudit, takže se spokojil s tím, že pozoroval pohyby hrudníku při dýchání. Byly rychlé a krátké. Rozkázal tedy přestat.

Bičování netrvalo déle než tři minuty. Když skončilo, poslal tribun dva muže pro ručníky a studenou vodu. Kat, který neměl víc soucitu než kněz s obětním beránkem, jemuž ráno v chrámu prostrkoval hlavu do železného kruhu, odvázal Krista a ten se okamžitě svalil z patníku na zem zády na kamenné dláždění. Byl v bezvědomí.

Omytí studenou vodou nebylo ze soucitu, nýbrž přivedlo odsouzence k bolestnému vědomí.

Nikdo ho nelitoval.

******

Vynořil se mi vzdálený obraz z mého dětství. O letních prázdninách jsme v době, kdy v Kocbeři ještě nebyla vybudovány nádrž na vodu, chodívali lesní cestou do nedalekého Kohoutova, kde byl bahnitý rybník. Na té cestě byli stovky malých žabiček. Chlapci je chytali a napichovali na zápalky. Ty potom zapichovali do měkké hlíny, hlavičky zapálili a s dětsky nevinným vzrušením sledovali, jak žabička podléhá svému hroznému osudu. Hleděl jsem zhnusen, avšak podivně vzrušen touto samoúčelnou krutostí. Cítil jsem, že se jedná o jakousi nesrozumitelnou nabídku mému temnému já, na kterou nebylo v mých silách jakkoliv reagovat.

Vystřídal jej další obraz: Jsme u starého lomu v Kocbeřích, Norbert a já. Norbert kráčí do zátoky, plné žabích vajíček. Poklekne a mlčky, se sveřepým výrazem v obličeji je rukama vyhazuje na mělčinu. Tisíce rosolovatých vajíček se jako huspenina valí mezi shnilé listový a mlčenlivé stromoví. Hleděl jsem nechápavě a přesto fascinován na jeho počínání, které jsem bral jako další z nejasných projevů dospělého ducha.

Měl jsem zavřené oči, ale ucítil jsem, jak mi kdosi podává pohár. Někdo jiný mne přizvedl i s dřevěnou lavicí, abych se mohl napít. Pohár byl zdoben nějakými kameny, které jsem v té tmě nemohl identifikovat a měl slabé plechové stěny, o které jsem se div nepořezal. Napil jsem se a otřásl se hnusem. Děkoval jsem bohu, že nevidím co to piji, neboť bych nevylučoval, že to bylo cosi kluzkého, drobného a navíc ještě se zmítajícího. Okamžitě jsem ucítil pálení v žaludku a horko, jako bych padl do rozžhavené pece.

Již dávno jsem ztratil nit událostí, jež mne sem dovedly. Netušil jsem kdo jsem, kde jsem, ale ani proč tu jsem. Netušil jsem naprosto nic. Jen jsem cítil strach, chtělo se mi zvracet, bylo mi horko a cítil jsem, jak mi po celém těle stékají potoky slaného potu. Z očí mi tekli slzy, byť jsem neplakal.

Lavice se zvedla ještě výš, až jsem se dostal do svislé polohy. Chodidla se opírala o hliněnou podlahu. Místností se rozlehl šamanský bubínek, což byla věc, která mi přinesla trochu úlevy. K němu se připojil hlas a celé to znělo jako Don Augustino, když v noci vedl naši výpravu na druhý břeh vědomí v té podivné zemi, zvané Peru.

Mé tělo se zmítalo v podivných křečích, svaly se napínali a povolovali, jakoby bojovali sami semnou. Nedokázal jsem se od nich oddělit. Vnímal jsem pulsující bolest, která měla středobod v oblasti žaludku a jako trnité šlahouny se plazila po mých nervových spojeních. Stále jsem nekřičel, cítil jsem jak je moje čelist stažená, suchý krk jako polštář vyplňoval celá ústa a já měl pocit, že se každou chvíli zadusím, nebo pozvracím. Jako bych ztratil tělo z masa a kosti a oblékl tělo z bolesti a utrpení. Měl jsem pocit, jakoby moje střeva praskala a svíjela se v podbřišku jako jedovatí, umírající hadi. Cítil jsem každičkou buňku svého těla, jak bojuje proti neznámému nepříteli, cítil jsem se jak uprostřed nelítostné bitvy, plné krve, bolesti a touhy. Touhy aby už to proboha skončilo. Protože kdesi velmi hluboko v mém mozku byla zasuta věta, která zněla:

