Někdo tu práci dělat musí

Titanie a Oberon - královský pár Země skřítků. Všichni sme přece lidi, nebo ne?

 

Larry nervózně postával před Harrod’s a vybíral si svou nynější oběť. „Další blbej den v blbý práci “ říkal si v duchu a měl docela pravdu, i když v práci jako byla ta jeho si člověk příliš nevybere. A že to nebyla práce ledasjaká … Larry byl totiž gigolo. Jeho pracovní jměno znělo: Damien, anděl vášně. Už se v duchu milionkrát proklínal, že byl v začátcích své kariéry natolik hloupý, když se nechal takto zaregistrovat, ale s tím už teď nemohl nic dělat (když se jej občas někdo zeptal, jestli se tak opravdu jmenuje, dostával tik do levého oka).

Navíc Larry taky nebyl obyčejný gigolo – on byl gigolo na dojezdu. Ve svých pětatřicíti letech měl pravdu, když tvrdil, že ta práce není co bývala. Na jeho kdysi vypracovaném těle se pozvolna začínaly objevovat tuková ložiska, přibývalo mu vrásek a dokonce mu i řídly vlasy. Ženy (obzvláště ty postarší) i některé muže však pořád celkem přitahoval, což je to hlavní; několik z nich tuto atraktivitu přičítalo jeho smutným očím ( tyto smutné oči na druhou stranu Larry přičítal svému chronickému zánětu spojivek).  Tak jako tak neměl život nijak lehký. Už tolikrát měl chuť s tím praštit, jenže peníze nerostou na stromech, nějak se k nim člověk dostat musí a gigolování bylo to nejlepší co uměl. A uměl to vskutku perfektně – na první pohled dokázal odhadnout majetek své oběti, i to jakou metodu by měl zvolit k zachycení kořisti na pomyslný „háček touhy“, jak tomu s oblibou přezdíval. Takže mu v podstatě nezbývalo nic jiného, než zatnout zuby a dál lovit v kalných vodách Londýnského velkoměsta…

 

V jedné z pokladen uvnitř Harrod’s mezitím seděl mladý prodavač - prakticky úplný nováček. Tento den měl tu čest být jeho prvním dnem v zaměstnání a on netušil jakou to má vlastně smůlu. Právě teď k jeho malému hájenství přijuchala prazvláštní žena: oblečena byla do šatů pro které by se hodilo spíš přízvisko „divadelní kostým“ a košík měla nacpaný těmi prapodivnými věcičkami, co najdete snad v každém luxusním obchodě, ale které každému rozumnému člověku vlastně k ničemu nejsou. A nyní právě tato bytost stanula před mladým nezkušeným prodavačem, načež si jej změřila velmi podivným pohledem.

 „Berete zlato?“ pronesla úsečně.

 „Co...Cože?“ vylétlo z mladíka.

 „Zlato, takové to lesklé, hladké, hezké. Mám teď poněkud přebytek tolarů.“ a s těmito slovy vyvalila na pokladní pult z obnošeného měšce záplavu velkých, kulatých, zlatých mincí. Prodavači se zablýsklo v očích. V hlavě si rychle stihl zkalkulovat, že obnos, který právě leží před ním svou hodnotou mnohonásobně přesahuje hodnotu nakupovaného zboží. „Jaké to štěstí hned první den“ pomyslel si bláhově, ještě před tím, než úlisným hlasem pronesl:

 „Ale samozřejmě, pro našeho zákazníka uděláme cokoliv. Budete si to přát zabalit?“ No a tohle vlastně byla jeho první a poslední chyba v tomto zaměstnání. Později šéfovi marně vysvětloval, že to zmizelé zboží opravdu koupila žena, která platila opravdovým zlatem, a že vážně netuší proč je jeho pokladna plná tlejícího listí. Prostě existují nějaké limity věcí, které můžete svému šéfovi nakecat, jenže tento výmysl onen limit o plných pár mil přesahoval.

