Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChlípné odpoledne
Autor
Calavera
Chlípné odpoledne
Vešli jsme do Kamarádova bytu, kde bydlel se ségrou. Nechápu proč byla natřena vstupní hala na hnědo.
"Tý stěny si, prosím tě, nevšímej," řekl, jako by slyšel co si myslím. Je to odporný, pomyslel jsem si, zatímco jsem se zouval.
"Já vím, je to odporný, ale tak to tady nechali naši než odešli," zas jako by reagoval na mé myšlenky. Zřejmě nejsem první, kdo na to hleděl s odporem.
"Hele, a kdy se vaši vrátí?"
"Nevím, odešli před rokem a půl na dovolenou, prý si vod nás oddechnout..., " zahleděl se do země, a pak řekl: "Ále, to je jedno, pojď dál." Řekl to, jako by si vzpomněl na něco nepodstatného. Vešel jsem za ním do pokoje s červeným světlem.
"Pozor schod!" uchechtl se a já jsem v poslední chvíli překročil tělo ležící na zemi. A musím říct, že to tělo mělo moc hezký zadek. Rychle jsem došlápl, abych neupadl. Ta holka se zřejmě lekla, protože sebou trhla a posadila se. Hleděly na mě dva červené špunty, které vypadaly jako plavecké brýle.
"Nemůžeš dávat pozor, slone?"
"Ne," řekl jsem automaticky.
"Tak si naser." A lehla si na bok proti UV zářiči, díky kterému to tady zvenku muselo vypadat jako bordel.
"No tak, člověče, pojď už. Jí si nevšímej, je cáklá. Má rozum v kozách, opalovat se v obejváku," pobízel mě Kamarád.
Čekal jsem štiplavou odezvu, ale nic. Holka si totiž mezitím nasadila sluchátka od walkmena.
Kamarád se nakláněl z balkonu a triedrem hleděl někam do protějšího baráku.
"Na, koukni se. Třetí poschodí. Zelený závěsy," podal mi dalekohled. Nahlédl jsem do něj a ani jsem nemusel hledat, ty zelený závěsy byly přímo naproti, jen o patro níž.
"Vidíš to?"
"Ne."
"Ty zelený záv..."
"Mám je. Mám je," skočil jsem mu do řeči. "Ale asi ne ty správný, je tam nějakej dědek a otírá si o košili ruce, jakoby je měl zpocené."
"To je on, tak chvíli počkej."
"Tos' mě volal kvůli nějakýmu zpocenýmu dědkovi? Tak na tohle jsem ještě dost zdravej..."
"Dočkej času..., a pak uvidíš, jestli se chceš dívat."
Chvíli jsem pozoroval staříka, jak se nervózně prochází po cimře. Pak sebou trhl, jako by se lekl, a rychle odkráčel z místnosti.
"Tak a je pryč, to je všechno?" ptal jsem se se sarkazmem v hlase.
"Někdo zvoní u dveří." Řekl to hlasem, jako bych byl děcko, on můj táta, bylo Svatýho Mikuláše a u dveří se ozval zvonek. A skutečně za chvíli se dědek vrátil. Zdálo se mi, že je ještě nervóznější. Sedl si na sofa. Za ním vešla mladá holka v laciný bundě.
"Hmm, ten má ale vnouče," řekl jsem, abych Kamarádovi naznačil, že zřejmě přišlo to, na co jsem měl čekat. Ale když pak ta holka začala před dědkem tancovat a rozepínat si tu lacinou bundu, měl jsem na jazyku něco, čemu jsem sám nevěřil. Starému chlípníkovi se rychleji zvedala prsa a holka se dál svlékala. Tělo měla hezké, do tváře jsem jí neviděl, ale ten pohled mi moc dobře nedělal, protože dědek začínal zapojovat taky ruce. Odtrhl jsem dalekohled od očí, jako bych ho měl přisátý k tváři, a vrátil ho Kamarádovi. Zasmál se, protože jsem musel vypadat, jako bych snědl žížalu. Ještě sám pohlédl na tu scénu přes dalekohled, a pak vešel dovnitř. Já jsem jazykem ohmatával vnitřek pusy, jestli tam tu žížalu opravdu nemám.
"Tak pojď, ..." vybídl mě Kamarád.