samota

Celej den jsem přemýšlel o chlastu.V zadu v hlavě jsem měl zasunutou představu pekla-jak tam sedím v koutě a popíjím vodku s džusem.Celej den jsem na to myslel.Vzpomínal jsem taky na café 56 ,minulej pátek –na malý café 56 ,který vyhrávalo všemal js barvama ,zatímco zvenčí se tlačila na okna černá tma.Seděl jsem tam uvnitř a popíjel a cítil se dobře.Ten večer jsem se pěkně zťal.Potřeboval jsem to.Být pořádně mimo.A to mě znervózňovalo.Ta sklenka džusu smíchaná s křišťálovou vodkou.Chutnala mi.Zatraceně moc.To mě štvalo.Celej den jsem pořád dokola počítal kolikrát jsem za poslední víkendy pil a jak moc.Ta myšlenka byla zasunutá vzadu v mé hlavě a pořád se neodbytně vracela.

Pak byl večer.A jeho zlatej hřeb.O tom chci psát.Měl jsem za sebou přípravnej kurz a dobrej film. Vyšel jsem z kina ,bylo k desáté večer.Na město padla noc. Zapálil jsem si cigaretu ,rozešel se ulicí a začal psát Charliemu už třetí zprávu.Všechny vzpomínky a myšlenky najednou zmizely.Film kterej jsem viděl ,chlast ,mí psaní.Všechny ty úvahy o pití a o románech který jsem napsal.O blbé vodce s džusem na kterou mám chuť a o posledních dvou knihách ,který jsem chtěl za každou cenu vydat.Všechno to rozprášila samota.Pohltila celej můj život.Cítil jgsem ,jak se mi pomalu rojí v kostech .Rozlízala se rychle po těle.

Na mobilu mi zbýval kredit tak akorát na poslední zprávu.Chtěl jsem Charlieho ještě prozvonit ,ale už to nestačilo.Šel jsem městem ,zapaloval si jednu cigaretu za druhou a cítil ten pocit.Už to nebyla jenom taková předzvěst černé emoce.Byla to divoká samota.Začala nekontrolovatelně narůstat a bobtnat.Potřeboval jsem v tu chvíli někoho vidět.Zajít do pekla-rozhodnutej dát si jen čaj-a s někým mluvit.S Charliem ,Petrem a ostatníma.Potřeboval jsem to ,jako nic.Vtěsnat se mezi ňákou skupinu přátel a mít ten pocit ,že jsem jeden z nich.Ale nešlo to.Dobře jsem věděl ,že to nešlo.Už od dětství.Ale přesto jsem to potřeboval.Hlavou mí lítaly zidealizovaný představy všech lidí ,co jsem znal.Nejvíc Charlieho.On je možná můj nejlepší kámoš.Nejlepší v tomhle městě.Jedinej v tomhle zatraceným městě!Potřeboval jsem tomu uvěřit ,chtěl jsem ,aby to tak bylo.Byl jsem sám.Sám a potřeboval jsem s někým být.

Šel jsem Masarykovou a cítil ,jak černej pocit sílí.Byl jsem těsně před bránama pekla.Vrátnej už hledal klíče ,aby mi otevřel.Už za pár vteřin to tady je.Už za pár okamžiků to vypukne.Nasednu na tu nejstrašnější horskou dráhu všech dob.Do vlaku ,kterej má konečnou v jádru země.Potřeboval jsem LIDI!Potřeboval jsem jít mezi ně.Už mi bylo úplně jedno ,jestli to jsou mí dobří nebo špatní přátelé.Kašlal jsem na to.Jen jsem se potřeboval někomu podívat do tváře.Někomu ,kdo mě aspoň trochu zná.Přisednou si  k nim ke stolu ,objednat si ten zatracenej čaj a mýt aspoň iluzorní pocit ,že někam patřím.Že nejsem sám.

Přišlo to.Najednou jsem věděl ,že tohle je těch několik minut toho pravýho PEKLA.Trochu toho času ,kdy je vám úplně nejhůř.Všechen ten hnus ,kterej se ve mně hromadil hodiny a dny propukl.Bylo to tady.Černej orgasmus ,při kterým zarýváte prsty pod kůži.Souložíte s tou hnusnou starou megerou!S tou děvkou s jizvou na tváři!S madam SMUTEK !A ona vám dopřeje v pár okamžicích všechno ,co je v ní.Pravej opak citové extáze.Přesně o sto osmdesát stupňů na druhou stranu ,než je štěstí a spokojenost.Se stejnou silou vám dá ochutnat ty nejčistší ,nejvykrystalovanější pocity.Jen jeden pocit.ĎÁBELSKEJ SAMOTU!.Černotu všech nejtemnějších nocí na světě!Tupou žiletku emoce ,která vám krájí pomalu žíly.Řvete bolestí ,ale nepomůže vám to.Jste SAMI.Sami na podělané zastávce s posraným mobilem ,na kterej vám nikdo nezavolá.

O pár minut později jsem seděl v autobuse ,jak narkoman ,co se právě probral z toho nejšílenějšího šlehu v jeho životě.Otupěle jsem se díval z okna a cítil ,jak to ze mě vyprchává.Psal jsem tyhle řádky v duchu a pomáhalo to.Byl jsem zase u úpatí té hory.Slítl jsem z jejího největšího bodu ,a byl někde v půli cesty.