Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Neznám nic horšího než nečekaný dopis.
Nemyslím ten dopis, který mi píše Klárka o svém sladkém stýskání a smutnění. Je totiž na povinné rodinné návštěvě u prapříbuzných na Slovensku. Ani nemám na mysli ten dopis, ve kterém mne můj oblíbený bankovní dům pravidelně informuje o katastrofálním stavu mého účtu a zapřísahá mne, abych konečně dodal nějaké ty koruny do plusu. A už vůbec se to netýká dopisu z daleké krásné Francie, který již po stoosmé vracím české poště bez přečtení. Jednak na něm není známka a já jí rozhodně platit nehodlám, a jednak to máme s Frantou Máků tak domluvené, abych věděl, že ještě žije a stále dělá v Orleánsu automechanika u pežotů.
Mám tím na mysli opravdu nečekaný, nikde nevyžádaný dopis.
Ten malý kousek složeného papíru, který se s lehkostí sobě vlastní nechá prohodit jen tak úzkým ležatým otvorem ve dveřích, dokáže změnit celý den v mučivé peklo. Leží si klidně na zemi blízko prahu a roztáčí kolotoč hamletovských pochyb. Vzít či nevzít? To je oč tu běží. Takový dopis, který já mám na mysli, obyčejně leží lícem dolů a jak bývá dobrým zvykem, na rubu není nic, z čeho by se dal na dálku a hodně opatrně poznat odesílatel. Ne, to ne. To se holt musí popsat jen jedna strana, abych z toho měl většího nerva. Dva dny vzdoruji a dopis při každé cestě z domova opatrně překročím. Třetího dne je ze mne troska. Dvoumetrovým drátem dopis opatrně otáčím lícem vzhůru. Chce to hodně odvahy a také trochu cviku. Fakt. Jen si to zkuste, levou rukou prodlouženou bezpečnostním drátem obracet dopisní obálku ležící na zemi, současně si pravou rukou zakrývat oči a přitom mít neustále přehled o tom kudy se dá nejlépe vzít do zaječích. Několikrát se mi podařilo zahnat ho do kouta. Ale dopis to nehodlal jen tak zabalit. Jednou nebo dvakrát se mi zákeřně snažil padnout na nohu, ale naštěstí jsem vždy stačil utéct do kuchyně a vyskočit na linku. Pak jsem dopis dokonce postavil na hranu, kde si dost dlouho bezohledně pohrával s fyzikálními zákony. Enormně ve mně vzrůstalo zděšení, že se nakonec překotí špatnou stranou vzhůru. Dost se mi ulevilo, když to vzdal a znovu padl lícem na zem. Musel jsem jít z toho rozčilení osprchovat. Naštěstí netekla teplá voda, tak mi to netrvalo nijak dlouho. Osvěžen na těle jsem potřeboval i duševní vzpruhu. Další dvě hodiny jsem nabírat vnitřní rovnováhu ve společnosti spřízněných duší Čouda a Johna_W v Mozkoškrabně na Xchatu. Jejich problémy s hledáním vlastní identity byly naprosto směšné. Zvláště pak Johnova úvaha o implementaci Smith&Wessonova pojetí reciprocity do dvojího nekonečna vzhledem k vnitřnímu poloměru lebeční kosti napravo od zátylku. Ale ta obálka na chodbě, to je něco. Nakonec jsem se snažil to vše obrátit v žert. Zřejmě mi píše notář o nečekaném skonu milované babičky a ještě více nečekaném dědictví s dvaceti nulami. Hodně mi to pomohlo a musel jsem to babičce hned zavolat. Telefon dlouho hluše vyzváněl a až teprve sousedi mi sdělili, že babička je na tom moc zle a museli ji před týdnem převést na áro. Tak jinak, třeba mi píše finanční úřad o nedoplatku na daních. To mne sebralo natolik, že jsem naprosto nevinnému Čoudovi vynadal do …, no nebudu to tady znovu rozvádět, a sprostě jsem se odpojil od chatu v půli jeho projevu na téma vlivu rychlosti otáčení měsíce na velikost písma v novinách. Něco mne totiž v té souvislosti napadlo. Opatrně jsem ulehl na podlahu předsíně, ovšemže v dostatečné vzdálenosti od dopisu, dobře jsem si zapamatoval jeho vražedný útok na mojí levou dolní končetinu, a opatrně ho nadzvedl drátem. Uhhh, zjevně na sobě neměl žádnou barevnou ozdobu, ani kolečka či hvězdičky, jak už to některé marnivější dopisy mívají, ani žádné hnědé, černé nebo dokonce modré pruhy. Ten dopis byl čím dál děsivější. Co asi obsahuje? Celou noc jsem kvůli tomu nespal. Ráno jsem zavolal do práce, že asi už nikdy nepřijdu a šel si zabalit několik nejnutnějších věcí na expedici do Arktidy.
Po několika měsíčním oddechu v mrazivé pustině jsem se vrátil. Doma, hned za dveřmi, mne čekalo nemilé překvapení. Nejen že ten dopis nikam tiše neodsublimoval, ale on se dokonce ještě rozmnožil. S odvahou posílenou několika vítěznými souboji v pěstním zápase s ledním medvědem jsem s hranou ledabylostí sebral vrchní obálku a rovnou bez okolků jsem ji roztrhl, abych tomu přišel na kloub. Dopis byl od Klárky. Psala, že už je dost dlouho doma na to abych se jí ozval, a že když nemám tolik odvahy abych jí řekl že je mezi námi konec, tak tolik odvahy ona zase má. A je to. Na tom dopise nebylo nic tak hrozného, čeho bych se musel bát. Zbýval mi ale ještě jeden k otevření. Zavřel jsem oči a hrábl po něm. Napotřetí jsem ho chytil a zvedl. Opatrně jsem se škvírkou pravého oka, to mám totiž slabší a v nejhorším případě se bez něj docela dobře obejdu, podíval na obálku. Na rubu nebylo napsáno nic. To už jsem věděl, přesto se mi srdce bláznivě rozbušilo. Otočil jsem obálku a znovu na ni velmi opatrně pohlédl. Pak jsem odvážně otevřel obě oči a dokonce jsem přečetl adresu nahlas.
Dopis patřil sousedovi.
Písmák