Škola

„DREADY ? no to už snad nééé – to jim nestačí, že tu šaškuju v kapsáčích s kšiltem dozadu, to se na to taky můžu vysrat, furt ňáký novoty – big býtovej festiválek, zážitkový kurzy sakra v čem budu muset chodit, jestli pojedou do Skotska?! Dyť já jsem v podstatě svobodomyslnej, ty rakouskouherský manýry mě štvaly, tuhle školu (otevřena v roce 1927) jsem dostal v podstatě za trest: ‚když jseš tak moderní, maž na novou školu.‘ Většina kolegů se z ústupu rakouskouherských tradic na školách vzpamatovávala těžko. Ale tohle je fakt už moc.“

„A navíc už i kecam kraviny jako voni. “

„Zvlášť ty mladý mě serou. Ani mi nevadí, že s žáky proflákaj hodinu. To se dělalo dycky."

„Jedna učitelka – Tereza – chodí asi s třema klukama zároveň a ještě pochlastává a bůh ví co dalšího s jednim ŽENATYM tatíčkem, chodí se všema po městě a nejenže se držej za ruce a nejen že se po každym desátým kroku NA VEŘEJNOSTI LÍBAJ, ale ještě stříkaj ty svý endorfíny po širokým okolí.“

„Další mladej – Marek - chodí kouřit travku a hrát mariáš do jednoho baru v Dejvicích, kam choděj i deváťaci.“

„A Karel blbne s žákama jax kamarádama… a vůbec nějak moc učitelů uznává, že žáci mají PRAVDU.“

Jak se tak při sakrování vlekl chodbou, kopnul do zdi, napůl proplul zdí do přírodovědného kabinetu, vypadal jak vlastní basreliéf. Motýl smrtihlav mu křídly zlehýnka zamával na pozdrav.

Jenže teď zpozorněl – KONFERENCE: „No jóó málem jsem zapomněl.“

„Zas ty stáda plazících se rodičů na třídních schůzkách – to je lábuž:

první - prodává auta, až mu od huby stříká benzín;

druhej - organizuje marketing z výšky 155 centimetrů tak, že jsou naprosto všichni mimo, ale on vždycky vypluje na vlně jejich zmatení a všichni včetně zákazníka spokojeností jen planou;

třetí - podniká a docela úspěšně – jezdí dost i ven;

čtvrtá - taky kantorka, ale VŠICHNI, všichni do jednoho se plazí a vysvětlujou: ‚ten ta můj moje se fakt učí a jak je to teda možný…,‘ oni jsou zas ty malý žáčci a bojej se kule a poznámky. Z nich já čerpám životní energii.“

„Jenže paxe ňákej frajer v baretu jen zeptá: ‚…takže jestli to správně chápu, je problém v pozornosti, měl by si to cvičení po sobě vždycky ještě jednou zkontrolovat,‘ kantor přikyvuje, ‚výborně, jsem rád, že jsme zajedno‘ a ví, s úsměvem poděkuje, sem na něj dejch, aby si uvědomil, kde je jeho místo, že plazení by mu fakt slušelo. Jen si nandal bundu a cípem mě srazil pod katedru mezi odhozený žvejkačky a padlý sny učitelek…“

Jenže teď zpozorněl – KONFERENCE: „No jóó málem jsem zapomněl.“

 „7.B“, říká akorát ředitelka, stoupl jsem si za ni a opřel se jí o rameno (taky mě štve, zaštiťuje FESTIVÁLEK – při tom slovu otočil oči nejen v sloup, málem se mu protočily okolo celé hlavy a zkřivil tvář, radši by sežral žížalu a chrousta - a nějak moc si ty parchanty připouští k tělu)

 „…nóó, my tu teď máme tu věc s tý školy v přírodě," ten mladej - Karel, co blbne s žákama, se nejistě usmívá, očima loví slova odkudkoli, do očí se nekoukne. „Jonáš kopl při hře Táňu (dceru školníka) do břicha tak, že jsme volali záchranku…“

„Jenže to bylo trochu jinak“ chroustnul si tak suchými větvemi duch keře, za kterým se to odehrálo, když jsme se předevčírem viděli (měli v Praze školení): ‚Kurva Ondro zmas ho,‘ ječela Táňa na značkově oblečenýho obtloustlýho frajera, ‚ukrad nám už spoustu pokladu.‘ Tak tak.“

Měla to být bezkontaktní hra, kdy útočníci sbírají poházené kousky pokladu ve vymezeném území a obránci chránící tento poklad sbírají bez násilí „životy“ útočníků, lehce nalepené na rameni.

