Na hraně (v.2)

 

11-12/1996

Na hraně 

 Prolog:

 

Jsem
Málo bláznem pro tebe
Vyšlehaná

 

Jsem
Málo fotrem pro tebe
Vypasená

 

I.

 

....ale asi tomu vůbec nerozumím

A všechny chcete usedlého vtipného sexuálního sponzora s kterým si budete hrát na lásku

V teplé nudě před televizním upírem

A pak už jen kvůli dětem

Pak ani to ne

Vás nechci

 

Hledám blíženku

Spiklenku se kterou jsem prožil dětství

Které jsem s ní neprožil

Máme spolu tajnou dohodu

Že vždycky když se potkáme

Zakryjem si oči dlaněma

Abychom zahlédli dětství

A skleněný květ v tvojí dlani...

 

Asi bych měl zase číst Březinu

Jenže on nemiloval jako já,  přestože byl Jebavý

Je to jako poslouchat Hlas Ameriky v roce 1980 v jižních Čechách

A na nádvoří Karlova Hrádku ti natrhat lesní jahody

Tančit sám a tančit sama acid jazz

V Mersey2000 v roce 1996

Jet ve vyleštěném autopřívěsu Evropou s tajným posláním

A umývat dlaždičky v umývárce dívčí sekce intru

Abychom se letmo dotkli

A já ti mohl darovat skleněný květ

Když odjíždíš na dalekou cestu

Na smrt

 

Ale ty tu nejsi

Sedím si sám na hraně

Na doutnající hranici mezi některými světy

Uvnitř jsou překrásné pokoje s přesně střiženými keři

A krása a teplo a nuda

A milost Boží

Venku rozeklané skály spoušť vichřice láva nespoutané výhledy

A krása a zima 

A milost Boží

 

A strach

 

Neumím žít tam ani tam

Znám prokletí obou světů

Marně se tě, Bože, ptám:

Jsi tu?

 

Na hraně mezi

Extází a depresí

Poustevnou a postelí

Hospodou a kostelem

Záchodem a výčepem

Tančírnou a dětským pokojem

Madonou a kurvou

Domovem a housem

Na plotě mezi blázincem a sídlištěm?

 

II.

Někdy

Se stane zázrak -

Ta hrana pode mnou se rozhoupe

Rozplyne

Zavalí svět a já unášen do ztracena

Jsem na chvilku doma

Všude

 

Já

Unášen unášen odplavován

Se zavřenýma očima ale bdělý jako nikdy

Smrtí milován

A všude nás vítají

 

Rozdávám svítící duhové květy smrti

Které převedou každého přes její hranu

Nerozumím ničemu a jen se usmívám

A sem tam někdo

Mi dokonce i rozumí...

 

A je krásně na té vlně

Když hroby se otvírají

A to podivné světlo za skalami už není tak podivné

Nejstarší zvířata světa ožívají

Praskot tisíce let spících kostí

Neviditelné je zjevováno

 

A tam na severu

Na královské dálnici zahlédl jsem bok sedmimílového hada

Starého duhového hada v stále mladé kůži

Otvírajícího bránu do dalšího dějství

Teď už skutečného

 

Mýlil jsi se bratře Morrisone

THIS IS THE START!

 

Jeho hřbet proplouvá těsně pod hvězdami

Břichem boří naše věže

Duhové šupiny zevnitř osvětlovány

A ta hudba

Není cukrově andělská jak jsem myslel

Je to chór tepen

Tep srdce světa

 

Z mrtvolné ztuhlosti probuzené

My,

Šílené děti čekáme tu na déšť

Na jeho ocelové kapky

Jak nadějné je v tomto tanci obstát!

 

Vzpomínáš si, moje milá

Jak nám bylo dovoleno

Sednout si hadu na hřbet

Objímat jeho teplé tělo

Jeho řeči rozumět?

 

Naše nahá těla jsme ozdobili šupinami

Skleněnými květy života

Jen tak z radosti

A had se rozjel

 

Vítr nám chladil zanícená čela

Zavřeli jsme tak strašně unavené oči a hladili se

Hladili naše zpocená těla všude

Země se před námi otvírala

A nebe bylo všude

 

A byla to jízda o které básníci narkomani a světci

Jen dětsky žvatlají

Nerozuměli jsme ničemu ale chápali všecko

Nechápali jsme nic ale rozuměli všemu

Větru který jsme předjížděli

Slunci propasti poslední lucerně

Růži bazénu prostřelené dlani

Křídlům znamením myším stínům

Hadu srdci dětství lásce

Lásce...

