Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePlk 100
10. 06. 2000
2
1
1636
Autor
Robinson
Bojím se mlčet
a mluvit se mi nechce,
snad mi rozumíš.
Proč také stále říkat věci,
které dávno víš.
Snad to mé oči řeknou za mě,
snad jeden dotyk prozradí ti víc
teď, když se mi mluvit nechce,
ale ty mi rozumíš.
1 názor
Máš úžasnou vlastnost psát něco jiného, než chceš. :-)
Tohle je o lidech, kteří jsou si tak blízcí, že už nemusí nic říkat, ne o těch, kteří jsou si vzdálení...
Jak muzes vedet, o cem chci psat? Nemuzes to ani tusit. Precti si prosim moji odpoved Klarce z 12.6. Mozna jsi to jeste nezazil, nevim, ale tohle je presne o tom, co jsem citil.
Právě proto, že jsem ji četl:
"Zjistíš, že si nemáte co říct, že jste se oba tak strasně moc změnili." To je o lidech, kteří jsou si vzdálení.
Ale ta báseň na mě působí dojmem, že jde o dva, kteří jsou si velmi blízcí...
Kteri si byli velmi blizci a pak neprekousli to, ze se to zmenilo, ze se oni zmenili a nedokazali to prekonat (ze strachu).
jsou chvíle, kdy potřebuji slyšet slova
a jako tonoucí stébla
chytám se každého nadechnutí
...
proč jenom jsou to ty dny, kdy potřebuješ mlčet
?
Hmmm, znas ten pocit, kdyz na nekoho dlouho cekas a tesis se, az ho zase uvidis a kdyz pak prides k nemu, zjistis, ze si nemate co rict, ze jste se oba tak strasne moc zmenili a ty doufas, ze vsechno bude jako driv, chces rict tolik veci, ale strasne se bojis, ze kdyz to udelas, tak se stejne nic nestane, nic se nespravi a pak to jen bude bolet o to vic?
Stalo se mi to jednou. Lezeli jsme vedle sebe a oba jsme doufali, ze se stane zazrak. Nestal se, i kdyz jsem ji nakonec vsechno rekl. Pak odjela a nikdy jsme se uz nevideli. Tenkrat jsem to napsal.