„Tak ten Ondra vidí pružně a lehce kličkující ještěrku Jonáše,“ vrtí větývkama zas ten keř, „kterej ho sere tim, že mu před nosem vzal pár částí pokladu a on mu NIKDY život nesebral – Táňa už asi čtyřem - a viděl i na něj naštvanou Táňu, a zas se mu z toho postavilo péro. Přitáh si Jonáše  – chodí posilovat – roztrh mu bundu, jednu mu natáh a sebral mu život a dál ho masil. Ještěrka začala mlátit kolem sebe a tak Jonáš trefil tu holku, jak chtěla tomu buřtovi dát pusu.“ Keř se protáh, ale moc, protože mu opadaly dva zbylý listy a nasraně dodal: „Dobře to nasimulovala, záchranka, houkačka, tyjátr, ve špitále byla dva dny, i když vypadala na umření, nic jí nenašli. A ten kantor tam mezitím žvanil se dvěma třináctkama o novym cédečku Michala Davida,“ stáhl větve, „zády ke mně, takže viděl úplný hovno.“ Už jsme ji měli, čert ví, jestli keř ví co a jak, byl dost nasranej  z toho, že má na závěr školení skládat zkoušky z toho, že je správný keř.

„… Jasně jsem viděl, jak při ztrátě života se Jonáš Malér neudržel, byl to asi afekt, ale fakt, že byla dva dni v nemocnici…“ furt by chtěl uhrát ředitelskou důtku, nerad by to vysvětloval jeho matce (vypadá jak Siciliánka a její pohled umí zabolet), před kterou radši utek, když jí TO měl říct při návratu ze školy v přírodě.

„Dvojáček jak malovanej,“ hormonální revolucionářka Tereza měla zas rande se dvěma na stejnou hodinu, nevěděla sice, s kým půjde, ale s takovouhle kravinou se nemínila se zdržovat.

„Od Šumavy k Tatrám,“ Marek měl už zas chuť na travku a cítil, že kartiboh je při něm.

„Svoje znalosti získané ve škole zneužívá, aby se škole vysmíval, nic jinýho si nezaslouží.“ Věra, češtinářka se mi líbí –onehdá řekla jedný holce, co si nechala ustříhnout cop: „SI KRÁVA NEBO CO?“

Pár dalších učitelek pokyvuje souhlasně hlavou, měli by jít domů vařit a poklízet a … a … prostě stavět kolem sebe představu dokonalé udržovatelky domácnosti kolem svých zvráceně reálných představ, které za žádnou cenu nemíní dostat ven.

Ředitelce to pořád nějak nesedělo: Jonáš? Jeho kecy ji vytáčej jako všechny kanory, ale jako jeden z mála v hodině reaguje, ptá se, ujasňuje si věci a nevytahuje se značkovejma hadrama; že by jí to fakt udělal ÚMYSLNĚ?

„Takže ta dvojka z chování je asi jasná, néé Maruš“ zástupkyně se sice obracela k ředitelce, jakoby to byla otázka, tónem už to rozhodla. Natěšeně se třásla, až se po poslední 9.C otevře otázka stánku ve vestibulu školy, který by konečně mohl převzít její syn, když si tam školník už nahrabal, a my teď bráníme JEHO dceru, je čas taky pro mě. Maruš, ty si žij tim svým festiváálkem.

„Takže dvojka z chování pro Jonáše Maléra. 7.B?“ slyší se říkat ne zcela jistě ředitelka a doufá, že ji někdo podpoří v jejích pochybnostech, rukou pohyb, jako by si chtěla smést něco z ramene, uhnul jsem však rychleji.

„Tak to klidně, ať mam i ty dready,“ slzy dojetí z činu mladých učitelů se mu draly do očí, „jen když budete takový i nadále, žáci jsou stejně parchanti, škola je fajn, ale jen bez nich.“

Duch školy - mix stařičkého mocnáře, otce Kondelíka a dnešního času, který se ve škole už bál záhuby, se rychle prohnal schodištěm kolem jen navenek provokujících výtvorů žáků, krátce zasvítil na cestu kantorům na rande a do hospody a za vidinou bůhvíčeho.

Zamávali mu, svému Duchu svatému.