Chlípné ráno

Chlípné ráno

  "BUCH!" ozvala se hlasitá rána. "Takhle, brácho, skončí každý, kdo se postaví Johnymu Smrťákovi. RATATATATATA," klepal rachot na bránu mé bdělosti. Vzbudil jsem se.
  Pomalu jsem otevřel oči a začal si uvědomovat nový den. Přemáhala mě ještě chuť ležet, ale vzpomínka na dole sedícího Krowkiho ohnula mé tělo do sedací polohy. Pod zadkem jsem ucítil cosi hranatého a tvrdého. Když jsem si kousek odsedl, z mezery mezi matracemi na mě hleděl izolepou částečně omotaný černý ovladač. Musel jsem s ním nějak pustit televizi, když jsem se převaloval. Vyndal jsem ho a můj palec instinktivně zmáčkl ohmatané tlačítko. Televizní přijímač na druhé straně mého, po včerejší noci lehce zdevastovaného pokoje, se přepnul na jiný program. Pohled na obrazovku mě přinutil zamžourat a promnout si rukama oči slepené spánkem.
  Na prvním programu právě běžely zprávy: "Oběť násilné vraždy, kterou našli dnes ráno, byla zřejmě součástí nějakých nezákonných vědeckých experimentů. V jejím těle byl nalezen implantát..." Blik, druhý program: "Tahle destička vám zaručí záda bez bolesti. Klinicky testováno." Blik. Dalším přepnutím programu se z reproduktorů ozvala hudba: "Ooooh, baby, you're making me crazy... How bizarre, how bizarre."
  Odhodil jsem remotér zpátky na gauč, na kterém jsem se vzbudil a odebral se do koupelny.
  Překračuje odpadky ze včerejška, zakopl jsem o jakýsi sešitek. Unaveně  jsem ho zvedl. Byl to můj zápisník, který jsem nemohl včera najít. Jak jsem tak náhodně listoval, narazil jsem na poznámky k rozepsané povídce o člověku, který se vyžíval v exhibicionismu a podnikal různé šílenosti, aby... Problém byl, že jsem doteď nevymyslel motivaci, která by ho k tomu vedla. Proto jsem hodlal vyrazit brzo ráno do města s vírou, že mě něco na čerstvém vzduchu napadne.
  Zrcadlo v koupelně bylo potřeno zubní pastou. Někdo do té mazanice napsal

                                             12.00 za starou bankou

  Odkaz byl zpečetěn otiskem rtů. Nejspíš jsem si včera domluvil rande, problesklo mi lhostejně hlavou. Nic jsem si ze včerejší oslavy nepamatoval, takže byla pro mne domluvená schůzka záhadou, i když ne příliš vzrušující. Doufal jsem, že je alespoň hezká.
  Když jsem odemykal vchodové dveře, zaslechl jsem z druhé strany jakési slabé syčení. Otevřel jsem dveře, vykročil, ale okamžitě jsem znehybněl, protože mi přes prsa projel zdroj onoho záhadného sykotu. 

  "Wow, člověče, do módy jsem ještě nedělal." Přede mnou stál kluk, vysoký jako já, v zelené kšiltovce a tričku s divným nápisem "I love Soběslav Neřád", přes který visel příborový nůž jako přívěšek. V očích neměl ani náznak omluvy za to, že mi udělal na tričku grafitti. Spíš si vychutnával mé překvapení. Pobaveně se usmíval, přičemž protřepával sprej, který držel v ruce. "Máš štěstí, že jsem to netáhl ve výšce očí."
  "Co to tady děláš?" nevycházel jsem z údivu.
  "Už to bude přes pět kilometrů, co táhnu tuhle čáru," zamyslel se, "ale přes člověka se mi to povedlo až teď." Opět se zašklebil. Pak znova zmáčkl spoušť a od levé hrany mých dveří pokračoval ve svém díle. Vyhlédl jsem ze dveří a spatřil čáru, která se táhla podél točitých schodů po stěně, odněkud zdola až k mé košili.
  Pohlédl jsem na sprejera, ale ten byl zabrán do svého spreje, ze kterého už teď syčel jenom vzduch. Tohle individuum bylo přesně to, co potřebovala moje inspirace, pomyslel jsem si. Chvíli s ním pobudu a uvidím, co z to vzejde, rozhodl jsem se.
  "Krucinál," procedil mezi zuby, "myslel jsem, že tyhle plechovky toho mají v sobě víc." Pak se otočil na mě a řekl: "Víš, co je nejhorší?"
  "Ne," řekl jsem. Proboha proč jsem odpověděl na jeho řečnickou otázku? Šlo to ze mě jaksi automaticky a hlavou se mi mihl jakýsi podivný pocit.
  "Že když se rozhodneš udělat něco, co před tebou ještě nikdo nepodnikl, zkrachuje to na tak pitomý věci, jako je poloprázdný sprej..." 

  "Víš, kde je stará banka?" skočil jsem mu do řeči.
  "Jistě, kámo. Chci říct, to by bylo, aby Kamarád neznal doupě feťáků." To to hezky začíná, pomyslel jsem si. Dokonce se nazval mým kamarádem. "Chci říct, říkej mi Kamarád, tak mi říká leckdo." Aha, takže takhle. "Ty budeš nejspíš jeden z těch veselých lidí, že jo?" zeptal se spiklenecky, přičemž přivřel oči a sípavě potáhl z pomyslného jointa mezi rty, aby naznačil o co mu jde. Pak chápavě mrkl jedním okem.
  Chtěl jsem ho potěšit kladnou odpovědí, ale opět ze mě vyšlo jenom: "Ne," jako bych nebyl schopen říct... sakra, no odpovědět kladně. Co je to se mnou? Bůhví, co se včera v noci dělo. Kéž bych si vzpomněl. Každopádně se se mnou něco stalo, takže teď nemůžu říct... No, prostě Ne!
  "Já jsem Olaf," řekl jsem, abych zachránil situaci, a nahodil zdvořilý úsměv. "Tak veď, Kamaráde." Poslední slovo jsem pronesl s důrazem.
  Tenhle člověk byl stále zajímavější, zatímco já jsem ze sebe začínal být zmatený.