Co má svůj začátek, má i svůj konec….. Ale prozatím tomu nic nenasvědčovalo. Bolest se naopak stupňovala, jakoby kdosi vtloukal hřeby do mých kostí, lámal je kleštěmi, trhal mé nehty, bušil palicí do třesoucích se kloubních vaziv. Musím mít přeci nějaký práh bolesti, kdy bude překročen a já zemřu? Ano, i smrt by byla pro mne v té chvíli vykoupením.

Ale krom nesnesitelné bolesti, jsem si také uvědomoval, že není ve mě hněvu či nenávisti. Uvědomoval jsem si, že to co prožívám, je pro mne důležité. Během svého krátkého života jsem nabyl jistoty, že slova: "Co tě nezabije to tě posílí " jsou hluboce pravdivá. Ve všem, co se okolo mne odehrávalo, jsem stále viděl boží hru, jejíž jsem nedílnou součástí. Z mé mysli se ztrácelo postupně vše co tvořilo moji entitu, má přání, rej zmatených myšlenek na vše a nic a nahrazovalo jej to jediné, co jsem stále hledal, zoufale hledal, jediné co tam zbývalo, jediné k čemu jsem upínal veškerou svoji naději. Byla to tajemná existence boha.

******

Za normálních okolností by byl Abenadar vedl průvod hlavní částí města, protože odsouzence mělo zásadně vidět co nejvíc lidí, aby si každý rozmyslel dopustit se něčeho podobného. Poněvadž se však blížila sobota a Pilát dostal od syrského legáta kdysi dávno příkaz, aby zbytečně neporušoval náboženské zvyky obyvatelstva, průvod se ubíral ke Golgotě nejkratší cestou. Když začali sestupovat z prudkého kopce k západu, Ježíš pod svým břemenem klopýtal a potácel se ze strany na stranu. Židé stojící u domů a krámů ho litovali a hlasitě protestovali. Někteří, zejména ženy, si zakrývali dlaněmi obličej a odvraceli se.

V údolí zatočil průvod doleva. Míjeli velké jeruzalémské tržiště a lidé se sbíhali, když spatřili vojáky a konce "stromů" vyčnívající za hradbou kopí. Ježíš se obrátil za ostatními, ale byl tak zesláblý, že se Abenadar musel několikrát vrátit a nutit ho, aby se hnul.

Podařilo se vykročit jednou nohou, ale druhá už neměla sílu. Nebyl s to se pohnout, přestože se celým tělem snažil dostat se kupředu. Velký trám se začal kymácet a lidé se dívali, jak ho setník nutí aby pokračoval. Druhá noha se zvedla, avšak celé tělo ztratilo rovnováhu. Cítil že padá, ale nemohl uvolnit ruce od trámu. Klesl na pravé koleno a oba lokty. Hlava se mu svezla dopředu podél trámu, který se nejprve opřel jedním koncem o zem a pak se svalil vedle Krista

******

Odevzdal jsem se bolesti, pustil jsem svoji vládu nad tělem, pustil jsem ze svých krvavých dlaní ostré ježkovi ostny. Náhle jsem pocítil, jak se všechna krev nahrnula do mého podbřišku a uvědomil jsem si mohutnou erekci, která probíhala jaksi mimo mě. Byl to projev těla, na který jsem neměl žádný vliv. Varlata se proměnila v ocelové koule a penis tepal srdečním rytmem. Trvalo to jenom krátce a pak se krev nahrnula do oblasti pupku. Ucítil jsem bodavý hlad. Zatoužil jsem intenzivně po potravě. Ale opět to netrvalo dlouho a veškerá energie se přesunula do oblasti nad pupek. Nyní jsem pociťoval příval síly, jako bych vylétl ze své oběžné dráhy bolesti a utrpení a řítil se kamsi výš a hlouběji, do středobodu svého bytí. Po chvíli se vše posunulo o něco výš, mezi má prsa. Ucítil jsem příval tepla a všezahrnující lásku. Ač to bylo nepochopitelné, cítil jsem lásku ke všem a všemu v té pekelné místnosti, včetně sebe samotného. Energie ovšem stoupala stále výš a výš, do oblasti štítné žlázy, ucítil jsem, jak mi znecitlivěl celý krk, jakoby jej kdosi rozťal ostrým mečem. Jakási veliká odporná ropucha, posetá hnijícími bradavicemi se mi usadila na krku a já cítil, jak se mi z hrdla ozývá její kvákání.