 

My,

Dva blíženci jsme se blížili k tomu světlu

A narazili hlavou o skálu

O neviditelnou bránu

Ale bylo to něžné

 

Had pod námi proplul a my se dívali přes to sklo

Do krajiny Eorim

A děkovali že přes všechny ty naše zkurvený životy

Kdy jsme rozbíjeli skleněné květy

Nám bylo dovoleno dostat se až sem

AŽ SEM!

 

Nastavovali jsme naše hladová těla paprskům

Naše těla co vraždila jiná těla něhu lásku...

Roztáhli jsme ruce nohy a přijímali

A děkovali

A byli jsme s Ní

Byli jsme spolu

 

Věděli jsme že toto dětství už nikdy neztratíme

A taky nikdy nezopakujeme

Zapomeneme ale neztratíme

A ono nás provede peklem

 

Nezáviděli jsme těm za oponou

Snad jen trošku

Tak, ale nejen proto, jsme se zase museli stát lidmi

 

Otočili jsme se

Spatřili tu hrůzu dole

Šalom Jšrael! .

Ale nebylo žádný dole žádný nahoře

Nechtělo se nám tam

Do těch sraček McDonalda Sarajeva Černobylu tanků ve Lhase Televize Nova rozvodů blázinců a sebevražd

Ale kdo už?

 

THIS IS THE END,  my brother Jim!

 

III.

A muž šel po ulici a žena šla po ulici

A svítili svítili v těch sračkách

V tom pekle v tom dusnu

Aspoň malou chvilku svítili

Ale taky mrzli a zhášeli lucerny

A posrali všecko všecko ale...

Bylo toho příliš

V nějaké vteřině si na to vzpomněli

Ale nemluvili o tom nemluvili

Psali o tom básně

Žili básně beze slov

A měli deprese a děti a...

Touhu

Uvidět aspoň chvilku

Znamení hada

Skleněný květ

Ukrytý tak hluboko tak hluboko...

 

Ale

Nikdy se na tý ulici už nepotkali

Nikdy se nesetkali

Každý sám se učil neumírat

Mezi zombiemi ochutnávat dno

Dvě zombie na dně světa kde nejde se už pohnout

Dvě děti které se nesměly potkat aby

Tam kde nejde se už pohnout

Pohnuli se

Poddali se řece

Sedli si pod strom

Osedlali hada

 

Máš

Ještě tu duhovou šupinu

Nebos jí vyměnila

Za zlatý obojek?

 

Myslíš

Že by nás had znovu svezl

Že nebudeme v hrůze prchat do pouště

Před jeho deštěm

Tak jako mnozí

 

Jako my dva

Už tolikrát?

 

Ale ty tu nejsi

Sedím si sám na hraně

Na dýmající hranici mezi některými světy

 

Ale

Něco se děje

Hrana se začíná zas vlnit

Ustrnutí ze mě padá

Co když sedím stále, moje milá

Na hraně hada?

 

Co když sedím si na cestě

A měním si ji v mrtvou zeď

Dělící nedělitelné

Do očí mi, hade, hleď!

 

Už dost bylo keců

Víra v ohraničenost zemí padá

Jsem člověkem

Nejezdí každý na hraně hada

 

Slepý jedu na hadu

Něžně nocí

Projíždíme pomalu zahradami k ránu před rozbřeskem

Kterého domu se dotkneme tam se život jednou zrodí

Který strom pohladíme osype se květy až přijde jeho čas

Které zvíře nás pod hvězdami překvapeně uvidí probudí se z věčného spánku

Pod Jitřenkou pomalu

Něžně ránem

 

Slepý jedu na hadu

Stejně je tu krásně

Aji na té hraně když

Ostří to a jiskří k čertu víc než by mělo...

Třeba jsem já tou ženou která má takto zažehnout

Duhový květ

Tak už tě ani nehledám...

 

IV.

 

A až se potkáme znovu mezi hvězdami

Nebo v kanále nějakého hroutícího se města

Budeme se hladit

 

My

Šílené děti jediné Bohyně

 

Pak skončí tento matný tajemný

Krutý něžný přetěžký

Sen......

---