Jehličí z Vysočiny III

 Je skutečně příjemné někdy vystoupit ze své samoty. V krbu plápolá oheň, nově přidané smolné poleno se pomalu rozhořívá, za chvíli plamen olízne rozpustile římsu a praskot hořícího buku podmanivě podmaluje folkové písničky. Žádné velké umění, ale bezvadní lidé a dobrá zábava. Příjemné pohodové melodie, srozumitelné, důvěrně známé texty. Vůně hořícího tvrdého dřeva s typickou vůní pohody, živé stíny opile tančících plamenů. Za chvíli se přistihnu, že si broukám jednu známou písničku. Usmívám se, dobře, že jsem se rozhodla dnes jet.

            K našemu stolu si přisedla Katka, zašklebila se mým směrem, malinko přikrčila ten svůj pihatý nosík a odfrkla: „To je dost, že ses objevila. Nepamatuju, kdys tu byla  naposled.“

            „Jo, už to pár roků bude. Nešlo to,“ omlouvala jsem se, „co se narodila Lenty, můj život se nějak stočil jiným směrem.“

            „No jo, to tak bejvá, s dětma je vždycky práce a starosti, převrátěj nám život naruby. A ty sis s Lenty užila svoje, to je fakt. Já bych to teda jako ty nezvládla, na všechno jsi sama, děsná představa.

 Pamatuješ, jak jsi tu před lety rozesmávala u stolu kluky tím povídáním o Karlovi a jeho ženě? Hele, dodneška ti nevěřím, že se to stalo. Nalej čistýho vína, jak to bylo?“

            „Katko, přece bych si to nevymyslela! Prostě když Karel s Květou začali chodit, ona měla děsně přísnýho tátu a Karel byl navíc ženatej. Její táta o ženáčovi nesměl vědět a máma z toho byla na mrtvici.

Karlovi to navíc se ženou doma neklapalo, nemohli mít děti. Jeho první žena byla ke všemu chorobně žárlivá, prostě Karel si užil svoje. Tak se nediv, že když potkal Květu, mladinkou, naivní a zamilovanou sedmikrásku, tak to s tím starým chlupáčem pěkně zamávalo.

            Jezdil pro ni autem ke škole, měla právě maturovat. Bylo to takhle zjara, jednou pro ni zase přijel a pak jen tak jezdili tím autem po krajině, zastavili u lesa. Květa zamilovaná, Karel poblázněnej. Jak to mohlo dopadnout? Po chvíli Karel prostě nastartoval a popojel dál, vyjel z lesní cesty na jakous takous louku, měli tam aspoň chvíli soukromí a nehrozilo, že je objeví Květy táta.

            No, víš, jak to v takovejch chvílích bejvá. Zapomněli na svět, měli oči jenom jeden pro druhýho. Za chvíli už toho na sobě moc neměli, dech se zrychloval a oba podlehli tý sladký náruživosti. Uvnitř auta bylo teplo, dech těch dvou rozpálenejch milenců se srážel na skle okénka a vykouzlil na něm po chvíli milosrdnou záclonu oparu. Oni neviděli ven, nikdo taky nemohl nakukovat do auta.

            Když vystřízlivěli, oblíkli se, Karel otřel přední sklo a chtěl vycouvat zase na tu lesní cestu. A v tu chvíli oba rozpustilí milenci vykulili oči a protáhli ksichtíky. Oni totiž zaparkovali na poli, který zrovna měl traktorista zorat. A tak ten bodrý muž taky zoral, to zamlžený auto ho nevyvedlo z míry a on, šikovnej to hoch, pěkně autíčko oboral. Poctivě, žádný jako.

            Karel z toho měl skoro infarkt, vylezl z auta ven a pobíhal okolo v tý hluboký oranici, Květa zezelenala a skoro se rozbrečela.“

            „Prosím tě, to je situace. Jak se z toho dostali? Tomuhle říkám zkouška ohněm, Karel se přece nakonec rozvedl a Květu si vzal, ne?“ prohodila Káťa a upila víno z mé dvojky. Pořád stejná, jako když jsme byly ještě holky a chodily spolu do školy.

            „Ale dostali se z toho, Karel si ví vždycky rady, vždyť ho znáš. Našel tam v lese nějaký prkna, tak si to vypodložil pod kola a pomaličku se z toho pole dostal zase na cestu. Umíš si to představit? Na tom poli zbyl po nich zelenej travnatej flek.. Přímo to vidím před očima," a  moje představivost se rozjela na plné obrátky. "Ale Květa tenkrát přišla pozdě domů a její táta pěkně vyváděl. Karel se pak konečně rozhoupal k rozvodu a byla svatba veliká.“

            „Veliká moc ne, nechtěli moc vykřikovat do světa, že si Květa bere rozvedenýho. A  pamatuješ, taky jí přišla Karlova první žena vytmavit, že jí rozbila manželství.“

