Otevřený dopis

Ahoj Fizinko...

Já vím, jsi v Holandsku. Na lodi.

Mně se tu stýská...

Holka moje zlatá...tolik se toho změnilo, co Tě znám. Jsi mi drahá...snad odjakživa. Ale nikdy to nebylo tak moc pravda jako v posledních dnech...týdnech? Změnila jsi se. Dokázala jsi toho spoustu říct a nejen za to máš mou úctu. Víš, včera jsem si uvědomila, že to, jak Ti říkám, že Tě mám ráda... Že jsem Ti to nikdy asi neřekla...pořádně...

Víš...tak...bezdůvodně. Jen proto, že to jsi Ty. Vždycky jsem to říkala v reakci na něco nebo proto, že jsem myslela, že teď se to sem hodí. Ne že bych byla pokrytecká a tou větou zakrývala bílá místa. Ne. Vždycky tu větu tak cítím. Jenže. Jenže nikdy jsem to neřekla takhle. Nikdy jsem si Tě doposud neuvědomovala tak moc, jako teď, když tu nejsi. Jo, jasně...vím, že jsi jen na dovolené. :o)))

Ale přesto...dovol mi teď poklonit se Ti.

Klaním se a smekám před někým, kdo se den co den pere sám se sebou, den co den hledá kompromisy sám pro sebe a přitom dělá tolik pro ostatní. Tolik má rád, tolik ctí. Úcta je vzácná věc. Víš to? Ne každý dokáže vážit si druhých, vážit si toho, co dělají. Už jen tímhle převyšuješ hodně lidí co znám. Ty si přeješ si ostatních vážit. A to je překrásná vlastnost. Není jediná... pořád máš vůli na sobě pracovat. Pořád se snažíš být lepší...

Vážila sis mě a já se vždycky snažila si to zasloužit. Myslela sis, že Ti mám co dát a já se snažila i o to. Nikdy nepřestanu. Ale něco se změnilo. Už to nedělám proto, abych nezklamala Tvou důvěru nebo neztratila Tvou úctu...

Je to proto, že si Tě vážím. Mám Tě ráda. Chci být vždycky hodna Tvého přátelství...