Očista mé duše 3

Pohled na mě, zuboženou,opilou,

nemohl jsi ke mě cítit víc, než odpor.

Nechápu, jak jsi dokázal vydržet

vidět mě znovu, opět, po nocích,

unavenou, ukecanou, vysmátou, zbabělou,

vyděšenou a hlavně krutou, zlou.

Vzpomínáš, jak odvedls mě pryč?

Půjdem si zahrát fotbálek, projdem se,

půjdem dělat cokoliv, jen pryč od pití,

od sladkých vůní opojných nápojů,

lahodných, rozplývajích se chutí likérů,

pryč od vábivé atmosféry zakouřených barů.

Naučil jsi mě být jednou osobou, slušnou,

vychovanou a hlavně důstojnou.

Dokázal jsi mi, že pití není jediná možnost,

jak se bavit, jak se radovat,

pití jehloupost, teď to vím,

děkuji, děkuji tobě, tvé trpělivosti.

Kolikrát jsi musel vydržet mé spílání, nadávky,

hloupé řeči, když chtěl jsi mě bránit před lihem.

Stal jsi se rytířem a doktorem mé duše,

ale nikdy jsi nebojoval za mě,

když si mne ostatní dobýraly,

když na mne házely své nechutné pohledy, proč?

Jsem teď slečna, dospělá, spolehlivá,

ovládám své touhy, kromě jedné, jediné.

Tolik mi chybí, když nejsi se mnou,

vím, že někde po nocích piješ, kouříš, hulíš,

pěstuješ trávu a mě to tolik bolí.

Já nejsem diplomat, neumím tě přesvědčit.

Nemohu zapomenout na poslední večer,

kdys bez koruny v kapse seděl proti mně

na rozvyklané židly s cigaretou u úst.

Vzala jsem ji a vyhodila a v tvých očích

nebyla zloba jako vždycky, jenom bolest.

Ten poslední večer jsi litoval sám sebe.

Vzpomínka na ten okamžik mě bolí,

drásá mé srdce, které nemůže zaponout

na tvá vyděšená slova " Pomoz mi"

Já ti slíbila pomoc, tolik jsem ti chtěla

všechno oplatit, přesvědčená o dobrotě světa,

o čistotě lásky a úspěch spravedlivé snahy.

Pomoz mi, zní mi v hlavě, od rána, do večera i ve snu,

straší mě jako noční můra tvůj krásný zoufalý hlas

Chci ti pomoci, ale kde jsi, kam ses mi poděl?

Od té noci hledám tvé přátele, známku života,

ale tys zmizel, jako bys nebyl, jsi pryč, ode mne,

daleko, někde tam, kam nedojdu.

Není to dávno, kdy zjistila jsem,

jak moc jsi pro mě vlastně znamenal.

Jak babička říká, člověk zjistí hodnotu

člověka teprve tehdy, když ho ztratí.

Ti černě zahalení lidé byli mi cizí jako tobě,

přestože právě oni byli tvá rodina.

Miluji tě, i když jsem nikdy nedokázala

přiznat tuhle pravdu ani sobě.

Šeptám je potichu u tvého hrobu

posetého lístky žluté růže.

Dal jsi mi ji tehdy pro radost, abych viděla krásu,

A já v ní dnes vidím jen tvou smrt.