            „No jo, Katko, to víš, že si to pamatuju. Na malým městě se nic neutají. Ale podívej, dneska už to je pár let, Karel s Květou postavili barák, mají dvě krásný holky. Všechno špatný na něco dobrý, vždyť s tou první nádherou by Kája neměl žádnej život. A Květy táta se nakonec taky uklidnil, Karel je pracant a žije jen pro rodinu.“ Skončila jsem a už jsem se k tématu nechtěla vracet. Jenže Katka se nepouštěla mé sklenky a snažila se ze mě vypáčit další informace:

            „Ale stejně, pořád z tebe nevypadlo, kdo ti to všechno vypravoval? Nebo sis to vymyslela? Tobě bych to vymejšlení i věřila, ty pohádkářko..“ Krčila moje přítelkyně ten svůj knoflíkatý nosánek, zatímco dopíjela poslední rudou kapku Vavřince z té mé sklenky.

            „No tak, přece nebudeme dělat drby. Stalo, nestalo.. Není to jedno? Ale docela dobře se to poslouchá, ne?“ Oplatila jsem té dračici její škleb. „Pojď, kluci dobře hrajou. Tuhle Bláznovu ukolébavku můžu kdykoliv,“ a začala jsem si jen tak broukat to Dydovičovo  Máš má ovečko dávno spát..

 Nechtělo se mi vzpomínat na to, jak právě Karel před lety, v úplně jiné společnosti, vyprávěl tuhle příhodu sám. Byl to od jakživa prima kluk, mistr zábavy a často si dělával legraci i sám ze sebe. Jenž tenkrát v té společnosti byl se mnou i můj muž.. A byl to náš poslední společný večer se společnými kamarády..

xxxxx

Jsou tři hodiny ráno. V nejlepším se prý má prý přestat (to se mi kdysi kdosi pokoušel vštípit do paměti a něco z toho tam i uvízlo) a tak se zvedám a odcházím se pohroužit do náruče milostivého spánku.

Otřu si jen tak v rychlosti žínkou obličej, vezmu do ruky peprmintovou žvýkačku, ušklíbnu se a zase ji položím na stolek. Rychlostí blesku shazuji oblečení a stojím tu jen tak. Vklouznu do lehounké košile s medvídkem na bříšku a pak rychle pod chladivou peřinu. Zavřu oči. Počítám do deseti.. Do dvaceti.. Ale spánek ne a ne přijít. Jsem unavená jako nikdy a nemohu usnout.

 Přemýšlím. Jsem sama a nějak mi je smutno. Ostatní se ještě baví dole u vína. Já však chvílemi myslím na jeden ostrov v Karibiku. Vybavují se mi údaje z cestopisu: Ostrovy Karibiku leží v tropickém pásu severní polokoule mezi 10° a obratníkem Raka u Amerického kontinentu, oddělují Karibské moře a Mexický záliv od Atlantského oceánu.

 Patří sem tři hlavní skupiny ostrovů: Bahamy, Velké Antily (Kuba, Hispaniola, Jamajka a Portoriko), Malé Antily (Martinik, Guadeloupe, Tobago, Trinidad, Závětrné a Návětrné ostrovy a Panenské ostrovy).. Ta místa zalitá sluncem se mi téměř vybavují před očima jako film v kině.

Jak nás to učili ve škole při hodinách zeměpisu? Jméno Západní Indie získaly omylem Kryštofa Kolumba, který je r. 1492 objevil a považoval za vstupní bránu do západní Indie. Vida, jak omyly patří k životu.. Jsou to ostrovy věčného léta. Karibik má ale bezesporu své neopakovatelné kouzlo: je spontánní, temperamentní, impulsivní, usměvavý, barevný, plný vůně moře a koření, bez předsudků, trochu lehkomyslný, trochu tajemný. A rozhodně i vzdálený..

Svítí tam pořád sluníčko, všude je spousta úžasně barevných kytek s těžkou omamnou vůní. Křišťálové perly na dně oceánu. Oblost jejich drobných tvarů tušených v lasturách mě pohladila, smetanově bílá barva s nádechem do růžova rozehrála smyslnost představ.

Sedím na pláži v rozpáleném písku, mám zavřené oči a poslouchám, jak narážejí vlny o břeh. Je to monotónní a uklidňující. Nemám skoro nic na sobě, je tu stále horko. Jsem už od sluníčka celá čokoládová a pihatá.. Má kůže je stále trochu slaná, stejně jako to průzračné moře.

 Je tu slaný i vzduch. Usmívám se. Kdysi byla má kůže také stále slaná, ale nebylo to od mořské soli, jen od cestiček slz na mých tvářích. To už je dávno za mnou. Vlasy mám vyšisované od sluníčka. Mají neurčitou barvu a střih už nemají dávno žádný, nechávám je růst, jak se jim chce, jen ty neposedné pramínky stále ze zvyku strkám za uši.