Zmizeli hranice mezi mnou a okolím. Ale stále jsem si uvědomoval, že jsem to já, kdo sleduje to zubožené tělo. V tu chvíli mne oslepila záře, která se zabodla s ohromující silou mezi mé oči do kořenu nosu. V jediném okamžiku spálila vše pozemské. Zmizeli poslední zbytky mého starého vědomí, zoufale se držícího pevných bodů a závěrečný tlak na temeni hlavy roztříštil zbytky myšlenek na pevné skupenství mého těla.

Vybuchl jsem do nekonečné plochy vesmíru, uvědomil jsem si, ač bez svých starých smyslů, avšak nějakým novým způsobem, že se vzdaluji neuvěřitelně rychle od tohoto místa, této planety, galaxie. Kolem se obrovskou rychlostí míhal vesmír, který jsem neviděl, ale cítil, jako součást sebe samotného. Nebylo nikoho a ničeho, co by mne mohlo zastavit. Byl jsem svým vlastním srdcem, nádherným drahokamem, s tak složitou strukturou, že jsem v něm mohl vidět vše a všechno, svoji nicotu i velikost, jak v jednolité harmonii udávají tep všemu živému a zároveň je na všem živém závislé. Pojednou nebylo ničeho a nikoho v tomto vesmíru, čeho bych nebyl součástí, příčinou i důsledkem.

Valerian si nemohl nechat svoji vizi pro sebe, byť zatím neměl odvahu o ní promluvit na kůru. Vědělo se o něm, že si rád přihne a tak bylo otázkou, kdy mu od rozezleného biskupa přijde ultimatum. Buď půjde na léčení, nebo bude vyloučen ze všeobjímající náruče římskokatolické církve. Když mu své rozhodnutí biskup sděloval, Valerian sebral zbytky své odvahy a vzdoru.

"Jak bych mohl popřít svoji vizi. Vždyť i na Ježíše byl činěn nátlak, aby se zřekl svého přesvědčení." Odpověděl nesměle na biskupův nátlak.

"No a vidíte jak skončil." Vyjelo z rozezlených biskupových úst ostré šlehnutí. Uvědomil si co řekl a snažil se již smířlivějším tónem o obměkčení kněze.

"Každý přece můžeme být obětmi svých slabostí.”

Biskup si s tichým šelestem suché kůže zamnul pěstěné ruce a otočil se k oknu, s výhledem na zahradu.

“Zkuste absolvovat léčbu a po jejím zdárném ukončení sám zvážíte, je - li nutné ničit všechno to co jste dosáhl, nebo prostě pochopíte v nějaké širší souvislosti, co se to vlastně s vámi odehrálo.” Otočil se na patách černých mokasínů jako plechová korouhvička a zabodl svůj studený pohled do Valerianovy tváře.

“Není ostuda požádat bližního o pomoc a bůhví, že vy ji potřebujete, drahý bratře."

A tak se jednoho červencového dne otevřeli dveře v protialkoholické léčebně u Apolináře, nad kterými bylo napsáno: "Mrzkošova světnice" a objevil se v nich postarší muž s krátkým ježkem a šedivým strništěm, který ač vypadal jako opilý bezdomovec, byl ve skutečnosti (alespoň té jeho) křesťanským knězem. Stisk jeho ruky byl pevný a odhodlaný. První s kým si na svém novém pokoji podal ruku, byl vysoký muž s velkým nosem, mající tričko bez rukávů. Ten muž měl na levém rameni vytetovaného lvíčka a představil se jako Samuel.