 

Titanie vyšla ze dveří obchoďáku a nadechla se svěžího jarního vzduchu. „Život je tak skvělý, když ten starý žárlivý morous Oberon není doma“ hrálo v hlavě královny Země skřítků. „ Tak uvidíme co nám kromě nakupování může svět lidí ještě nabídnout.“ Pokynula rukou velké hromadě tašek z pod které se ozývalo přidušené sténání, načež se celá hora nákupu vydala jako pejsek poslušně za ní.

„Říkal jsi něco, Puku?“ otázala se za chůze někoho, s největší pravděpodobností svého nosiče (jehož pod nákupem nebylo vidět).

„Ani by mě nenapadlo má královno.“ procedila hora věcí přidušeně.

„Tak pojď“ chystala se Titanie ukončit rozhovor, který ani nezačal, když tu zachytila hypnotizující pohled muže, který stál opřený o zeď poblíž výkladní skříně obchodního domu. „ Zdálo se mi to, nebo na mě ten smrtelníček právě mrkl?“ blesklo jí hlavou. „Koneckonců, nebylo by ani divu, na svá léta rozhodně nevypadám špatně.“

Poté co se ten záhadný jev opakoval, vykouzlila ten nejrozkošnější úsměv který dokázala a pokynula muži aby přistoupil. Byla natolik příjemně překvapená, že dokonce přeslechla i tlumené „Ts…Ts… Ts“, které se ozývalo zpod tašek.

 

Larry se odhodlal přijít k té maškaře o kousek blíž. V hlavě mu šeptal malý hlásek známou, již tolikrát omílanou litanii: „ Vykašli se na to. Jestli pak ti to za to stojí? Jen se na ni podívej, je oblečená jako by hrála v pohádce, nebo v béčkovým historickým filmu. Měj trochu sebeúcty…“ Larry ten hlásek okřikl. „Čím výstřednější, tím více peněz. No ani nevypadá tak hrozně. A peníze přece jen potřebuju…“ Sevřel ruce v pěst, načež přistoupil k cizince. Z hrdla vyloudil natrénovaný šarmantní hlas: „ Přála by si paní mé služby?“ Podal jí vizitku:                                                       

 

 

Damien, anděl vášně                 k vaším službám:     profesionální společník pro ženy                     i pro muže   svolný ke všemu po čem srdce touží   tel. 645 065 782        platba v hotovosti

 

 

Tiše si vizitku přečetla, v tváři zamyšlený výraz. Vrhla po něm měřící pohled a pak prohodila:

„Byl by jste k dispozici hned teď?“

„Ale samozřejmě, madmoiselle!“ vypálil. „Háček touhy zaseknut“ , prolítlo mu hlavou, „ ještě to pořád umím.“ 

„ Ještě něco,“ nedalo jí to se zeptat, „Damien stejně jako ten kocour z pohádky?“

Zpod hory tašek, jíž si předtím nevšiml se žalostným tónem ozvalo něco co znělo téměř jako: „Ach jo!“

 

Titanie zajásala. Dnešní noc rozhodně nudná nebude; ten smrtelník je docela pohledný, má takové zvláštní, zasněně se lesknoucí oči. Dnešní noc nejenže nebude nudná, bude dokonce i zábavná. K jejímu vlastnímu překvapení nedalo příliš práce přesvědčit nového milence, aby si nechal zavázat oči; tak trochu vypadal, jakože je na takovéto zacházení zvyklý. Chystala se jej provést dveřmi ze světa lidí ústícími rovnou do paláce. Ano, přesně těmi dveřmi co ústí až za strážnicí. Při procházení porušil chvíli ticha otázkou:

 „Jaké je vlastně vaše jméno, slečno?“

 „Titankinová“ bylo to první co Titanii napadlo.

 „Ó, jak krásné jméno pro tak krásnou ženu“

 „Vy lichotníku“ vydechla královna.

Lichotky zbavily Titanii veškerých pochyb. Chňapla svého milence za ruku, za kterou ho pak táhla chodbami královského paláce až ke své ložnici. Za pět minut již na dveřích plál ohnivý nápis: „Nerušit!“ Zpoza dveří se linulo výmluvné vzdychání – takové co nenechává nikoho na pochybách že se za dveřmi opravdu nekoná generální úklid.