 Je mi tu dobře, jako nikdy nikde nebylo. Čekám totiž na tebe. Vím, že se za chvíli vrátíš. Možná ta chvilka bude delší, ale vrátíš se a mně bude moc hezky, tak jako pokaždé. Budu si připadat jako malá holka, která se schová před vším zlem tohoto světa do náručí jednoho velikého brumlavého medvěda. Nikdo, jen já vím, jaký ten bručoun je. Sladký, milující.. Vášnivý..

Nikdy toho moc nenamluvíš, to jen já stále povídám. Já vím, většinou o hloupostech. Zase rozděláme na pláži oheň, jen co zajde slunko. Natáhnu na sebe staré tričko s proužky a rozpadlé světlé džíny. Sedneme si k tomu ohni, vezmeš mě kolem ramen a budeme pít to těžké rudé víno, cos přinesl. Jen tak, z lahve. Jednou já, jednou ty.

 A pak se rozpovídáš. O tom, jaký jsi měl den, že sis na mě vzpomněl, co tu asi sama dělám. Pak si všimneš, že se trochu chvěji. Přeci jen se už setmělo a je trochu chladněji. Nemám zimu ráda. Ty to víš, doběhneš pro deku a oba se do ní zabalíme. Vidíš, jiskry.. Vylétly z ohně a na chvíli jsme tu měli malý ohňostroj jen pro nás.

 Tulím se k tobě a přemýšlím, jak málo potřebuje člověk ke štěstí. Je to tak jednoduché. Prosté. Teď jsi mi prohrábl rukou vlasy. Usmívám se. Já vím, už dávno nejsou tak krátké jako bývaly. Přes den je sčesávám do toho nemožného copu a teď večer jim dávám volnost. Tu volnost, kterou potřebuji i já. Jen tak poletují v tom slaném mořském větru..

 Co to máš v ruce? To je nádherný květ! Voní po malinách. Tu vůni důvěrně znám. Měla ji jedna tátova růže v jeho záhonu.. Míval plný záhon těch nejpohádkovějších růží a jen jedna voněla takhle,  po malinách. Vzpomínky.. Už jsou zase tu. Ještě jednou k tomu květu přivoním.. Ne, voní přeci jen trochu jinak. Uklidnilo mě to. Co bylo, je dávno pryč. Nikdy se to nemůže vrátit. A co bude..? To zase záleží jen na nás.

Rozesmála jsem se do ticha, rušeného jen dorážením mořských vln. To přeci šimrá! Dej pozor, mám úplně mrňavé uši a ten květ je obrovský. Konečně drží za mým uchem. Sluší mi to? Moc ne, viď. Jsem moc tmavá. Takhle po tmě, s plamínky v očích a s tímhle květem za uchem musím vypadat jako cikánka.. Myslíš, že umím i čarovat? Zkusím to. Ne, raději ne, mám totiž strach, aby kouzla nepokazila tuhle chvíli. Cikán a čaroděj jsi ty.

Cos to přinesl za víno? Položím si hlavu chvíli k tobě na rameno.. Mám moc těžká víčka.. Vnímám tvou vůni. Jsi to ty.. To vím i se zavřenýma očima. Jen jeden člověk na celém světě na mě takhle působí....... Kdo to jenom je.. Nevnímám.. Spánek konečně ovládl mé unavené tělo..

xxxx

            Probudila jsem se do slunného zimního dne. Chvíli jsem jen tak ležela se zavřenýma očima a snažila se upamatovat, kde vlastně jsem. Vnímám tvrdou postel a měkkost polštáře, vonícího čistotou. Nemám ráda probouzet se v cizím, neznámém prostředí, ale miluji teplo lehké přikrývky, kterou jsem si přetáhla přes hlavu.

 Rychle se mi vybavily momenty včerejšího večera, na mysli mi vytanul můj sladký noční příběh a já jen malinko zklamaně povytáhla obočí: Škoda, že ten Karibik byl jen snový. Jen nevím, jestli mě víc vadí, že za chvíli po snídani vykročím do zimního vysočinského rána a nerozeběhnu se příbojem vln Karibiku, nebo jestli jsem zaražená více ze skutečnosti, že za pár okamžiků pojedu domů sama svým promrzlým autem a nepřijdu opět na to, kdo to jenom se mnou v tom Karibiku pil to víno z jedné lahve…

Usmála jsem se. Já a mé sny, už bych skutečně mohla mít rozum. Rychle  si navlékám světlé džíny a červený svetr ke krku, myslím při tom na smažená vajíčka, která již jistě někdo chystá ke snídani a hádám, jestli silničáři po včerejší vánici stihli uklidit silnice tady na konci světa. Jestli ne, stejně se mi pojede ve dne o poznání lépe, než včera tou temnou nocí.

Sbíhám dolů ze schodů a stačí, když sleduji vůni smažených vajec na slanině a trefím snadno a bez pomoci mezi ostatní vyhládlé furianty. Stačí letmý pohled a je mi jasné, že fluidum včerejšího večera je nenávratně pryč. Všichni jsou již zase jen fádně milí a úslužně usměvaví.