Diva

   Ahoj! Jmenuju se Annie, je mi čtrnáct a jsem divná!

   Alespoň to spousta lidí o mně tvrdí a přiznám se, postupem času jsem jim uvěřila. Jsem divná.

   Například můj brácha – dement. Má na celej život zkřivený ústa od toho jak pořád žvejká. Nejdřív to byly Pedra, pak ty gumový nechuťárny, wrigleys, a teď … jako drsnej westernovej hrdina má hubu přecpanou tabákem. To že má křivou hubu mu ani za mák nevadí. Ba naopak, prý vypadá drsně, na vědomí nebere ani to, že se mu holky vyhýbají jak jen můžou. Pořád jen říká: “Všechno má svůj čas! Všechno má svůj čas.” A tenhle člověk říká, že nejsem normální?

   Nebo můj otec! Prakticky ani neví, že existuju. Naposledy na mě promluvil na mé třinácté narozeniny. Řekl mi: “To jsem rád, že si se dožila svých třináctých narozenin!” pak mě políbil a od té doby se mnou nemluví. Napadlo mě, že je naštvanej, že se o mě bude muset starat i dál. Třeba čekal, že už to dávno zabalím. Ale to já ne – jsem hrozně tvrdohlavá. Táta střídá jedno zaměstnání za druhým. Vždy když dostane svůj stůl, udělá si cedulku se svým jménem – problém je, že vždy pomíchá písmenka ve svém příjmení. Moje matka ho když se brali donutila, aby se vzdal svého příjmení a převzal její. Dodnes si na to nezvykl. Ale to není jediný problém. Na stůl si vedle své cedulky, vždy postaví své nejoblíbenější těžítko – umělý penis. Tvrdí o sobě, jak je vtipnej, ale to jste ještě neviděli všechny ty stížnosti, které přicházejí od zákazníků přímo k jeho šéfům. Ty jsou teprve vtipný! A tak než stačí vybalit můj drahý otec všechny věci ze své bedničky, už je tam skládá zpátky. A tenhle muž mi napsal na kus toaletního papíru toto: “Není ti nic holčičko, nejsi nemocná, si nějaká … divná!” Tak od něj to taky sedí.

   Mámu už nemám, umřela když mi byly dva roky. Brala jsem to statečně, na pohřbu jsem nebrečela, místo toho jsem se počůrala. Ale nebyla to tak docela moje chyba, všichni jen brečeli a brečeli a nikdo si mě ani nevšiml. Chtěla jsem jim všem ukázat, že tady jsem a že se mnou rozhodně musí počítat. Kdyby tady moje maminka byla, jsem přesvědčená o tom, že by mi řekla: “Ty jsi ta nejdivnější roztomilá holčička kterou nám s tatínkem mohl čáp přinést!” A co byste jí na to asi tak řekli.

   Já nejsem svatá. Jsem přesvědčená o tom, že o panictví jsem přišla v době, kdy jsem si ještě jako malá omylem sedla na dudlík. Tenkrát to nebyla žádná legrace, nikdo ho ze mě nemohl vyndat, a tak jsme jeli na pohotovost. Paní doktorka z nás byla totálně hotová, a já byla hotová z ní – rtěnka rozmazaná po celé tváři, kalhotky stažené na půl žerdi, každá bota jiná – bůh ví odkud právě vylezla. Teď vlastně ani nejsem přesvědčená, že jsme to byli na pohotovosti. Možná se rodiče tolik styděli, že mě raději odvezli do pochybného podniku jménem Sedmé Nebe. Slyšela jsem, že tam mají kvalitní nemocniční personál. Ale musím se tomu smát.

   Když se mě ve škole ptali, čím bych chtěla být až vyrostu, zmateně jsem mlčela. Ve skutečnosti jsem si vzala čas na rozmyšlenou. Dlouho jsem o tom uvažovala. Zjistila jsem, že nechci být jako většina holek, letuškou, doktorkou, zvěrolékařkou, spisovatelkou, gymnastkou ani učitelkou. Chtěla bych být prostitutkou. Já Vás slyšela, řekli jste, že jsem divná, jen se nedělejte. Ale ať už jste to řekli nebo ne, já Vám to nezazlívám. Možná máte pravdu.

   Být taková kurvička asi není zrovna nejlepší povolání, ale nemůžu si pomoc. Naprosto mě pohltily představy, že jsem se jí opravdu stala. Pracovala bych někde v podniku, nikdy né na ulici (je tam zima a není tam pohodlí), uvnitř jen útulné prostředí, profesionální atmosféra, sympatičtí lidé (vím že většinou je to všechno jinak, ale neberte mi mé sny) Strašně mě vzrušuje, že bych nikdy nevěděla s kým mám zrovna jít do postele. Přišel by někdo kdo by se mi nelíbil a já bych s ním šla, jen tak, byla by to moje práce. Přišel by chlápek co by mohl být můj děda a mě by to nepřipadalo divné, je to moje práce. Nikdy bych si nevybírala. Byla bych prostitutka.

   Vím, že se to neříká. Žádná z dívek Vám nepřizná, že by na chvíli chtěla dělat sex za peníze. Prakticky na tom není nic hezkého, možná ani příjemného. Podle mě jde spíš však o to, jak si to kdo zařídí. Nikdo Vám nesmí říkat: “Jdi a ošukej toho staříka!” Takhle by to přece nechtěl nikdo.

   Možná jsem divná, ale alespoň si to umím přiznat. A co Vy?