 

Larry seděl na dřevěné lavici ve starožitně zařízené kuchyni, v rukách držel příjemně hřející korbel teplého kakaa. Od doby, co se za ním zaklaply dveře ložnice „té ženské“ uplynuly už čtyři hodiny. Asi nejdelší čtyři hodiny v jeho životě, alespoň co si pamatoval.

Po této době vyšel zpoza oněch dveří jako úplně jiný člověk … jako někdo o dvacet let starší. „ Naposledy sem byl podobně unavenej, když sem bral nouzovku v domově důchodců“ prohodil ke svému společníkovi. K jeho vyčerpanému mozku se fakt, že mluvit s malým zeleným mužíčkem, jež se každou chvíli přemístí, by mohlo být přinejmenším podivné ještě nedonesl.

  „ No jo, královna je bestie. Dyť ji nezvládá prý ani její manžel, král. O to víc si ji taky hlídá. Dle mýho by ji měl někam zakopat jako zbraň hromadnýho ničení.“

 „ Ona má manžela a ještě k tomu žárlivce? Proč’s mi to neřekl dřív? Co když mě tu chytí?“ zděsil se unavený gigolo.

 „Neboj se, odjel někam na služební cestu. Myslím že se to týkalo nějaký záležitosti s obry a ti bydlej až na vrcholcích velehor, to je pořádnej kus štreky“ uklidňoval Larryho mrňous.

Larryho mozek sebou škubl. „Opravdu říkal obry? To se mi jen zdálo, sem hotovej.“ přesvědčil sám sebe.

V tom okamžiku se kuchyní rozlehl vysoký hlas:

 „ Milááčkůů, kde se mi schováváš? Tvá královna si tě žádá!“

 „Prosím, schovej mě někam, dám ti za to cokoliv. Prosím!“ zanaříkal Larry.

 „ Rád bych“ opáčil Puk „ jenže tomu stejnak neutečeš, ona si tě najde. Mám kliku, že sem tak malej; o mě naštěstí nemá zájem. To sem ti říkal, jak se mně kdysi pokusila zvětšit? Eště že je  mizerná čarodějka…“

Poslední slova pronesl Puk už téměř neslyšně, jelikož v té době se rozrazily dveře. Z nich se vynořily ruce Titanie , uchopily nebohého gigola a odtáhly jej na lože lásky. Larry měl toho dne pravdu, „háček touhy“ se mu podařilo zaseknout. Možná až příliš dobře… Možná do špatné osoby… Nebo možná ve špatné galaxii…

 

Oberon právě strávil čtyři hodiny ve skříni své manželky, poslouchaje přesně ty zvuky, kvůli kterým se sem schoval, aby je slyšel. Konečně může Titanii usvědčit, konečně už mu ta zpropadená ženská nebude moci lhát do očí. Vylezl z nepohodlné skříně. Uložil se na posteli a na tváři se mu rozhostil satisfikovaný úsměv. Jen jedna věc ho zarážela …. „ne, to přece není možné“ uklidnil se vzápětí.

 Nemusel čekat dlouho. Za chvíli do dveří vpadli obnažení milenci. Chystali se skočit přímo na postel. Teď přišel Oberonův moment, na tuhle chvíli se těšil. Jenže místo aby začal s dlouho připravovanou scénou, vytřeštil pouze oči. Stejně tak učinil i královnin milenec.

 „ Larry?“

 „ Pane Oberonowitzi?“

   

Larry věděl kdy má vypadnout. Tahle schopnost ho zachránila již z mnoha ošemetných situací a ani tato nebyla výjimkou. Do manželských hádek je nejlepší se nezaplétat. S tímto krédem sebral z nočního stolku svoji odměnu a vydal se hledat toho prcka z kuchyně, aby si nechal ukázat cestu ven. Věděl sice že právě ztratil jednoho ze svých stálých klientů, ale za ten měšec zlata to stálo, nebo ne?

---