Osamělost plné plovárny

Vlnky se vydaly

daleko za bójku,

na vodní hladině

soutěží v stylu,

malincí delfínci,

urvaní z obojku

dávají na odiv

mrštnost a sílu.

Slunce si roztáhlo

do písku zapíchlo

termosku s pitím,

zrcátkem paprsky

dokola odráží,

až lesklé oblázky

zářivě svítí.

Vánek si vyhlíží

plavkyně bez plavek,

hledá, kde dosyta

zabrouzdá si,

o jejich obrysy,

o hroty bradavek

cuchá si s rozkoší

vousy i vlasy.

Na zádech u vody

lenoším na dece

stejně jak ostatní lidé,

uprostřed pohody,

jsem klidná...a přece...

…kdy už ten můj mužskej

konečně přijde?!

Nechápu, proč žije

pořád tak daleko,

na druhém břehu snad

oceánu,

že i ti maličcí

vlnkoví kytovci

doplavou k němu

až pozdě k ránu.

Vzkažte mu ode mě,

pěniví skokánci

z letního koupaliště,

tady a teď že ho

chci mít a chci a chci!

Ne někdy bůhví kdy příště.

Že bez něj

palčivé sluníčko nehřeje,

v bufetu nepění pivo.

Ať už se objeví

a není tam, kde je

pro dnešek, pro léto...

…pro celý život.