Očista mé duše 2

Byla tma a slyšet byly jen mé kroky,

ne pomalé, rytmické, ale zběsilé, rychlé,

jak jsem utíkala, pryč od vás, od tebe.

Vystrašená, s vědomí, že nemám kam jít.

Spát jsem měla u tebe, ale tvůj smích,

ten náhlý děsivý zvuk zničil zbytky mé odvahy.

Ráno začalo jako každý den,

ve dne jsem vychovaná, spořádaná holčička,

tvrdě pracující, pouštící lidi ve vlaku sednout.

Spala jsem u známého, jehož jsem

ke svému štěstí té noci potkala.

Celý den jsem byla zase Mr Hyde.

Však noci sama trávit, to je hloupé,

tak přátelé s náladou na oslavu,

vzali mě s sebou pozdravit další noc,

radovat se. Ze života? Ne, jen z alkoholu.

Ukrutná tma vkrádala se k nám,

stojícím na schodech večerního podniku.

Byl jsi tam, náhle, jako předtím,

smál ses, ale... byl jsi milý, hodný

a mě bylo tak krásně, chtěla jsem létat

jako ptáci, prozkoumat noční oblohu,

vidět krásy parku, ruch velkoměsta,

tam, shora, na oblaku, plující nad městem.

Bláznivý svět mládí a ještě bláznivější nápady

říkávala moje babička, moudrá, spravedlivá.

Teď souhlasit by ale musel každý,

snad není nápad jít si v noci zaplavat bláznivý?

Proč ne, ve stavu euforie každý nápad dobrý.

Vydali jsme se tedy tmavými stezkami k vodě.

Zima se vkrádala jako zlo až uchvátila celé mé tělo.

Musel to být pohled, dívka v promáčených šatech

ve vodě, zvuk drkotajích zubů a výkřiky

ostatních členů plaveckého sdružení noci.

V mokrých šatech, promzlou, vytáhl jsi mě na břeh

a dotáhl mě až domů do hřejivé postýlky.

Drželjsi mě za ruku, pamatuješ? A já ti

tolik věřila, naprosto odevzdaně,

jako patnáctiletá puberťačka,

vykouzlila úsměv a pověděla ti celou pravdu

o svém ubohém zmateném životě

tys poslouchal a já vnímala tvůj -

                                                     MILÝ SMÍCH