NETYPICKY S LETADLEM

Jednoho dne jsem si  vyjel autem. Hned za sídlištěm se mi podařilo sjet do pole, ale po jeho přejetí jsem opět najel na nějakou silnici. Sice v plotě zela po mém projetí díra, ale to mně  nikterak nevadilo. Po chvíli mému zraku neuniklo podivné vozidlo jedoucí  přede mnou. Mělo  křídla. Takový typ automobilu jsem ještě neviděl. O chvíli později mi došlo, že to,  co kvůli mně vjelo do pole,  bude letadlo. Jeho pilot cosi z kabiny křičel a zuřivě gestikuloval zaťatou pěstí.

  Má jízda však pokračovala dále. Když další letadlo díky mně změnilo směr startu, bylo mi jasné, že to po čem jedu není silnice. Po vjetí na velkou letištní plochu a po slalomu mezi letadly se přede mnou objevil velký hangár.  Projel jsem jím a teprve náraz do zadní stěny ukončil mou jízdu. Na kapotě auta seděl překvapený pan Vrtulka, který svíral v ruce vrtuli. Byl to známý místní sídlištní letec, kterému počet startů trojnásobně převyšoval počet přistání.

„Dobrý den. Já tu náhodou projíždím,“ zněla moje omluva.

„To vidím!“ odpověděl a  dál seděl na kapotě vozidla, přičemž něco na vrtuli šrouboval.

„Nechcete nějak pomoci?“ optal jsem se.

„No, přijel jste pozdě. Ale jestli chcete, tak se můžete se mnou prolétnout.“

„ To bych rád!“

„Jen vás upozorňuji, že může neplánovaně nastat situace pro seskok padákem, ale ten mám jenom já.“

„Já to risknu.“

  A tak za okamžik jsem seděl v pilotní kabině a pan Vrtulka vedle mě. Hned se vžil do role instruktora. Dostat letadlo z hangáru se mi podařilo, i když konec pravého křídla byl o něco zkrácen.

„No, mně se staly i horší věci,“ okomentoval to pan Vrtulka. Pak jsem se snažil pod jeho navigováním najet na vzletovou dráhu. To se mi však příliš nepovedlo. A po projetí napříč letištěm, kdy před letadlem prchali všichni mechanici i piloti, mé pozornosti neunikla ta skutečnost, že nezavřená kabina se utrhla. Pak mi na hlavu dopadl červenobílý předmět, který před tím vlál na stožáru.

„Takhle neuvidíte na nebe,“ konstatoval pan Vrtulka, kterého utržený překryt kabiny nikterak nerozhodil. Když se mi podařilo té věci zbavit, objevila se konečně před námi vzletová dráha. Po najetí na ni mi přišlo divné, že nevidím na žádné straně její konec. Teprve při pohledu na jedoucí auta, která při vyhýbání končila v příkopech, mi došlo, že startuji ze silnice.

„Máte dostatečnou rychlost,  přitáhněte páku k sobě. Ten kamion,  co je před námi,  snad přeletíme,“ řekl klidným hlasem pan Vrtulka.

  Vzlétnutí se podařilo. Pěkný pocit z letu kazilo jen proudění vzduchu. Pan Vrtulka si vytáhl noviny a pokoušel se číst. Měl jich hodně v zásobě a tak mu nevadilo, že mu každou chvíli ulétly. Jedny tak nešikovně, že se mi připlácly na obličej. Při pokusu servat je z obličeje,  jsem máchal rukama do stran a přitom moje pravá ruka nahmatala nějakou páčku, za kterou jsem omylem zatáhl.

   Když noviny opustily můj obličej, tak vedle mne neseděl pan Vrtulka a ani tam nebyla sedačka. Zato v dálce za letadlem byl otevřený padák,  na kterém se pan Vrtulka snášel na sedačce a stále si četl noviny. Snažil jsem se být v klidu. Vždyť mé znalosti o přistávání nebyly zrovna malé a opíraly se o zkušenosti získané na počítačových leteckých simulátorech. A tak táhnoucí se silnice pode mnou přímo lákala k přistání. Ani na ní zrovna nejelo moc aut.

  Nebylo to zrovna hladké přistání a zdálo se mi, že podvozek není vytažen. Letadlo několik jedoucích aut předjelo. Protože v kabině nebyl volant, nepodařilo se mi  zahnout do zatáčky.  Za okamžik letadlo opět vzlétlo. Neletělo daleko a jeho opětovné přistání se uskutečnilo na sportovním stadionu. Také jsem si chtěl zasportovat, ale nebylo to zrovna moc vhodné. Brzo hodně naštvaných sportovců a diváků se za mnou hnalo. Pan Vrtulka seděl nedaleko začten do novin a jen suše zkonstatoval, že příště se mnou letět nechce. Nebyl čas mu odpovědět, protože dav běžících pronásledovatelů se blížil a mně nezbylo nic jiného, než se dát na útěk.